Hřensko – Edmundova (Tichá) soutěska, Mezná, Mezní Louka, Pravčická brána (naučná stezka Okolím Pravčické brány), Hřensko

V Hřensku jsme prvně byli na jaře r. 2013. Byli jsme tam asi čtyři noci. Tehdy jsme prošli část Českého Švýcarska, které je skutečně nádherné.  Letos jsme se tam vrátili na stejně dlouhou dobu, byli jsme se podívat i v Saském Švýcarsku. Asi jsme patrioti, u nás se nám íbilo víc.

Obec s nadmořskou výškou 115 m je nejníže položenou naší obcí. Je vstupní branou do Národního parku České Švýcarsko. Rozkládá se na soutoku řek Labe a Kamenice, které zde vyhloubily hluboké skalnaté údolí. Problém je při povodních. Voda se nemá kam rozlít a tak pouze stoupá. Pak to bohužel odnesou majitelé zdejších domů, převážně penzionů.

Historie této obce se začíná již před r. 1488, ze kterého je první písemná zmínka. Tehdy zde stála krčma, kterou využívali voraři. Až v 16. století se zde začali usazovat další obyvatelé, které živila těžba dřeva a jeho plavení, vznikaly zde sklady dřeva, přibývaly i krčmy.
V 19. století se o rozvoj turistiky zasloužil rod Clary-Aldringenů. Založili jeden z prvních Horských spolků u nás, nechali postavit v blízkosti Pravčické brány Sokolí hnízdo a zpřístupnili Edmundovu soutěsku – jméno získala na památku svého zakladatele knížete Edmunda Clary-Aldringena. První plavba se uskutečnila dne 4. května 1890.

Řada zdejších domů, převážně upravených na penziony, pamatuje dávné doby. Je skoro s podivem, že je majitelé neustále po povodních opravují. Jenže když je to to jediné, co je živí. Turisté se sem skutečně hrnou. Dávnou dobu připomíná i pozdně barokní kostel sv. Jana Nepomuckého, který byl postaven v letech 1786–1787, tedy v době, kdy zde žili převážně dřevaři. Povodně se nevyhnuly ani jemu, voda z jedné z posledních povodní v r. 2002 dosáhla téměř až oken kostela, jak dokazují značky v interiéru vedle oltáře. Dnes slouží především pro zdejší vietnamskou katolickou komunitu, která svými trpaslíky doplňuje ráz obce.

Samozřejmě i nás zajímaly zdejší soutěsky. Bohužel ta vzdálenější Divoká soutěska byla po jarním tání ještě uzavřena. Naštěstí zhruba 1 km dlouhá Edmudova soutěska byla splavná. K přístavišti vede z okraje obce podle Kamenice zhruba 2 km dlouhá žlutě značená trasa. Už tato cesta je zážitek. Z jedné strany bublající říčka, z druhé strany skaliska.

Loďky jezdí podle plavebního jízdního řádu. Nemuseli jsme tedy dlouho čekat a vypluli. Během zajímavé poklidné plavby jsme se dozvěděli i místní zajímavosti, převozník nám spustil i 12 metrů dlouhý umělý vodopád. Tento splavný úsek soutěsky není přístupný pěšky. My jsme díky tomu mohli pokračovat další kilometr po žluté turistické trase podle Kamenice a podle skal až na rozcestí Mezní můstek. Překvapením pro nás byla možnost občerstvení ve zrekonstruovaném srubu, kde je možno si prohlédnout expozici věnovanou historii zdejších soutěsek.

Na rozcestí jsme se vydali po zelené vlevo přes Kamenici a hlavně do prudkého kopce mezi skalami. Po půl kilometru jsme se dostali vesničky Mezná, která je jedinou vesnicí v tomto národním parku. První písemná zmínka je již z r. 1446. I zde tehdy určitě žili hlavně dřevaři. Dnes je zde řada penzionů a možnost občerstvení. Toho jsme vyjímečně nevyužili. Žlutá značka by nás dovedla kratší a pohodlnější cestou do Hřenska, ale méně zajímavou. My pokračovali dál po zelené až na rozcestí Mezní Louka, kde je křižovatka turistických tras. Dnes je to rekreační osada, kde je dokonce i kemp. R. 1794 zde stávala jen lesovna, první penzion byl postaven r. 1838. R. 1892 zde chtěl kníže Edmund Clary-Aldringen založit lázně, to se však nepovedlo a budova byla přestavěna na hotel.

My jsme už spěchali po červené a současně po naučné stezce Okolím Pravčické brány přes Kozí hřbet, okolo skalisek a pod Křídelní stěnou až k Pravčické bráně. I když tam bylo pár lidí, cestou jsme snad nikoho nepotkali. Bylo to příjemné, o to víc jsme se mohli kochat. Počasí nám však moc nepřálo, dalekým výhledům bránil mlžný opar.

Už cesta se nám líbila. Na vrcholu jsme však nevěděli, co je hezčího. Zda přírodní útvar Pravčické brány nebo mohutné do skal vestavěné Sokolí hnízdo.

Pravčická brána je skalní brána vysoká 16 metrů a dlouhá 26,5 metru. Je to největší pískovcová skalní brána v Evropě, proto je i symbolem Národního parku České Švýcarsko. Od konce 18. století se stala turisticky zajímavým místem, kdy se lidé po ní i procházeli. Až r. 1982 byly na ní zjištěny trhliny a vstup je tam nyní zakázán. R. 1963 byla vyhlášena Chráněným přírodním výtvorem, od r. 1992 je Národní přírodní památkou.
Již r. 1826 zde v nepřístupném terénu byl postaven malý domek, kde byl výčep. R. 1881 postavil na jeho místě kníže Edmund Clary-Aldringen výletní zámeček Sokolí hnízdo  v alpském stylu. Byl postaven za pouhý jeden rok. Koncem 70. let 19. století nechal vydláždit i cestu z Hřenska. V r. 2003 bylo v 1. patře zámečku zřízeno muzeum Českého Švýcarska. V přízemí je stylová restaurace s původním zdobením stěn a stropu. Pokud si to pamatuju dobře, vstup do objektu je zpoplatněn, venkovní cestičky k Pravčické bráně a k mnoha vyhlídkám jsou volně přístupné. Venku je i další možnost občerstvení.

Nahoře jsme se samozřejmě zdrželi. Prošli jsme snad všechny cestičky, podívali se ze všech vyhlídek a samozřejmě se i občerstvili. Až pak jsme pokračovali po červené a NS k rozcestí Tři prameny, kde NS končí. Do cíle nám zbývaly zhruba 2 km. Je to moc hezký zhruba 15 km dlouhý okruh. I díky tomu, že jsme si soutěsku podle Kamenice mohli projít a část se svézt na pramičce. Jinak bychom tuto trasu projít nemohli.

Kdyby se nedalo jet pramičkou, museli bychom pěšky přes Janov, bylo by to však skoro o 3 km delší a o 100 výškových metrů náročnější. A ještě bychom si neužili soutěsky. Takže to vyšlo úplně bezvadně.

Penzion, kde jsme před 6 lety bydleli, letos již své služby nenabízí. Ani se tomu moc nedivím. Byl na pravém břehu Kamenice, pokoje měly okna do skály a bylo to tam na jaře hodně vlhké. I když pokojíky byly hezké. Nyní v těch místech své služby nabízí Vietnamci, takže tam možná bydlí.

Letos jsme využili nabídky České hospody, kam jsme již prve chodili na pivo. Již tehdy tam nabízeli pivo z českých minipivovarů. Tato tradice se zachovala. O kousek dál mají penzionek. Paní je příjemná, jídlo je dobré, ale levněji a také dobře jsme se najedli naproti v restauraci Lugano, kde točí Bernarda.

Samotná obec ničím nepřekvapí. Je to tu samé vietnamské tržiště a tudíž i samí trpaslíci. I když dřív jich tu bývalo ještě víc. Kromě ubytování a okolní nádherné krajiny nemá co nabídnout. Co nás nejvíc zaujalo, je skoro až tajemná budova, ke které se dostanete po zelené turistické trase. Je však vidět i ze silnice v obci. Je to z pískovcových bloků postavená budova, která byla vybudována r. 1905 na potůčku jako technické zařízení pro výrobu acetylénu na svícení. Ten vzniká působením vody na karbid vápníku. Acetylén je látka nebezpečná, proto byla budova ve stylu středověkého hradu uschována do kamenného údolí stranou od ostatních domů. Odtud byl acetylén rozváděn do okolních budov i do kostela. Se zavedením elektriky přestal být využíván a chátral. R. 2004 ruinu kopil soukromý majitel a po rekonstrukci slouží pro ubytování až 12 osob - https://staraplynarna.cz/.

Infocentrum je v rohové budově na křižovatce silnic u soutoku Kamenice a Labe. Tam zjistíte všechny turistické informace i jízdní řády. Možností na výlety je tu celá řada. Za návštěvu stojí např. Jetřichovické skály, vyhlídka Belveder, kde začíná NS Kaňon Labe. Blízko jsou rozhledny Janov a Růženka, odkud se nechá dojít po NS Růžová ke zřícenině  Dolského mlýna, kde se točila např. Pyšná princezna. Další možnosti jsou i na saské straně.

Hřensko – Edmundova (Tichá) soutěska, Mezná, Mezní Louka, Pravčická brána (naučná stezka Okolím Pravčické brány), Hřensko na mapě