Skřítek – Sobotín

Že se i nepříjemná náhoda může proměnit v celkem pěknou procházku se dá demonstrovat na popisované trase. V podstatě jsem si to onehdy zapříčinil menší nehodou, na Skřítku mi ujel autobus. Do dalšího zbývá skoro 5 hodin, mohl bych na stopa, ale kolem poledne není velký provoz a navíc byl celkem pěkný Jarní den, proč tedy nesestoupit z hor k civilizaci po svých.

Nabízí se sice možnost dojít až domů (do Šumperka), ale něco už mám našlapáno, tak něco kratšího. Nejbližší osídlení s nějakou Dopravou je Sobotín, tam bych mohl stihnou vláček co jede kolem čtvrté hodiny.

Výhodou je, že v podstatě veškerá trasa je z kopce. V podstatě celé snažení se odehrává v průběhu modré TZ. V prvních metrech musíme překonat lesní zkratkou serpentiny pod Skřítkem, načež čeká výletníka průchod horskou vískou Klepáčov. Osada, založená koncem 16. století (1594) je dnes v podstatě bez stálého osídlení, nepočítáme-li obsluhu zdejších rekreačních zařízení (hotel Myslivna, chata Ztracenka, nebo Kamzík). Vše ostatní jsou soukromé chaty nebo chalupy. V zimě zde provozuje Skiareál Horské sporty dvě sjezdovky a cvičný dětský vlek. Klepáčov je malebně vklíněný pod vrchol Závora je ozdoben dřevěným kostelíkem sv. Jana Nepomuckého z roku 1783.

V chatě Ztracenka se celkem pravidelně zastavuji na občerstvení (Gambáč 11° se mi zdá o něco lepší než Bráník na Skřítku).

Na kraji osady u zmíněné občerstvovny se k modré připojí červená TZ a následuje jeden z mála úseků do kopce, nejedná se ale o žádné drama, snad jen, že se jde asi 300 m podél silnice č. 11 (Praha – Ostrava), v následující serpentině z naštěstí odbočíme a kolem posledních chalup zaniklého Svobodína míříme do lesa. Ještě nějakou chvíli cesta stoupá severním úbočím Havraního vrchu (778 m) a tím jsou kopce odbyté. Pěšky se už příjemně sestupuje. Ce v létě (na jaře, na podzim) vypadá jako mírný kopeček je leckdy v zimě celkem svižný sjezd. Za lepších zim jsme tu relativně často jezdili na běžkách, už nějakou dobu se to ale nepovedlo.

V lese se občas objeví nějaká mýtina s malým výhledem, povětšinou na jižní kopce (vzdálenější Kamenec, bližší Petrovský vrch). Velkou atrakcí, kterou si určitě vnímavý turista je jámový krupníkový lom na Smrčině. Svébytná hornina se využívala v hutnictví, ale i jako stavební a dekorační kámen. Ne každý kámen je od přírody zelený. Lom je už dávno zavřený, s okolím je vyhlášen přírodní památkou a díky dřevěným schodům se dá pohodlně sestoupit na dno. Tam nacházím šipku, mám pocit, že je to ta, kterou tady před časem vyryl jeden známý turista.

Lom Smrčina je jednou ze zastávek sobotínské mineralogické naučné stezky, okolí obce je známo díky svým geologickým zajímavostem v okolí.

U Smrčiny se odpojí červená značka, tou je jinak pohodlnější sjezd na zmíněných běžkách, modrá sestupuje svižněji k západu úbočím Čapího vrchu. Tam by mohl turista sejít ještě k nalezišti a zastavení NS Pfarerb. Tam zas toho tolik k vidění není, spíš pár překopaných děr a zarostlý úvoz.

To už je ale v dosahu okraj Sobotína a výletníka čeká ne příliš záživná cesta k nádraží. Naštěstí si ji může osvěžit pohledem na opravovaný zámek i s revitalizovaným parkem. Doufejme, že zůstane park minimálně v denní době otevřen. Modrá značka totiž dříve vedla přes něj, dnes je ale v soukromých rukou, spolu se zámkem (byl a bude tu hotel), značka teď obchází.

V Sobotíně jsem měl malé štěstí, než dorazím k zámku, zastavuje vedle nějaké auto a tam koukám známá postava (manžel spolužačky). A protože jel rovněž bydlet, cesta na nádraží odpadla a svezl mě až do místa trvalého pobytu.