Důvodem častých otřesů a sopečné činnosti na Islandu je nejen jeho podloží, ale hlavně poloha. Ostrov se nachází v oblasti Středoatlantského hřebene, nejdelšího horského hřbetu na světě (cca 11.300 km), táhnoucího se od severu k jihu napříč Atlantikem. Pohoří je ponořeno hluboko pod vodou, jen v některých místech nad mořskou hladinou vyčnívá. V severní části oceánu rozděluje Euroasijskou a Severoamerickou desku. Z jeho trhliny se ze dna hrne žhavé magma a vytváří tak zcela novou zem. Z tohoto důvodu oba kontinenty od sebe pomaličku odstupují (cca 2 cm ročně). Pohyb tektonických ker tu léta vyvádí spoustu rošťáren.
Součástí vulkanického středoatlantského hřebene je Reykjaneský hřbet. Na konci poloostrova Reykjanes (na JZ Islandu) vystupuje z moře a prochází Islandem od JZ k SV. V oblasti se nachází Geopark Reykjanes (rozloha přes 800 km²). Stal se naším dalším zajímavým cestovatelským cílem.
Geopark charakterizují četné lávové proudy, štíty, geotermální pole, krátery, vulkanické trhliny a praskliny, bublající jezírka atd. Část oblasti je pokryta rozsáhlými černými lávovými poli, na kterých rostou pouze mechy a lišejníky. V malém prostoru jsme tak díky této různorodosti navštívili několik druhů krajin. Pro existenci geologických útvarů, z nichž některé jsou naprosto jedinečné, je tato poměrně mladičká islandská oblast právem zařazena do UNESCA.
Ještě než jsme se vnořili do krás přírodní rezervace Reykjanes, zastavil dostavník v sušírně tresek. Dva mladíci právě věšeli čerstvé zboží na dřevěné sušáky. Není brigáda jako brigáda. Ten smrad bych nikomu nepřála. S radostí jsme ujížděli pryč.
Po kratičké fotopauze u Kleifarvatnu, největšího jezera oblasti, jsme pokračovali k Seltún Krýsavík, nedaleké geotermální oblasti.
Bylo nám zde doporučeno nechodit mimo vyznačené chodníky, teplota unikajícího plynu byla velmi vysoká. Obdivovali jsme různobarevnost pole. Viděli jsme bahenní jámy a horká bublající jezírka s pilíři páry, stoupajícími směrem k nebi, jejichž břehy byly zelené, oranžové, červené a žluté.
Do detailů tohoto projevu sopečné činnosti mi nepřináleží zasahovat, ale odborně se „bublání a funění“ říká fumarola a solfatara. Tyto se od sebe liší chemickým složením. Jedná se o jakési pukliny - spojnice podloží a povrchu zemského - jež produkují plyny a páru.
Dýchat sirné výpary byla docela síla, ale oproti předchozím smrdutým rybám procházka růžovým sadem. Umřel nám dostavník. Než přijel náhradní vůz, dostali jsme rozchod. Vyběhli jsme na kopec a celou pestrou kouřící oblast si prohlédli z jeho vrcholu.
Okolí Seltún Krýsavík je též proslulé svými výbušnými krátery, vzniklými působením magmatu a geotermálních par.
Popojeli jsme pak do srdce Reykjanes. Oblast Gunnuhver byla sopečnou činností též velmi silně poznamenána. Celé území geoparku vypadalo mimozemsky. Občas se až sevřelo srdce. Krása však byla ukrytá v již výše popisovaných jezírkách, pramenech a také v reliéfu a neskutečných, až kýčovitých barvách krajiny.
Horká země je pro Islanďany obrovským zdrojem energie. Náš hlavní cíl, Gunnuhver, je nejznámější z tryskajících horkých pramenů. Velká část podzemní vody pochází z moře. Hlouběji pod povrchem teplota dosahuje až 300 °C (směrem na povrch se ochlazuje). Bylo tedy opět nutné se pohybovat pouze po vyznačených chodnících a molech.
Gunnuhver je, dle jedné z více verzí 400 let staré legendy, pojmenován po zemřelé chudé ženě Guðrún. Jako duch se kvůli křivdě za života mstila a působila v celé oblasti nepříjemnosti. Situaci vyřešil kněz Eiríkur Magnússon. Právě v tomto horkém prameni ducha uvěznil.
Pohled na malou rozbitou lávku, zahalenou v obrovských parách pramene, vrhajícího stálý proud sirné slané vody, byl pro mne naprosto fascinující. Do ruda zbarvená horká neplodná zem a elektrárenské komíny „obrazu“ přidávaly lehce děsivou atmosféru.
Kousek od pramene stojí nejstarší maják na Islandu, 31 m vysoký Reykjanesviti. Více než stavba mne však zajímali rybáci. Nemilosrdně napadali, nalétávali a někdo schytal i zobanec do hlavy. Díky hře foťáku s rybáky jsem přišla o pohled na krajinu z nedalekého útesu.
Dostavník nás pak silnicí, vykutané ve vysoké vrstvě černého lávového pole, dopravil k Modré laguně- hlavnímu lákadlu oblasti (a oáze v této pustině), nacházející se poblíž městečka Grindavík a asi 20 km od letiště Keflavík.
Od roku 1976 byla nedaleko odtud v několika fázích stavěna elektrárna Svartsengi. Čerpá z hlubin vřelou mořskou vodu, rozvádí ji pro dálkové vytápění a také vyrábí elektřinu. Z odpadní vody této geotermální elektrárny, obsahující výluh, bohatý na minerály a křemičité řasy*, vznikl bazén, ve kterém se lidé od roku 1981 začali koupat a také využívat léčebné síly vody. V roce 1992 byla založena společnost Blue Lagoon (Bláa Lóniđ) a koupaliště bylo otevřeno pro veřejnost.
Mléčná modrá voda o teplotě 37-39 °C (což bylo v den výletu cca o 25°C více než teplota vzduchu) pomáhá kurýrovat některé kožní choroby. Před vstupem do bazénu nepravidelného tvaru je nutné důkladné omytí těla. Laguna v rámci přísného dodržování osobní hygieny nabízí šampony, kondicionéry, mýdla, tělová mléka atd. Je možné si zde namazat obličej (výše popisovaným) šedavým bahnem* - prý omlazuje. V úrovni hladiny stojí vodní bary. Alkohol je však strašidýlkům* podáván ve velmi omezené míře. Míru hlídá náramek na ruce.
Z venkovní terasy restaurace jsem si umělý lázeňský areál s pozadím elektrárny (ještě než zaměstnankyně Laguny rázně upozornila, abych okamžitě slezla z vysoké vrstvy lávy) stačila nafotit. Tři hodiny koupačky (v přepočtu za 1.600,- Kč) v již výše zmíněné odpadní vodě jedné z nejvýznamnějších islandských tepláren jsme někteří právě kvůli krutě přestřelené ceně oželeli. Pár dnů nazpět jsme se bez davu lidí měli možnost zcela zdarma vykoupat v teplém přírodním jezírku v Duhových horách.
Výborná rybka, pivko Viking (za dvě stovky) a příjemná slovenská obsluha ve Fish House | Bar & Grill v nedalekém Grindaviku - jako alternativa pro „bojkotáře“ Modré laguny - zcela uspokojila. Šikovně ušetřené peníze jsme za pár dnů zcela nešikovně vyhodili za výlet na moři. Slíbené velryby se samozřejmě na povel neměly potřebu ukazovat. Potěšilo nás alespoň pár milých delfínků a papuchalků. Ale o tom zase příště.