Horažďovickou pahorkatinou do Týnce a Hliněného Újezdu.

Kam a jak jedeme?

Na počátku tohoto výletu byl návrat desítky let do minulosti. Koncem šedesátých let se v kinech často promítala filmová pohádka o Strakonickém dudákovi. Viděl jsem ji několikrát a nebylo možné v ní přehlédnout stará selská stavení s nádhernými barokními štíty a velký rybník na návsi. Ves se jmenuje Týnec a pohádka se tady točila v roce 1955. Zvědavost, v jakém stavu se ves dochovala do dnešních dnů, byla příčinou návštěvy této části Horažďovické pahorkatiny. Navíc, již z pohledu do mapy bylo jisté, že pohledy do všech světových stran budou na této cestě více než zajímavé. Historie této oblasti je spjatá ještě s rýžováním zlata v řece Otavě a o mnoha místech jsou první písemné zmínky již v jedenáctém století. Plán výletu byl na světě a zbývalo najít nástupní místo této cesty, kterým se stalo nádraží ve Velkých Hydčicích. Odtud to je do Týnce „co by kamenem dohodil“.

Za čím jedeme?

Z nádraží ve Velkých Hydčicích jdu stezkou kolem zavřené hospody k řece. Až do roku 1965 zde byl přívoz, který nahradila lávka. Tu v roce 2002 odnesla velká voda a na tu novou se čekalo až do roku 2006. Na druhém břehu je osada Malé Hydčice, kde se rýžovalo zlato již v raném středověku. Stojí zde několik stavení, některá již v podobě ruin a místu dominuje asi 250 let stará lípa malolistá. Krátký úsek k hlavní silnici ze Sušice do Horažďovic lze ujít do 5 minut. U křižovatky je skupina několika lip s křížkem. Odtud se jde hezkou polní cestou do mělkého údolí, kde se leskne hladina Potockého rybníku. Z tohoto místa je již Týnec na dohled. Cesta tu prochází mezi loukami. Otevírají se hezké pohledy především k severu a jihu. Při jižním okraji vsi je výše zmíněný rybník. Na první pohled je vidět, že čas ves hodně proměnil. Domy s barokními štíty prošly přestavbami a rybník byl z velké části zasypán. Pohádku prostě odnesl čas. Něco tu přece jen zůstalo. Kaple sv. Václava tu stojí od první poloviny 19. století. Mají tu pomník padlým a na západní straně obce je rozsáhlý statek. Skupiny lip jsou hezkým doplněním návsi. Na severním okraji obce je rybník Pastuška. Zbývá pohled do minulosti. První písemná zmínka je z roku 1456 a od roku 1654 patřil Týnec k horažďovickému panství.

Zvědavosti bylo učiněno zadost a čas dovoluje něco přidat. Jdu po silničce kolem Pastviny se zvědavým stádem kraviček směrem k západu. Dalším cílem je Hliněný Újezd, obec daleko staršího založení než Týnec. Je známá již od 11. století a od roku 1654 se také stala součástí horažďovického panství. Kdysi velká ves, v roce 1850 tady žilo 238 obyvatel, dnes pouhých 43. Vesnička se tak trochu schovává pod svahy Plešovce ( 542 m.n.m.) a Hory ( 544 m.n.m.). Kdysi tu stála i tvrz, po které již nic nezbylo. Jak napovídá název, byla v okolí ložiska velmi dobré hlíny a v minulosti tu stálo několik cihelen, které také odnesl čas. Ale několik zajímavostí tu je možné vidět. Při silnici od Týnce jsou hezká boží muka z první poloviny 18. století. Na návsi je menší rybníček a kaple Panny Marie ze druhé poloviny 19. století. Pomník padlým ve světové válce a několik drobných sakrálních staveb ve vsi a v okolí jsou také zajímavé a hezké.

Odtud využívám k návratu silničku na křižovatku u Malých Hydčic. Vynikající a nečekané jsou odtud pohledy do všech světových stran. Severu vládne tajemný Slavník ( 627 m.n.m.). Jih zdobí výrazný vrchol Kozníku ( 636 m.n.m.). Na východě je vidět hřeben začínající Práchně s vrcholky Moučenky ( 559 m.n.m.) a Svitníku ( 591 m.n.m.). Z lidských staveb je vidět kostel v Malém Boru a město Horažďovice. Na západě se zvedá již zmíněný Plešivec. Údolí Otavy se dá spíše tušit než vidět. Poslední část jdu již po známé cestě přes Malé Hydčice a konečná je na nádraží, ze kterého jsem před několika hodinami vyšel.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

I když se prochází vesnicemi, kde bych mohl objevit nějaké občerstvení, opak je pravdou. Buď tato zařízení zcela chyběla nebo byla zavřená. Nedaleké Horažďovice vše napravily.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Očekávat něco, co bylo před mnoha desítkami let, se nedá. Okolní svět se mění a s tím se prostě nedá nic dělat. Přesto jsem na této cestě našel zajímavá a kouzelná místa. Především rozhledy do okolí byly velmi hezké.

Ostatní informace

Byl to krátký výlet na několik hodin, vlastně takové malé srovnání minulosti se současností. Délka cesty je kolem 6 kilometrů a jde se většinou po rovině. Nevedou tudy žádné značené cesty a turisté sem zavítají spíše náhodou. Všechny popisované obce jsou místními částmi obce Malého Boru. Vše je na mapě KČT č. 68 Pootaví.