Skřítek – Karlov, verze 22

Příchod zimy v prosinci 2021 nabudil naděje milovníků lyžování a zimních sportů obecně naději na další období, kdy si dopřejí do syta svých bílých radovánek. Bohužel slibné období utnula značně masivní novoroční obleva, takže zbytky sněhu zůstaly spíše v podobě technického materiálu, případně v rozbředlých variantách v nejvyšších horských polohách. Ochlazování a nové sněžení probíhalo přeci jen poněkud rozpačitěji, takže spíš až druhá polovina ledna začala být pro nás lyžaře přijatelnější, myšleno u nás v Jeseníkách, protože větší sněhové dodávky se odehrával povětšinou na českých horách, sem chodily jen zbytky.

Takže zatím plánujeme spíš vyšší polohy, tak tentokrát jsme zvolili východiště Skřítek se směrem Alfrédka, Karlov. Podle upravovaných stop by tam měly být slušné podmínky.

Ovšem ranní probuzení a cesta na autobusové nádraží už probíhala v daleko optimističtějším rozpoložení, protože dá se říci že i nad plán přes noc nasněžilo celkem slušných asi 10 cm prašanu, což slibovalo, že na hoře bude ještě lépe.

Však už parkoviště na Skřítku bylo tak zaplněné, že bus ani nezajel k motorestu (kde má správně stát) a zůstal na silnici, aby se dalo vystoupit. Samozřejmě jsme nemohli restaurant pominout, už kvůli loňským lockdownům. Posilněni frankfurtskou i pivní polévkou vyrážíme do stopy. Původní záměr vyrazit na Žlutý potok byl zamítnut s tím, že zvolíme kratší, byť náročnější výstup po hřebenovce, tedy po souběhu zelené a žluté TZ. Tu sice projíždí rolba, ale protože tudy chodí i značný počet pěšáků, je podklad poněkud rozkopaný, takže mě nezabírají dost dobře protiskluzové opatření, takže jako i mnoho jiných nakonec volím formu běžek do ruky a k rozcestí Pod Ztracenými kameny docházím pěšky k prvním členům výpravy s otevřenou termoskou se svařákem.

Naštěstí další trasa je takřka rovinná, po lesní cestě s pokračující žlutou TZ. Trasa se jen mírně zvedá a vlastně táhlým obloukem objíždí nad údolím Splavského potoka, kde nakonec ostrou serpentinou dojíždí Pod Zelené kameny, kde se připojuje lyžařská cesta od původně uvažovaného rozcestí Žlutý potok. Dál už pokračuje pohodlná široká, takřka dálnice pro běžkaře. Vlastně neznatelně se klesá táhlým lesník úsekem k ostré zatáčce kudy protéká horní úsek Podolského potoka. Směr ze severu se mění k východu a tedy mírným vzestupem se blíží k Mravenčímu sedlu. To je vlastně poslední kóta před kratším sjezdem k Alfrédce. Protože příděl sněhu vylákal do hor spoustu lyžařů, bufet je pro tentokrát přeobsazen, takž dočkat se volného místa je takřka nemožné, nalejeme si jen trošku čaje (se záhustkem z ploché nádoby) v zánovním přístřešku, který částečně navozuje pocit závětří, protože celý den slušně fičí, místy i nárazově.

Poslední vážnější stoupání následuje po lyžařské trase s červeným značením. Ta směřuje pod Malý kotel, kde se dá občas přes zvířený sníh nahlédnout do lavinového svahu. Po takové vánici je klidně šance, že nějaká lavina klidně spadne, to naštěstí nehrozí pro zodpovědné lyžaře, protože trasa se ostře lomí v rozcestí U Malého kotle. Následující dlouhý sjezd k Mravencovce je díky čerstvé nadílce velmi příjemný, takž pro tentokrát není třeba příliš brzdit a plužit, což jindy při přemrzlém sněhu poněkud unavuje.

Sice jsme přemýšleli původně nad variantou k rozhledně a Vyhlídce u Nové Vsi, ale nakonec pokračujeme lyžařskou magistrálou (kousek dolů, pak mírně vzhůru) kolem Klobouku k rozcestí Nad Karlovem. Tady jsme obvykle sjížděli k okraji lesa a podle stromů k sjezdovkám. Předjíždí nás ale skupina hochů a ti míří rovnou lesem vyšláplou stopou. Po dotazu potvrdí, že by to mělo jít rovnou k horní stanici lanovek, takže si nějaký ten metr ušetříme, byť musíme cca 30 m přidat, ale i díky tomu jsme v podstatě u horní stince nejnovější karlovské lanovky (Katrák), šipka v lese sice lákala na bufet u zvěřince, ten je ovšem zavřený, možná i kvůli větru, který vrchol V Javořinách (850 m) slušně bičuje. My jsme naštěstí relativně krytí lesem při přesunu k další lanovce (Karlovský expres). Pak se kousek, cca 20 m sjede k lyžařské trase (zelená značka).

Asi stovka metrů zbývá k vrcholu sjezdovky u Kazmarky, kterou obsluhuje obstarožní dvokotva, v podstatě hned za ní je horní stanice lanovky Myšák.

Sjíždí se po začátku modré okružní sjezdovky a dál podle lesa. Tentokrát to jde i bez hrozícího pádu, protože svah je dosti nafoukaný prašanem, takže se není problém brzdit v hlubším sněhu.

Běžky sundáváme skoro až na okraji Malé Morávky, kde přeci jen leze nějaká tráva a hlína, takže ať ty lyže ještě nějakou dobu vydrží.

P.S.
V hospodě na Skřítku vedle nás seděla banda mladších turistů, co se chystala vydat pěšky přes hřeben, údajně k Figurovi (hotel u Ovčárny). No doufejme, že nezahynuli, protže nahoře muselo být tak hnusně, že slušný člověk by nevyhnal ani psa, ale snad ani zákonnou manželku...