České Petrovice - Červený potok – Kašparova chata – Adam – Amálka (Orlické hory)

Kam a jak jedeme?

Orlické hory patří mezi lokality, kam sice s nepravidelnou pravidelností vyrážíme, ale intenzita našeho styku by mohla být jistě vyšší. Přece jen jsou tyto kopečky od nás relativně blízko a téměř vždy nám zde bylo více než příjemně. V rámci snahy o nápravu jsme se tedy počátkem října vypravili do oblasti, kterou charakterizuje česko-polská hranice i nedaleká Pastvinská přehrada a které vévodí vršky s nadmořskou výškou okolo 760 metrů.

Jeli jsme autem, které pak většinu času odpočívalo na parkovišti u Sportareálu České Petrovice. Okruh, který jsme pak absolvovali, měřil přibližně 7,5 km (s převýšením cca 175 m). K tomu nějaké ty zdelky, kroužení kolem památek, chvilka houbaření – podle krokoměru to ve finále hodilo skoro desítku. Takže o zařazení do kategorie celodenní / půldenní rozhoduje pouze doba dopravní a obědová. A pak nám to stejně vyjde tak nějak mezi …    

Za čím jedeme?

I když nejpodstatnější část denního programu měla být věnována pěší turistice, dali jsme si před hlavním chodem několik menších předkrmů. Pomineme-li opakovaný přejezd Pastvinské přehrady, jednalo se o dvě krátké zastávky zaměřené na památky historické i přírodní. A potom jsme již zamířili do Českých Petrovic.

Tady jsme odstavili auto a vydali se z parkoviště u Sport (Ski) areálu po silnici a červené TZ (Jiráskova cesta) ve směru na Bartošovice. Po chvíli jsme odbočili prudce doprava a pokračovali po žluté TZ a polní cestě do Polska. Hranici zde tvoří Červený potok a ještě na naší straně nás čekalo překvapení v podobě sochy sv. Jana Nepomuckého z II. poloviny 19. století.

Za hranicemi jsme přestoupili na zelenou TZ a lesním pásem kolem zříceniny sudetského domu i barokní kaple jsme neochvějně mířili k hraničnímu přechodu Mladkov-Petrovičky / Kamienczyk. Tady jsme se opět vrátili na rodnou hroudu, na odpočívadle pod křížem chvíli zameditovali a pokračovali po znovunalezené červené Jiráskově cestě ke Kašparově chatě.

Cestou jsme míjeli pomník pohraničníka Františka Kabrhela, který zde kdysi procházel a zakopl o granát. Toto jméno jsem slyšel poprvé, ale mnozí jistě pamatujeme nechvalně proslulou bolševičku Marii Kabrhelovou, která nám svými pseudomoudry „zpříjemňovala“ život v období reálného socialismu. Snad nebyli příbuzní a Františkovi je země lehká ...

Na Kašparově chatě jsme v příjemném prostředí bohatýrsky pojedli i polili, a poté pokračovali neznačenou cestou – a přes Bernarda – směrem k vrcholu Adam, se 765 m nejvyššímu bodu dne. Ještě jednou jsme protnuli dráhu červené TZ, obešli uzavřený vojenský prostor (takže dělostřelecká tvrz Adam nám zůstala utajena) a z blízka pohlédli „do tváře“ alespoň několika pěchotním bunkrům.

Na závěr výletu nás čekala půvabná rozhlednička Amálka (což je v podstatě nástavba altánu horní stanice vleku v podobě z roku 2020) s neméně půvabnou obsluhou v občerstvovně. Ještě rychle pár výhledů (ty ale počasí stejně nepovolilo), pár fotografií (na tu hlavní, čelní, se samotnou Amálkou jsem ve finále tak nějak pozapomněl) a pak už jen sestup sjezdovkou – a kolem kaple Nanebevzetí Panny Marie z roku 1847 – zpět do Českých Petrovic.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Pojedli jsme a popili na Kašparově chatě (někteří si i něco málo přidali na Amálce) a byli jsme spokojeni. Jen mužskou část výpravy trošku zamrzelo, že svou pozornost zaměřila pouze na jednu nabídkovou tabuli (a guláš), zatímco tu druhou zcela přehlédla. Právě na ní totiž byly v nabídce čtyři druhy polévek, včetně dršťkovky. Že by důvod se brzy vrátit?!  

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: Po nějakém čase zase v Orličkách, takže spokojenost. Krásy okolní přírody nám sice lehce tajilo počasí, ale např. zřícenina barokní kaple na polské straně hranice má také svou nezpochybnitelnou romantickou krásu. Na rozdíl od zbytku výpravy jsem tuto lokalitu - s výjimkou Amálky – už navštívil, ale vrátil jsem se sem velice rád. Jen ta absence výhledů (nejen) mě hodně mrzela. Na druhou stranu jsme tentokrát nezmokli a celý nenáročný výlet tak byl vlastně velmi příjemnou záležitostí …

Nelíbilo: Jen to počasí. Od čtvrtka do pondělka bylo krásně a na sobotu slibovali rosničky i žabáci nejkrásnější den týdne. Tuto předpověď vzápětí pozměnili s tím, že sobota bude jediným dnem, který se prostě nepovede. Ty, kteří čtou mé příspěvky pravidelněji, v této chvíli jistě nepřekvapí, že se naši meteorologové výjimečně nemýlili, výhledů jsme si ani na chvíli neužili, ale již za jasné noci ze soboty na neděli svítil úplněk do oken bytu s nebývalou intenzitou. 

Ostatní informace

Náklady klasické; tedy doprava, jídlo, pití a turistické vizitky. Vstupné ani parkovné jsme tentokrát nikde neplatili.

A na závěr ještě jedno potvrzení platnosti Murphyho zákonů. Po celou dobu naší cesty vyhrálo slunce nad mraky – alespoň na chvilku – jen dvakrát. Jednou jsme se pohybovali mezi stromy v okolí červenopotocké barokní kaple a podruhé jsme právě obědvali na Kašparově chatě. Prostě smůlička …