Skřítek – Rabšten plánovaně, do Klepáčova nad plán

První tři týdny ledna 2021 se sice stále nesou ve znamení infekční války, ale pokud se z toho nehodláme zbláznit, raději si užíváme veselejší skutečnost faktu, že po rozpačitém prosinci přišla do našich končin celkem slušná zima.

Bohužel v závěru třetího lednového týdne dorazilo celkem masivní oteplení a ačkoliv dejme tomu ještě v pátek u nás ve městě ležel nějaký sníh, noční přísun teplého vzduchu udělal z bílých ploch plochy zelenohnědé. Však taky když jsme plánovali kam na víkend, nechali jsme to na neděli. V podstatě jsem byl odhodlán případný výlet i zrušit, naštěstí meteorologové se nezmýlili a noční hodiny přinesly vcelku vydatné sněžení, takže domluva klapla. Tuto zimu jsme už stihli klasické destinace, tedy Červenohorské sedlo, Ramzovou skoro s Paprskem, Severomoravskou chatu, takže z těch klasických východišť chyběl už jen ten Skřítek. Vlastně horské sedlo máme pěkně po cestě, takže můžeme po nemoci vyzvednout i kamarádku, která prozatím na běžky nevyrazila. A protože i sdělovací prostředky vyzývají, ať používáme hromadnou dopravu, vyrážíme klasicky busem. Aspoň vyzkoušíme i zcela nový autobusák, který je v provozu od pondělka.

Po oblevě je stav stop sice zhoršený, ale noční příděl sněhu stav sjízdnosti přeci jen značně vylepšil. I z těchto důvodů nehodláme zkoušet nějaké netradiční postupy a trasy a vyjíždíme osvědčeným směrem podle modré TZ Rabštejnské silničce. Právě fakt, že jde spíš o normální pěšinu v lese působí, že přes smrky toho na zem dopadne míň, ale terén kolem skřítku je naštěstí plochý, takže stačí i ta vrstvička 2–3 cm, která kryje mírně zdevastované stopy. Problém je, že v současnosti do hor vyráží více pěších turistů, protože nic jiného se vlastně dělat nedá.

Naštěstí za rozcestím Pod Bílým kamenem zatím podle stopy jeli jen běžkaři, takže od chodců tu moc děr není. Lyžařská stopa sleduje modrou pěší TZ a ta vlastně jen s mírným odstupem silnici č. 11 Praha – Ostrava.

Zhruba po půldruhém kilometru ze dálkové trasy odbočuje lesní silnice k Rabštejnu. V podstatě je to klasická zimní trasa, která se využívá i díky asfaltovému povrchu a faktu, že se většinou neprohrnuje. Tím je ponechána možnost využívat ji pro běžkování, ačkoli už nějakou dobu ji lze úspěšně nahradit běžnou lesní cestou po úbočí Bílých a Černých kamenů a k Vinné hoře. Ta je značená zelenou pěší a při dostatku sněhu se upravuje strojem. Odbočka na tuto trasu je poblíž, ale protože jsme tudy projeli loni a silničku k Rabštejnu vynechali, tak jedeme postaru. V podstatě celá silnička mírně klesá, takže se stačí jen občas odstrčit hůlkama. Občas se dokonce protrhne mrak a sluníčko vykouzlí příjemnou zimní náladu.

Poněkud horší povrch je v místech více zakrytých smrky, kde jsou listnáče, je na cestě opět víc sněhu. Rozbitější povrch je někde od odbočky k cyklotrase 6261 (k Rýmařovu), asi tu nějaký terénní auto projela, ale není to tak strašné, aby se nedal najít dobrý povrch.

Jak jsem se zmínil cesta stále klesá, takž vlastně sjede pod Rabštejn, takže půlkilometr k louce pod hradem je nutno překonat mírně do kopečka. Není to nic strašného a odměnou je funkční občerstvovací okénko. Snad jediným zádrhelem je fakt, že oproti příjezdové jízdě padle mlha, tedy mrak a sluníčka si už neužijeme.

Popisovat další úsek nemá i z těchto důvodů valný smysl, nakonec jezdíme tu i léta. Snad jen upozornění, že první metry od hospody bývají rozbahněné, takže po oblevě jsou ve stopách buď zmrazky, tak i ledové plochy. V předvečer mě kamarád upozorňoval, že leze kamení, ale s tímto problémem jsme se naštěstí nesetkali. Souběh červené a žluté pěší TZ sleduje mírně stoupající lesní cestu, která obkružuje jižní a jihovýchodní úbočí Vinné hory, asi po 2,5 km se připojuje výše zmíněný udržovaný okruh po zelené značce. To už je na dohled mírný sjezd k rozcestí Hvězda. Tady si tradičně dopřejeme kratšího oddechu i rozhovoru se známými, kteří sem vyjeli od Traťovky (nějaký zbytek sněhu tam je, ale dole nic moc).

My ale pokračujeme po cestě zpět směrem ke Skřítku. Z Hvězdy je vlastně největší stoupání na trase co se týče strmosti. Nicméně jedná se o lesní asfaltovou silnici, povrch se projíždí rolbou, takže každý normální běžkař to tu zvládne. Jediným problémem (nás se to netýká), že na běžky díky známým zkušenostem dnes na běžky jezdí i lidé, kteří na tom v životě (nebo dlouho) nestáli. Tak i s mírně zadržovaným úsměvem sledujeme některé pokusy protijedoucích, kteří sjíždí tak maximálně 10 km/hod se smrtí v očích. Ale i to je daň letošní zimy. Nicméně možná paradoxně některé hlavně mladší to běžkování chytne a po čase se objeví nějaká novější Neumannová nebo Bauer…

Ten nejhorší kopec trvá ale jen za blízkou serpentinu, pak se sklon mírní a necelý kilometr k nejvyššímu místu trasy poblíž vrcholu Černých kamenů.

Asi kilometr pohodlného sjezdu následuje k zatáčce u Krtince a zbývala by rovinka a kratší výstup Pod Bílé kameny. Máme ovšem čas, tak navrhuji vyjet kousek po okruhu, navíc když je projetý strojem. V barevném odlišení okruhů kolem Skřítku má modrou barvu a už předposlední sezoně se dočkal oficiálního přijetí do systému značení Klubu českých turistů. Obdobně jak se stalo kolem Paprsku.

Už jsme tady vlastně léta nejezdili. Původní plán byl jen sjet kousek dolů ke značení Skřítecký smyk, ale nějak jsme no neodhadli a jedeme stále dolů (připojuje se červená značka). Rolbař ale jel i sem, ačkoliv tedy už povrch tvoří i nějaké vyoraná hlína, za usilovnějšího plužení jen s malými šrámy dojíždíme Nad Brněnku, kde se stopa stáčí k sjezdovce a nad Klepáčov. Ale zas tak do kopce se už příliš nechce. Poslední úsek lesem k Brněnce je tedy neupravený, ale s opatrnosti sjízdný (ono to tady vždycky bylo divočejší). Takže asi 300 m jedna zatáčka, 20 m k silnici a jsme u Brněnky. Chata se sice dnes jmenuje Ztracenka (podle skal na hřebenovce), ale pamětníci ji znají z doby kdy patřila nějakému brněnskému podniku jako rekreační objekt (takových „Brněnek“ bylo v Jeseníkách víc). A protože máme ještě nějakou dobu než nám pojede bus zpět, vyrazíme na prohlídku Klepáčova. Sice jsem navrhoval k dřevěnému kostelíku, ale děvčata se na to tvářila jaksi odmítavě, naštěstí pod sjezdovkou, spíš neplánovaně objevujeme utajené občerstvovací okénko, tak ani ke kostelu nemusíme a doba k odjezdu dopravního prostředku se tak smysluplně vyplní.
A protože může být občas i lepší počasí, tady trošku nálady z jiných let.