Červenohorské sedlo – Švýcárna (a Praděd) aneb po červené tam a modrozelenou zase zpátky

Kam a jak jedeme?

Jeseníky jsou krásné v každé roční době, podzim nevyjímaje. Proto možná přijde vhod tip na výlet do oblasti, která je nejen půvabná, ale také dopravně dobře dostupná. Do výchozího bodu naší cesty – tedy na Červenohorské sedlo, tvořící „hraniční předěl“ mezi šumperským a jesenickým okresem - se dostaneme po silnici (auto, autobus, motocykl, kolo) nebo pěšky, většinou po žluté TZ a z Koutů nad Desnou, kam už dnes zajíždí po elektrifikované dráze ohnivého oře i „mnohé“ rychlíky Českých drah. My jsme v polovině října roku 2017 vyrazili ze Šumperka autem a díky tomu jsme se takřka bez jakékoliv fyzické námahy ocitli v nadmořské výšce 1.013 m. A to už jsou výškové metry, kterých každodenně nedosáhne hned tak každý …

Za čím jedeme?

Tady jsme nechali auto napospas a pěšky se vydali po červené TZ přes Klínovec a Jezerníky k dřevěné turistické chatě – a někdejší salaši - Švýcárna. Ta patří k nejstarším (rok 1887) i nejoblíbenějším stavbám tohoto typu v celých Jeseníkách, nachází se v nadmořské výšce 1.304 m a potěší restaurací, která je v provozu od 7,30 do 18,00 hod. Ceny zde sice jsou o něco vyšší, ale vysokohorská přirážka se zrovna tady bez reptání přijímá. Cesta ze Sedla sem měří přibližně 6,5 km a nabízí chůzi po hatích, nějaké ty skalky a pár zajímavých výhledů na Jesenicko i „stolovou horu“ Dlouhých strání. Většina cesty je sjízdná na kole a potkáte zde i rodiny s kočárky (těm tlačícím ale v některých úsecích opravdu není co závidět).

Pokud si chceme výletní trasu prodloužit, můžeme ze Švýcárny pokračovat dále na nejvyšší moravskou horu, tedy Na Praděd (1.491 m – opravdu nám ho závistivci oproti časům minulým o metr snížili). My jsme chtěli a asi to nebyl úplně ten nejlepší nápad. V každém případě je to 7 km navíc, celá cesta po asfaltu a většinově v davu „turistů“ mnoha národů, mezi kterými se proplétají cyklisté, jezdci na koloběžkách, auta, motorky, děti a psi. O tom, že nahoře je plno jako na plese v Opeře je asi zbytečné se zmiňovat …

Rychle jsme se proto vrátili na Švýcárnu, kde je přece jen o něco klidněji. A konečně jsme si zde koupili také pradědovskou turistickou vizitku, kterou na moravské hoře všech hor už nějaký čas neměli. Po krátké pauze jsme se vydali zpět na Červenohorské sedlo. Tentokrát po zelené a následně modré TZ (tedy přes Kamzík a Skalní tabule) a díky tomuto rozhodnutí se jednalo o cestu poměrně dobrodružnou (informační cedulky nás ovšem včas varovaly). Úseky vody a hlubokého bahna střídala nová cesta z kamenných „kvádrů“ (časem to bude celkem luxusní procházka) i klasické lesní cesty a uzounké pěšiny. V některých momentech nebylo jiné možnosti než nožku do tekutiny zanořit, takže závěrečný úsek cesty už jsme absolvovali všemi možnými způsoby, jen ne suchou nohou. A ne zrovna příjemný hudební doprovod nám pěkných pár kilometrů dělaly řvoucí motory polských motorkářů.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jídlo – pomineme-li nějaké to ovoce v pevném i tekutém skupenství, které jsme konzumovali cestou – jsme si dali na Švýcárně. Jedinou výhradou bylo, že polévka mohla být určitě minimálně dvojnásobně teplá.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: určitě krásné počasí a pobyt v milovaných Jeseníkách. Byli jsme tady, naštěstí, právě v takový den, kdy si díky Matce Přírodě člověk naplno uvědomí, jak dokáže být u nás doma nádherně. A nevadí ani vlhkost v botách, když se při zpáteční cestě některé mokřiny prostě nepodařilo obejít …

Nelíbilo: nekonečné davy turistů (ale chápu je, měli jen stejný nápad jako my), stovky motorkářů (skoro všude a co nejhlučněji) a absence turistických vizitek na Sedle i Pradědu. Jistým problémem se pomalu také stávají početné skupinky lidí, které se autobusem dopraví na Ovčárnu, po asfaltce následně vyjdou ten kousek Na Praděd, zapůjčí si zde koloběžku a poté se na ní co nejvyšší rychlostí pustí zase dolů k autobusu. Lidé uskakují rychle, dětem a psům to většinou trvá déle …

Ostatní informace

Kromě jídla, piva a turistické vizitky na Švýcárně (doplnili jsme to na závěr ještě jakousi žlutou bublinkovou vodou na Červenohorském sedle) jsme investovali už jen do pohonných hmot, abychom bezpracně překonali vzdálenost mezi Šumperkem a Sedlem. Nedali jsme si ani tradičního panáka myslivce na Pradědu, protože se nám kvůli němu nechtělo stát v nekonečné frontě. A něco stálo také závěrečné napojení vyčerpaného řidiče, které tradičně probíhalo při tiskovce na Koupáku.