Sedlo Skřítek – sedlo Červenohorské

	Skřítek motorest		Asfalt	0,0 km
	Mortorest otvírá až s číšníky v 9, ačkoliv tu už pár lidí je, tak by vydělali...
	Nad Skřítkem		Šotolina	0,6 km
	Odbočka červené TZ a cyklotrasy do Žďárského Potoka
	Pod Ztarcenými kameny		Šotolina	1,9 km
	Odbočka žluté TZ k Alfrédce, koncový bod modré cykloznačky od Bochnerovy boudy (a k Vernířovicím)
	Ztracené skály		Šotolina	2,2 km
	Tady jsme trošku uhly ze značky, ta byla zcela zapadaná padlými stromy, tak jsme šli po hřebínku skal
	Ztacené kameny		Šotolina	3,1 km
	Výrazný skalní blok s kamenným mořem u úpatí
	Pecný		Šotolina	3,9 km
	První orientační bod na hřebenu
	Jelení studánka		Šotolina	5,9 km
	Příchod značených tras od Alfrédky (červená), z Vernířovic (žlutá), a zelená ze Skřítku, turistický přístřešek
	Nad Malým klotlem		Šotolina	6,9 km
	Rozcestí s příchodem zelené TZ od Františkovy myslivny
	Vysoká hole		Šotolina	9,7 km
	Jeden z mnoha vrcholů na pláni u telekomunikační boudy
	Nad Ovčárnou		Šotolina	10,9 km
	Rozcestí s odbočkou na Karlov
	Ovčárna		Asfalt	11,6 km
	Rozcestí pod Petrovými kameny
	Pod Pradědem		Asfalt	13,7 km
	V zimě asi neschůdné, v létě odbočka do Divokého dolu
	Praděd rozcestí		Asfalt	14,0 km
	Odbočka z hlavní cesty na samotný vrchol
	Švýcárna		Asfalt	16,5 km
	Tradiční horská chata, vynechat zastávku by bylo nedopatření, zvlášť kvůli Borůvkovému snu
	Slatě		Šotolina	16,8 km
	Odbočka červené hřebenové pěší, následuje prudší sjezd na Kamzík
	Kamzík		Šotolina	18,5 km
	Rozcestí TZ, raději modrá cyklo, široká upravená cykloznačka
	Petrovka		Šotolina	20,1 km
	Rozcestí se zelenou odbočkou do Koutů, na závěr zimy ale už spíš dojezd bez sněhu
	Pod Výrovkou		Šotolina	21,2 km
	V podstatě poslední "větší" stoupání pak už je to na Červeňák skoro pořád z kopce
	Skalní tabule		Šotolina	22,0 km
	Tradiční odpočinkové místo s přístřeškem
	Červenohorské sedlo		Šotolina	24,9 km
	Tak v cíli, už jen počkat na autobus

Nad Skřítkem  •  Fotografie (96)  • Foto: Bobkart

Vstoupit do fotogalerie (96 fotografií)

To na lyžích nepůjde

Vstoupit do fotogalerie (96 fotografií)

Ač by podle pohledu do kalendáře měla zima končit, zas tak moc to na velké oteplení nevypadá. Sice už jeden březnový víkend jaro hodně připomněl, zase přišlo ochlazení a na horách, hlavně ve vyšších polohách je sněhu celkem habaděj.

Co tedy v dalším volném dni? Hřebenovka. Předpověď na sobotu slibovala i sluníčko, tak ráno sraz u autobusu. Běžkařů celkem dost, ač už půlku busu obsadí výprava skautů, ti ale vystupují v Rudolticích, zbytek na Skřítek. Motorest otvírá až v 9 tak rovnou do terénu. Lyže zatím zůstávají v transportní poloze, protože kvalita stopy už je nepoužitelná. Zejména díky popadaným větvičkám, což je důsledek nedávného větru. Spíš vichru, který k nám vtrhl od severovýchodu, tedy skoro z Ruska a v Jeseníkách řádil víc než dost. Sousta popadaných stromů je i v stoupáku k odpočívadlu Pod Ztracenými kameny (1100 m), i po stoupáku za rozcestím je polomů víc než dost, takže obcházíme stromy směrem vlevo přes nižší a menší skalní útvar Ztracených skal, teď už se dá konečně nasadit běžky a na dohled máme první důležitý bod, Ztracené kameny. Výrazný skalní útvar doplněný i kamenným mořem je vyhledávaným vyhlídkovým místem, sice omezeným hřebenem v severní části, ale dostatečně stačí výhled od východu na západ, máme sice oblačno než polojasno ale blízké okolí je vcelku dobře odhalené a vše poněkud v oparu dekoruje na západě pohoří Králického Sněžníku.

Na samotný hřeben zbývá posledních 50 metrů výšky a vypětí z poměrně razantního výstupu je za námi (v podstatě na nějakých 4 km se překonává skoro 450 m převýšení). Vrchol Pec je kromě hromádky kamení vlastně nenápadný, ovšem následující Pecny už díky výraznější skalce zajímavější. Ač bývá hřebenovka dosti vyfoukaná, tady naštěstí je povrch relativně zasněžený, tak se i celkem dobře odjíždí. Trasa míjí vrchol Břidličné hory a otáčí se k severu kolem Jeleního hřbetu. Už zdálky (není-li zataženo) jde vypozorovat kamenný přístřešek u Jelení studánky.

Tady bývá tradičně nějaká skupinka výletníků, někdo od našeho směru, přijíždí se sem i od Ovčárny, případně zdola od Alfrédky.

Nejsem tu každý rok, tak pozoruju, že nějaký blbeček vyzdobil stěny takřka památkové stavby. Ač se to nezdá, za Jelení studánkou je patrná upravená stopa, před 14 dny se jela sedmdesátka a výjimečně hřeben projeli rolbou (trasa vede od Alfrédky). Jindy totiž bývá stopa neupravená a když se jede kolem Jeleního hřbetu, je to taková šikmina.

Protože máme v Jeseníkách alpínské pásmo, je tady nahoře téměř holá pláň (sem tam nějaké zákrsky), využívají tuto skutečnost lyžaři s drakem, neboli kiteři, což je takový menší padák, který slouží jako pohon…

Vlastně až od rozcestí Nad Malým kotlem je hřebenovka zase hřebenovkou, protože jde skoro po vrcholech, nejdřív Velký Máj, pod Kamzičníkem neznatelné sedélko a už jsme nad 1400 m (1420). Tady už je sníh vyfoukaný skoro úplně, tak se to spíš ledová stopa, což plynule přechází na pláň Vysoké hole, druhé nejvyšší hory Jeseníků. Vrchol je natolik placatý, že tu fungovalo sportovní letiště a za války tu uvažovali o polním letišti. Jediným pozůstatkem z té doby je základ radaru. Sněhu (tedy ledu) je vskutku dost, protože takřka zcela ukrývá historický mezník, který je určitě metr vysoký. Závěr hřebene, to je sjezd po sjezdovce pod Petrovými kameny, přesněji té nejkrajnější (označení A) nad hotelem Figura.

Zhruba jsme v polovině, navíc v civilizaci, což musíme využít, tentokrát v bufetu Sabinka. Hřeben většinou bývá hodně vyfoukaný, tady v ochraně mezi Pradědem a Petrovými kameny vidíme, že pokrývka tu klidně 2 m sněhu může být. Navíc, zatímco ještě na Vysoké holi se válel mrak, konečně se vyjasnilo a pod Pradědem je úžasné pozdně zimní sluneční pohoda. To znamená i spoustu lidí, pěšky, běžky, sjezdovky a vůbec. Prostě tradiční Václavák, u Ovčárny přemazáváme, kde potkáváme i jednu známou číšnici z jedné šumperské hospody.

Pod Pradědem se dá narazit na ledacos, ale že si někdo poveze kamzíka, není tak často. Prohodíme pár slov, kamzík je ještě mládě a je to zraněné, tak běžkař ho veze někam k ošetření. Otázka jak to dopadne zůstává, navíc teď se stavy kamzíků v Jeseníkách redukují.

O pár metrů dál potkám borce do půl těla, že by už takové horko?

Už jsem i dost utahanej, tak Praděd minu a rovnou na Švýcárnu. Nakonec je dosti času, tak si dopřáváme delšího odpočinku, což se projeví zvýšenou konzumací Borůvkového snu. To je taková zdejší specialitka se základem modrých bobulí v rumu (pardon, tuzemáku), to je to beztak takové sladké pití, takže alkoholu není tolik jak v normální kořalce.

Konzumace i pobyt v útulné chatě dodal dostatek sil i odvahy. Poněkud jsem se obával sjezdu ze Slatí, je to přeci jen už namrzlé a tvrdé, ale zvládli jsme to celkem dobře, kupodivu se to víc rozjíždí pod Kamzíkem k Petrovce, tak raději kontrolovaně brzdím na zemi. Do Koutů by to už asi nebylo ono, naštěstí poslední stoupání Pod Výrovku není zvláště obtížné a pak už je to na Červenohorské sedlo téměř pořád z kopce. Převýšení je vlastně mírné, tak stačí držet už namrzlou stopu až do cíle. Dokonalé.

Malá poznámka: od Švýcárny jsem už moc nefotil, tady jezdíme daleko častěji, tak se dá najít spoustu fotek v jiných článcích (např. zde), a nakonec, je to dosti v lese...

Autor: Bobkart

Další články autora: 2546

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli