Island – kemp a výlet v oblasti Duhových hor Landmannalaugar, koupání v geotermálním potoce

Dovolená na Islandu nám končí, máme před sebou poslední dvě noci a poslední výlet do přírody. To vše ve vnitrozemí na jihu ostrova v zajímavé oblasti Duhových hor.

Oblast Landmannalaugar leží ve výšce 600 m n.m. severně od ledovce Mýrdalsjökull. Je to ve vnitrozemí, cesta od pobřeží je dlouhá necelých 100 km, musí se však počítat s tím, že bude trvat aspoň 2,5 hodiny. Silnice ve vnitrozemí totiž nejsou příliš upravené, jsou to štěrkové cesty, na kterých je vidět jejich sopečný původ. Nejde tedy po nich jet příliš rychle. Za sucha jsou i hodně prašné. Doporučují na ně vyjet vozidly, která mají náhon na všechna čtyři kola. Proto si naše cestovka půjčila terénní autobus do středně těžkého terénu, kterým je možno brodit i řeky. Voda se sice může dostat do zavazadlového prostoru (je proto nutno mít zavazadla v lodních nebo igelitových pytlích), ale autobusu se nestane nic.

Centrem je kemp Landmannalaugar, dokonce na mapě je zakreslena zastávka autobusu. Zda sem něco jezdí pravidelně, to však netuším. Kemp je skutečně velký, je tam i turistická ubytovna, velká budova se toaletami a se sprchami s teplou vodou, jen teplo uvnitř nebylo. K dispozici je i hangár se stolky a lavicemi, který chrání proti dešti a větru a kde je možno si uvařit a najíst se. Moc velké to není, ale vždy jsme se tam nějak vešli. Na jednom z okrajů kempu jsou postaveny bývalé vojenské autobusy, kde je bufet, ale i prodejna základních potravin, dokonce i plynových kartuší k vařiči.

Horší je to s plochou pro stany. Zem je tu na většině míst tvrdá, kamenitá, stanové kolíky se skutečně těžce zapichují, resp. ani zapíchnout nejdou. Kvůli tomu jsou tady hromady kamení, kterými se nechají stany zatížit. Náš malý stan však potřebuje minimálně 4 kolíky skutečně zarazit. Naštěstí na pravém okraji jsme objevili terén měkčí, byl však pro změnu dost podmáčený. Některé stany tam však stály. Vybrali jsme si kousek vyvýšené trávy a doufali, že se do rána nepropadneme nebo že okolo nás déšť nevytvoří příliš hluboké jezero.

Prakticky až ke kempu sahá lávové pole Laugahraun, které bylo vytvořeno při erupci kolem r. 1477. Jeho součástí jsou horké plochy, ze kterých se kouří. Z něho vytékají geotermální horké prameny. V jednom z nich je možno se na okraji kempu vykoupat. Cesta k potoku je podmáčená, proto je na ní povalový chodník a jako převlékárna je postavena dřevěná vyvýšená teráska, samozřejmě otevřená a nezastřešená. Od vlhka od země tedy chrání, ale proti dešti a větru už ne. Koupání v prameni Brennisteinsalda je na soutoku dvou potoků, kdy jeden je horký, druhý vlažný a tak si každý může vybrat místo, které je mu teplotně příjemné. Dno je z drobných kamínků a jak si do nich ponoříte ruku, zjistíte, že je tam neskutečné horko.

Z kempu vede poměrně velké množství turistických tras. Některé vedou přes lávové pole Laugahraun, některé vedou okolo něho. Snad všechny vedou do oblasti Duhových hor Landmannalaugar. Nechá se dojít k barevnému vrcholu Brennisteinsalda (881 m) s horkými sopouchy a sirnými ložisky nebo na nejvyšší vrchol Blahnúkur (945 m). Zdejší obsidiánové a ryolitové vrcholy hrají skoro všemi barvami. Ještě hezčí podívaná je prý za slunečného počasí. Odtud se nechá vyrazit na čtyřdenní trek do údolí Þórsmörk, kam se nechá dojít i z kempu Skógafoss.

My jsme tady během dvou nocí a jednoho dne kromě sněžení a mrazu zažili snad všechny druhy počasí. Když jsme večer přijeli, pršelo a foukal takový vítr, že během noci potrhal i některé stany. Druhý den ráno se počasí moc nezměnilo. Proto jsme se ráno šli vykoupat do potoka a po obědě vyrazili do kopců, to už naštěstí nepršelo. Velký výlet jsme však neudělali. 6 km po červené k sirným pramenům nám stačilo. Je nutno jít skutečně po pěšině. Cedulky upozorňují, že země okolo pramenů má 80 - 100 stupňů. Však už země u značené cesty byla horká. Nakonec jsme vzdali i původní plán vyšplhat až na vrchol Brennisteinsalda. Vyhlídka kousek pod vrchol nám stačila. Možná by to bylo jinak, kdyby svítilo sluníčko.

Ještě večer a v noci trochu mrholilo, ale než jsme okolo 10. odjeli, vše se vyjasnilo, ukázala se i modrá obloha, sluníčko si na nás posvítilo a vítr moc nefoukal. Dokonce jsme chvilku nepotřebovali ani bundy. Prý prostě typické islandské počasí.

Duhové hory jsou skutečně zajímavé, ale každý rok vypadají jinak. Řidič nám říkal, že stačí z kempu jen kousek vystoupat a objeví se nádherná zelená plocha s krásnými výhledy na okolní kopce. Byl tam vloni touhle dobou a ani dál už nemusel, jak se mu tam líbilo. Letos se na to těšil a byl zklamán. Zelená nádhera se nekonala. Z těch kouřících kopců jde však skoro strach.

Četla jsem, jak si někdo udělal trek po žluté – nejdřív po silnici, po které se přijelo. Tam přes řeku se po lávkách nechá přejít. Pak pokračovali přes vrchol Suðurnámur (920 m) a po hřebeni se vraceli do kempu. Jenže do cesty se jim postavil potok. Něco se prý dalo přeskákat po kamenech, něco museli brodit v ledové vodě, ale kdesi na konci je čekal teplý pramen, kde si nohy ohřáli. Tuto informaci předávám dál hlavně z toho důvodu, že jít to opačně je už méně příjemné. Tam pak nohy nelze kde ohřát.

Island – kemp a výlet v oblasti Duhových hor Landmannalaugar, koupání v geotermálním potoce na mapě