Berlín, Sandro Botticelli, Znovuzrození, Gemäldegalerie a mnoho bonusů

Kam a jak jedeme?

Hlavní město Německa je pro nás dosažitelné poměrně lehce; tedy v případě, že je pro nás lehce dosažitelná Praha. Někdo velmi inteligentní se totiž před „několika málo“ lety postaral o zrušení veškerých nočních spojů, a tak se i krátký výlet do Berlína, který nabízejí mnohé cestovní kanceláře, například pro obyvatelstvo Moravy stává vynucenou třídenní záležitostí. Nejinak tomu bylo v případě autora tohoto článku, když v polovině listopadu navštívil s jednou pražskou uměleckou CK pozoruhodnou výstavu, zaměřenou na geniálního florentského malíře Sandra Botticelliho a konanou ve slavné berlínské obrazárně Gemäldegalerie. A celou tuto výstavu lze doporučit jediným způsobem: „Máte rádi renesanční malířství? Máte rádi pop-art? A dovedete si představit jejich přímé spojení v jedné výstavní prostoře?“ Pokud někdo z čitatelů tohoto Tipu na výlet odpověděl třikrát ano, je pro něj výstava, nazývaná „Botticelli Renaissance“ nebo „Sandro Botticelli - znovuzrození“, přímo stvořená. Ale určitě nezklame nikoho, kdo má rád umění jako takové.

Záměrem této výstavy není ani tak komplexně představit Botticelliho dílo, ale spíše ukázat, jak Botticelli ovlivnil módu 20. století. Oba mistrovy nejslavnější obrazy, tedy Zrození Venuše (slabou náplastí na bolístku je Venuše „berlínská“) a Jaro, například chybí a jeho „zdejší“ obrazy jsou poměrně monotematické. Jsou tady totiž zastoupeny v podstatě jen obrazy náboženské – tedy převážně Madony s dítětem – a tvorba portrétní. V kontextu celé expozice je nejdůležitější snaha kurátorů výstavy ukázat jak slavná blondýnka Venuše, kterou vytvořil italský génius přelomu 15. a 16. století, ovlivnila i ve 20. století ideál ženské krásy, kterým se současně sama stala. A tak mezi umělci, jejichž díla jsou součástí výstavy, najdeme jména jako Edgar Degas, Dante Gabriel Rossetti, René Magritte nebo Andy Warhol. Pomyslným „vrcholem“ jsou pak kostýmy návrhářů Dolce & Gabbana z roku 1993, autoportrét provokativní fotografky Cindy Sherman, další fotograf David LaChapelle, jehož práce se pohybují na hranici kýče a pornografie, nebo dílo japonské malířky Tomoko Nagao, která ve své „reklamě“ ztvárnila Zrození Venuše z herní konzole.

Za čím jedeme?

Na výstavě můžeme obdivovat celkem téměř 150 uměleckých děl (dvacítka z nich je prý vystavena vůbec poprvé) z mnoha renomovaných galerií i soukromých sbírek, ale k dispozici je také malý „kinosál“, ve kterém jsou k vidění ukázky z filmů, které podle kurátorů výstavy k Botticelliho Venuši přímo odkazují. Oko mužské části návštěvníků se tak může opakovaně pokochat slavnou scénou z prvního filmu s agentem 007, kde se z moře vynoří s mušlí v ruce krásná Ursula Andress. A je přitom zajímavé sledovat vývoj malířovy obliby. Botticelli byl totiž jedním z nejvýznamnějších malířů období rané renesance, který byl navíc ve své době také autorem velice módním i stylotvorným. Se změnou vkusu společenské smetánky i církevních hodnostářů začal na počátku 17. století upadat do zapomnění, aby byl na konci století 19. opět objeven generací impresionistů a později i moderními malíři I. poloviny 20. století.

Bonusem k této výstavě je možnost prohlédnout si celou berlínskou Gemäldegalerie. Jedná se bezesporu o jednu z TOP evropských obrazáren, která svým návštěvníkům nabízí vynikající kolekci evropského malířství 13. až 18. století. Základem celé expozice je sbírka Fridricha Viléma III., získaná v roce 1815 v Paříži a od roku 1904 vystavovaná v muzeu Bode na Muzejním ostrově. Až v posledním desetiletí minulého století byly muzejní sbírky umístěny do novostavby na náměstí Kulturforum, která je dílem ateliéru Hilmer & Sattler. A komu by sezdála nabídkaGemäldegalerie nedostačující, může ještě zaskočit do muzejní Kunstbibliothek na výstavu děl Jeana Dubuffeta. Ta šla ale mimo nás, protože jsme nestihli projít ani celou zdejší „základní nabídku“. A vzhledem k tomu, že celou galerií se v Berlíně postupuje chronologicky, jen úplný závěr tvoří středověké italské umění, neviděli jsme ani muže, který svou činností o století předběhl renesanci, tedy autorova oblíbence Giotta.

Tato skutečnost byla ovšem také zaviněna snahou vidět z Berlína i jiné krásy, než jsou jen díla starých mistrů. A tak jsme - alespoň ve velké rychlosti – proběhli také originální moderní Sony Center se zajímavou „stanovou“ střechou architekta Helmuta Jahna, oběma směry prošli Brandenburskou bránou (že se této neoklasicistní, 26 metrů vysoké, stavbě z konce 18. století – v originále nazývané Brandenburger Tor – u nás říká Braniborská neměl autor článku donedávna ani tušení), pokochali se pohledem na její vrcholovou Kvadrigu J.G. Schadowa, obklusali nedalekou věhlasnou neorenesanční budovu Říšského sněmu neboli Reichstagu, postavenou podle projektu J.P. Wallota v letech 1884 až 1894 … a zahájili zrychlený přesun směrem zpět k výtvarnému umění dávných století.

Ale vraťme se ještě k Botticellimu. Alessandro di Mariano Filipepi neboli Soudeček byl velký malíř, ale je zajímavé až překvapivé, že na této výstavě ho v mnoha případech jeho následovníci předčili. Ale je to jistě dáno dnešním pohledem na originalitu i zajímavou a nápaditou koncepcí berlínských kurátorů. Podle mnohých znalců i nadšených amatérských obdivovatelů umění byl zřejmě nejzajímavějším exponátem obraz belgického surrealisty René Magritta. Výstava je to v každém případě chvílemi až podbízivě líbivá, což v tomto případě není myšleno nijak negativně. Svým způsobem i vybízí k tomu, aby si její návštěvník položil několik otázek. První přitom přijde až v závěrečném sále. Kolik z obrazů namaloval skutečně samotný Botticelli, když jeden z nejtypičtějších jeho obrazů, které lze na této výstavě vidět, je moderním falzem? A když se vrátíme do místnosti první, mnohé možná napadne: Kam až zasahuje novodobá manipulace s realitou? Nebo jen tu základní a jednoduchou: Jak je možné, že se nějaký renesanční malíř stal ikonou umění modernistického období i fascinující ikonou pop-artu, která se dokonce dostala na dvoueurovou mincí?

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vzhledem k časovému presu jsme neměli na jídlo ani pomyšlení, natož pak čas. Je to škoda, protože Berlín nabízí mnoho místních pochoutek. Údajně je důležité ochutnat klobásku v pivní omáčce zvanou Hrdý Jindra, obrovskou směs mnoha poživatin pojmenovanou Řízek Holstein nebo jen obyčejný pálivý Currywurst. A k tomu, samozřejmě, některé z místních piv. Pojíst se ovšem dá i přímo v prostorách galerie.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Do kategorie líbilo lze tentokrát určitě zařadit téměř vše. Hlavně další Hieronymus Bosch „do sbírky viděných“, několik fantastických obrazů mých oblíbenců (i když Cranacha, Bruegela nebo Durera tentokrát zastínila van Eyckova Madona v kostele), možnost fotit a kdykoliv Gemäldegalerii opustit a opět se do ní vrátit. V nelíbilo tak zůstává jen dopravní nedosažitelnost Prahy v období od 21,00 do 8,15 hod., málo času na prohlídku a páteční teroristické útoky v Paříži, o kterých jsem se dozvěděli až v sobotu při předpůlnočním návratu na hotel.

Ostatní informace

Společná vstupenka na výstavu Botticelli Renaissance a do stálé expozice berlínské Gemäldegalerie přijde na 14,00 euro (snížené vstupné stojí polovinu). Jak je dnes v téměř celé civilizované Evropě dobrým zvykem (výjimku tvoří snad už jen překvapivě Rakousku a nepřekvapivě Česká republika), zákaz fotografování platí jen na Botticelllim, všude jinde se požaduje pouze dodržení patřičné vzdálenosti a nepoužívání blesku. Výstava byla zahájena 24. září 2015 a potrvá až do 24. ledna 2016. Kdo ji nestihne, může ještě využít toho, že na jaře roku 2016 se výstava z Gemäldegalerie přesune do Londýna.

A jako závěrečné PS už jen jedna malá poznámka. O tom, že Sandro neovlivnil jen výtvarníky a módní návrháře dalších generací, ale zasáhl i umělce jiných profesí, svědčí fakt, že spojení Pavel Zajíček, skupina DG 307 a skladba "Tvář jako Botticelliho anděl" napadlo autora článku během této výstavy opravdu nesčetněkrát ...