Z Jakubovic do Zborova známými i neznámými cestami

Již delší dobu mě lákala myšlenka, projet si cestou, která má svůj počátek (konec) v jedné ze serpentin na silnici č. 11 ve stoupání z Bušína na kopec, kterému se léta říká Hambálek. Vlastně to ani kopec není, jde o takřka „horské“ sedlo, oddělující pohoří Zábřežské vysočiny od poněkud hornatější Hanušovické vrchoviny. Zmíněná cesta odbočuje v poslední prudké serpentině stoupání dál už jsou před Hambálkem mírnější zatáčky.

A protože jsem ondy navštívil hospůdku U Straků v Jakubovicích za použití horského kola, po kratší diskusi z místními znalci jsem se k této lesní cestě vydal.

Od výše uvedené hospůdku použijeme vedlejší silničku, která nás po kratším výjezdu příjemně svede k rozcestí Hambálek. Podle mapy.cz je sice nějaká odbočka k lesní cestě k dispozici již kousek z červené TZ, ale pro jistotu si raději ještě dopřeji sjezd k zmíněné lesní cestě k serpentině.

První úsek je celkem mírný podle vrstevnice, ale hned za ostrou pravotočivou zatáčkou následuje celkem vydatnější výjezd, naštěstí délka je necelých 200 m a po spojení s lesní cestou (tou od červené TZ) se stoupání mírní a další cesta je víceméně ve vrstevnicové výšce. Povrch je mírně kamenitý, naštěstí hrubý štěrk je celkem dobře zaježděný. Lesní cesta tak obtáčí svahy přilehlých kopců, které dosahují výšek od 570 do nějakých 621 m, samotná cesta se ale drží skromnější výšky cca 500 metrů nad mořem. Vše se odehrává ve vzrostlém lese, takže kromě okolních porstů toho moc k vidění není, snad na jednu mýtinu, kde se mohu otočit a podívat se na Jakubovice z méně obvyklého výhledu. Trasa zpočátku sleduje směr zhruba k jihovýchodu, po cca 2 km se ostře stočí do údolíčka Kačerova dolu, kdes se objeví poměrně zahuštěná křižovatka do více směrů. Spíše k západu směřuje méně průjezdná cesta, která by mě asi vedl ke kopci Pustina, další přímo dolů vede dolů do Bušína s odbočkou do Olšan. Nakonec jsem zvolil tu co směřoval do kopce zhruba v původním směru.

Následovalo celkem delší stoupání, nakonec ale dekorováno po nějakých 500 metrech výhledy v celkem ostré zatáčce pod kótou 601 m (jižně). Tady toho před časem dřevorubci vykáceli více, takže se tu dá užít výhled nejen na blízké kopce Hanušovické vrchoviny, ale pěkně se nad tím vyjímá i pásmo hřebene Hrubého Jeseníku skoro se vším všudy, byť Praděd byl zrovna v mraku.

Za vyhlídkou se cesta stáčí víc k jihu kolem zmíněné kóty 601, kde se dostanu na pomyslný vrchol trasy. Za mírným sjezdem následuje poutní a táborové místo. Olšanské hory s kaplí sv. Martina. Tím tábořištěm je základna skautů, kteří zde mají v létě své působiště.

Od kaple vede poutní cesta do blízkých Horních Studének (přesněji se vrací) a tou pokračuje i jízda. Trasa je mírně zvlněná v hlinito-šotolinově-štěrkovém podkladu, občas po trávě. U návrší Příčnice (s vysílačkou) se dostáváme k podobné výšce jako u Olšanských hor, volím odbočku na modrou TZ po celkem známých místech k rozcestí Rozsocha, kde modrou změním na žlutou a po hřebínku v postupném klesání mířím ke Zborovu. Tam už pokračuji k domovu po silnici, tudíž další popis není nutný.