Island - tábořiště Garðskagi u městečka Garður na poloostrově Reykjanes a tamější majáky

O půlnoci jsme doletěli na Island - na letiště v Keflavíku. Toto tábořiště je pravděpodobně nejblíž, proto nám zde cestovka naplánovala nocleh.

Oboje - letiště i tábořiště je na poloostrově Reykjanes, který se nachází na jihozápadě ostrova. Zabírá jen 1 % celkové rozlohy ostrova.

Samotné tábořiště je na jeho nejsevernějším okraji, na skutečně malém výběžku. Když jsme ráno vstali, měli jsme pocit, že moře vidíme skoro ze všech stran. Tím, že je to tady hodně otevřené, je prý pravidlem, že tady to prý fouká vždycky.

Toto je pravděpodobně oblíbené místo pro přespání při příletu, příp. před odletem. Z letiště to sem trvá jen 10 minut. Je vhodné mít po ruce čelovku. V noci je tu i v létě tma. Pokud se přijede dřív, nechá se tady prý pozorovat nádherný západ slunce. Na jaře a v létě je zde možno vidět i celou řadu různých druhů tažných ptáků.

Součástí tábořiště je malá dřevěná otevřená bouda, kde je dřez na mytí nádobí, i když jen se studenou vodou, kde jsou zásuvky a kde se odkládají před odletem i plynové kartuše, které nelze vzít s sebou do letadla. Může se tedy stát, že tu nějakou trochu plnou najdete.

Na východním okraji tábořiště bylo r. 1995 otevřeno Garðskagi Folk Museum Byggðasafn Gerðahrepps, které je věnováno historii rybářství i zde žijícím lidem. Jsou zde různé historické artefakty. Je tam vidět i loď se šesti vesly, vyrobená r. 1887. Muzeum je otevřeno denně od 1. dubna do 31. října od 13 do 17 hodin.

V nejvyšším patře budovy je kavárna Flösin. Je otevřena celoročně od 13 hodin do 22 hodin, v létě i do půlnoci. Je z ní překrásný výhled, je vidět slunce nad ledovcem Snæfellsjökull, který je na severnějším výběžku. Silné dalekohledy umožňují sledovat ptáky a snad dokonce i skákající velryby.

V přízemí budovy muzea jsou neustále volně přístupné toalety i umývárna. Jen sprchy tam nehledejte.

Na tomto výběžku poloostrova jsou dva majáky. Od r. 1847 na uzounkém výběžku těsně při pobřeží jako maják fungovala navršená hromada kamenů se svařovanou železnou konstrukcí na vrcholu, která měla upozorňovat námořníky na pobřeží a záliv Faxaflói na sever od majáku. Celá tato „stavba“ měřila 9 metrů.

Skutečný maják Garður Lighthouse na tomto výběžku byl postaven r. 1897. Čtvercová betonová stavba 3,25 x 3,25 metry je vysoká 12,5 metrů. Byl k ní přistavěn malý prostor pro strážce majáku, který musel každé čtyři hodiny natáhnout strojek. Tento maják byl funkční do r. 1944. Hladina moře se nebezpečně přibližovala. Ve 20. století uvízlo v jeho blízkosti asi 20 lodí. Naštěstí nikdo z posádky nezahynul. Dnes je upraven na kavárnu. Ta jediná byla ráno otevřená.
Od r. 1944 funguje na poloostrově druhý islandský nejvyšší maják Garðskagaviti, který byl postaven kousek dál od břehu. Je to betonová válcovitá stavba 28 metrů vysoká. Světelné zařízení z původního majáku sem bylo přestěhováno, ale plynový zdroj energie byl brzy změněn na elektřinu. Od r. 1956 má nové zařízení, s větším světelným rozsahem.

V blízkosti tábořiště, muzea a majáku jsou na břeh vytažené staré lodě.

Bylo pěkné pozorovat vlny, jak šplouchají skoro až k majáku, a ptáky, jak zde loví ryby. Jen já se ve větru moc nevyspala a tuto nádheru si nevychutnala. Nějak jsem zapomněla i fotit.

Zajímavý je celý poloostrov Reykjanes, který je poznamenán sopečnou činností. Je zde stovka kráterů, spousta lávových polí, kde roste jen velmi drobná vegetace. Krajina připomíná měsíční krajinu. Je zde ale také hodně horkých a sirných pramenů a termálních jezírek.

Přesně tak to vypadá na jižním cípu poloostrova v Gunnuhveru. Toto jméno prý oblast získala po zemřelé ženě, jejíž duch zde strašil. Až kněz nastražil past a ženin duch navždy zmizel v horkém prameni.

Na tomto místě byl r. 1878 postaven první maják na Islandu. Po 8 letech ho zničilo zemětřesení. R. 1929 byl postaven současný 31 metrů vysoký maják Reykjanesviti, nejvyšší na Islandu. Světelné signály vysílá pravidelně 2x za sebou každých 30 sekund.

Okolo majáku je největší oblast bahenních jezírek s gejzíry a bublajícím bahnem. Páry, které stoupají z vařící vody, se kondenzují a ve směsi s povrchovou vodou vzniká oxid uhličitý a sirovodík, který mění čerstvou lávu v bahno. Zde je největší bahenní jezero celého Islandu, v nejširším místě měří 20 metrů. Návštěvníci se mohou z vyhlídkového mola podívat až k tryskajícímu prameni, slyší hluk vařící vody a cítí sirné výpary. Nedaleko na křemičitém kopci je vyhlídka na celou oblast Gunnuhveru.

Tady je možno vidět i další unikát - průrvu, která od sebe odděluje Eurasijskou a Severoatlantickou zemskou desku. Ostatně tato průrva se táhne přes celý Island. Zde se prý po mostě nechá přecházet mezi kontinenty - mezi Evropou a Asií. My jsme tady nebyli, ale samozřejmě jsme se na ni byli podívat v národním parku Þingvellir, kde jsou ještě další zajímavosti.