Jak jsem šel svého prvního "Štramberského jasoně" aneb "procházka" zakončená krvavými mozoly.
Tipy na výlet • Romantika • Pro zdatnější • Celodenní výlet • Za sportem • Do přírody • Na hory
Kam a jak jedeme?
Už jsem pár dálkových pochodů ušel (třeba „Krnovskou padesátku“, „Bezručovu Moravici“ a další) a tak jsem si řekl, že bych svého prvního „Štramberského jasoně“ mohl jít trochu lehčeji a místo odzkoušených pohor jsem si vzal boty o kterých jsem si myslel, že jsou v pohodě, protože už delší dobu jsem v nich chodil do práce nebo zašel na kratší vycházky. Nečekal jsem žádné technické úseky, kde by byl dobrý „pevný kotník“ a tak jsem si vzal lehčí nízké body o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou v pohodě. Díky tomuto pochodu jsem pochopil, že pohodové projití pěti, deseti, dvaceti nebo i třiceti kilometrů nemusí vůbec nic znamenat.
Někdo kdysik kdesi řekl, že „charaktery se mění po pětatřiceti až třicetisedmi kilometrech“. Já bych řekl, že nejenom u lidí, ale také u bot… :-)))
Můj první „Štramberský jasoň“ mi to ukázal zcela jasně, ale o tom všem až později.
Z autobusové zastávky ve „Stalingradu“ vycházím pohodovým krokem, mám do „startu“ ještě dost času, k němuž přes polovinu Bělského lesa v klidu za dvacet minut dojdu. Pohodový krok, ale jistá menší nervozita jako u každé „padesátky“ je již přítomna. Protože nejsem nikterak rychlý, tak volím většinou strategii (ani nevím jestli jsem někdy zvolil jinou) na začátku jít poměrně svižně, protože to, co na začátku nedám, tak v závěru „zadarmo“ jen tak nedostanu. Postupem času a kilometrů se únava bude výrazně zvyšovat a nějaké dobíhání do cíle nebo posledních pár kilometrů já určitě od sebe očekávat nemohu. Inu, to co neušetřím na začátku již v závěru ze sebe nedostanu… :-)
Už v Bělském lese zjišťuji, že ponožky nesedí úplně tak, jak by měly a v jedné noze se posunují. Toto není dobré, ale pokud by se jednalo o kratší procházku (deset, dvacet kilometrů), tak bych tuto drobnost ani neřešil. Tedy na lavičkách jsem si je snažil ještě upravit, ale nakonec před prvním zajímavým kopcem, vlastně již před polem v Paskově jsem věděl, že to není úplně optimální. Chodidla začala škrabat a vytvářel se „malý pilník“ (později se to rozvinulo až v solidní „rašpli“) - ovšem zase předbíhám.
První „Štramberský jasoň“ jsem šel již před několika lety (pochopitelně ty následující jsem nemohl nejít taktéž, ale už jsem se lépe připravil, respektive vzal již skutečně ověřené pohory) a tak si některé věci úplně přesně pamatovat nebudu, ale na některé okamžiky, zejména v závěru, se zapomenout nedá.
Cesta začínala, podobně jako další velice zajímavé pochody nebo i běžecké akce (k nimž příští rok přibude i půlmaraton v Bělském lese – na nějž se již svým způsobem těším, ale je mi jasné, že abych se dostal do potřebné formy, tak to bude ještě masakr – limit jsou klasické „tři hodiny“ a to je pro mě zatím velmi dobrý čas na který momentálně nemám, ale vydat se „jen“ na pět nebo deset kilometrů by nebyla ona pořádná výzva, navíc je v názvu maraton a tomu se odolat nedá… :-) ) kousek od hospody „Na Kolibě“. Startovat se může buď oficiálně v určitý čas nebo ti, kteří si tolik nevěří již o něco dřív. Počkal jsem až do startu celé skupiny a mělo to také něco do sebe. Někteří dokonce vyběhli a ti lepší se po chvíli ztratili z dohledu. Já jsem se pochopitelně také pokusil o něco „jako běh“, ale neměl jsem v plánu být podobným šílencem jako oni – abych tady nemusel psát, že jsem na to neměl už po prvním kilometru někde u lurdské kapličky sílu. Ale jako srandička na začátek to bylo dobré.
Dálkové pochody, tedy takové, které mají minimálně padesát kilometrů, mají i to kouzlo, že nikdy člověk neví, zda to dojde a co se bude dít. Může být natrénovaný dobře, ale při ostré akci se mu nemusí jít vůbec dobře. Nebo naopak někdy je to tak, že se během prvních kilometrů „horko ťažko probouzí“, ale pak se rozejde a vše pak ubíhá jako po másle. To je krása dálkových pochodů a pokud člověk dojde až do cíle, tak má radost ze svého výkonu, protože nebyl zadarmo. I kdyby neušel celou trasu, tak jak si plánoval (což nastalo v mém případě o tomto „Štramberském jasoni“), tak jsem se za svůj výkon určitě stydět nemusel – bylo to totiž spíš o přemáhání bolesti, kterou jsem si zbytečně způsobil výběrem špatných bot o kterých jsem si myslel, že jsou dobré i na „dálky“, než trasou jako takovou.
Cesta ke kapličce u „Svatého pramene“ v Bělském lese je pohodová a je to spíš rozehřátí a rozpohybování. I další akce mají trasu prakticky až k Místku stejnou, ale napoprvé jsem si ji musel trochu lépe „ukládat do paměti“. Později jsem už tento úsek procházel, aniž bych nad ním více myslel. Orientační problém může být pro „nováčky“ úsek mezi Novou Bělou a Krmelínem. Ne všechny akce jako jsou „Štramberský jasoň“, „Ostravský nachmelený pochoďák“, „Slet Lysařů“ nebo „Švihák rožnovský“ zde jdou úplně stejným směrem. Myslím, že „Jasoně“ se šlo kolem rybníků a přes les „Palesek“. Poslední loňská turistická akce „Švihák rožnovský“ se ale šel o kousek dále od rondlu po ulici Mitrovická směrem k hlavní cestě z Ostravy do Krmelína (a dále třeba až do Příbora) přímější trasou po cyklostezce „PG01“ - „Radhošťská“. V Krmelíně je třeba přejít tuto hlavní a hodně frekventovanou cestu z Příbora do Ostravy, ale pak je již chůze opět klidnější. Zhruba po stech metrech od přejití této silniční tepny se odpojíme od cyklostezky a na ulici „Zahradnické“ odbočíme doleva a chvíli (asi padesát metrů) míříme po hlavní krmelínské silnici s názvem „Bělská“ směrem do jejího centra, ale na odbočce doleva sledujeme zelenou turistickou značku, která nás z Krmelína vyvede do lesa jimž dojdeme až k rozcestím „Starý Dvůr“ a vzdálenějšímu „U Lipiny“. Zde pokračujeme stále stejným směrem k rozcestí „Lipina – U hájovny“. Nedalekou zajímavostí je poval jámy „Nová Bělá“ - jednalo se jámu (šachtu), kde se nerubalo, ale sloužila odvětrávání napojených štol, tedy šlo o „větrní“ nebo někdy také „větřní“ jámu…
Od rozcestí se vydáme pro změnu ne zelenou, ale žlutou turistickou trasou přes jednokolejku do Oprechtic přes „Panský les“ až k odkalištím a menší haldě u Brušperského lesa. Při cestě kolem o těchto technologických místech a pamětnících historie ani nevíme – svah u „lagun“ vypadá jako přirozená terénní vlna, která zde snad byla „od nepaměti“. Za „odkališti“ přejdeme asfaltovou cestu a jdeme ještě asi sto nebo dvě stě metrů ke stožáru telekomunikačního vysílače mobilních i jiných sítí. U něj odbočíme doprava (stále sledujeme žlutou turistickou trasu) a po přibližně deseti minutách dojdeme na konec lesa a krásně vidíme na zbytky dolu Staříč. Přejdeme rozlehlou louku a já začínám zjišťovat, že boty nejsou to pravé ořechové a už se dost „hryžou“. No vydal jsem se, musím jít dál. Nad sedáním si někam a vymýšlením něčeho s botami mávám ruku a snažím se jít dál. Předbíhá mě nějaký opozdilý běžec, který taktéž míří do Štramberku. Za sebou nemám ani pětinu cesty a začínám pociťovat nepohodlí v botách. Říkám si, jaké to asi bude po dalších deseti kilometrech.
Přes pole pokračuji dále. Nejprve přecházím úsekem, který bývá často podmáčen. Až nyní, při pohledu do mapy vidím, že zde má protékat menší potůček – bezejmenný levostranný přítok potoku „Křibec“. Ten samotný je důvodem o kus dál rozbahněného průchodu úzkým pásem lesa. Za chvíli se dostaneme na křižovatku se silnicí na niž odbočíme doleva dolů. Kdybychom pokračovali jen o malý kousek dál na opačnou stranu mírně do kopce, dostali bychom se k odbočce k staříčské cvičné štole. Pokud by mě to někdy vyšlo, bylo by zajímavě se tam podívat. Bližší informace lze najít na těchto odkazech: [1] až [5]. Další zajímavostí je i přírodou zpět si vzaté území, dnes ve formě přírodní památky „Kamenná“. Po asfaltce se dá během přibližně deseti minut sejít ke křižovatce s hlavní cestou do Místku s názvem „Sviadnovská“. Stále se jde po žluté turistické trase a během další půlhodiny se dostaneme nedaleko vrcholu Štandl. Ano, onoho tajemného vrcholu Štandl, který jsem popsal před nějakou dobou tady: [6]. Než se dostanu k vrcholu Štandl, tak ještě míjím na opačném břehu potoku Olešná zbytky dávné tvrze „Lipina“. Malé odbočení k vrcholu Štandl se určitě vyplatí pro hlubokou ďuru – archeologickou sondu, která byla zpola zajištěna betonovým panelem. Vcelku velkým otvorem se dalo dobře nahlédnout dovnitř, útlejší dobrodruh by asi také byl schopen se s pomocí lana dostat dolů. Horší by již bylo protahování se zpět nahoru (nerad si takto připomínám krušné chvilky u jedné malé jeskyně na vrcholu Kopce nad Lidečkem – tam se navíc nejednalo o „vodorovné okno ve stropě“, ale „jen“ o šikmý otvor víceméně rovné chodby). Otvor s panelem je na Štandlu ponechán, ale kolem něho je vytvořený ochranný „obal“ s horní kovovou mříží. Svým způsobem takto získaná bezpečnost ztrácí místu zvláštní dobrodružnou atmosféru, což je podle mě vcelku škoda. Nicméně „kovově-dřevěná ozdoba“ je poměrně hezká, ale klidně by být nemusela [9]. S vyrobením „zajištění“ se také vytvořila nová naučná stezka.
Od vrcholu Štandl se sestoupí k vodní nádrži Olešná, která je jakousi pomyslnou polovinou cesty, ale není tomu až tak. Náročnější úseky teprve přijdou a ten nejzáživnější bude bude následovat za chvíli. Tím nepochybně bude výstup nejprve po naučné stezce „Hůrka“ do oblasti „Kabátice“ a asi se bude jednat o úplně nejprudší stoupání na celé trase. Pak se cesta trochu zmírní, aby mohlo dojít k „vrcholovému útoku“ na významný vrchol s telekomunikačním stožárem a také (mezi jiným) „APRS bránou“, tedy jakýmsi přístupovým bodem do radioamatérské sítě v niž se zejména na 70 cm pásmu předávají informace především z pohyblivých radioamatérských stanic (auta, lodě, balóny (i ty meteorologické), letadla, atd.), ale třeba i velice užitečné informace pevných stanic o aktuálním počasí. Tento slavný vrchol se jmenuje Kubánkov. Zde již si můžeme říci, že máme za sebou polovinu cesty (i svou náročností). Ale ani zdaleka ještě nejsme v cíli a bude se třeba ještě hodně přemáhat. Důležitou informací pro teplé letní dny je i to, že kousek pod tímto vrcholem se nachází v lese skryté studánky. Že jste na správném místě poznáte podle rozbahněné lesní cesty. Stačí se jen otočit doprava nahoru a určitě za chvíli uvidíte dřevěné stříšky, pod nimiž je onen pramen sveden do jakési „tůňky“ pod onou dřevěnou stříškou. V mapách jsou označeny jako studánky „Pod Babí horou I a II“. Před nimi je ale třeba ještě dobře sledovat značky, protože „rozum“ by člověka na konci lesa hnal dále až na zajímavé Myslíkovské lurdy (s velice nevšední jeskyní v Mankově skále [7]). Je NUTNÉ na rozcestí „Kubánkov“ - POZOR ne už na stejnojmenném vrcholu – odbočit na louce doprava podél lesa dolů. Toto může být pro lidi, kteří tudy nechodí solidní orientační zrada. Tedy pozor na to. I znalí zde mohou v zápalu boje, například pokud se nechají unést krásou běhu ztratit pár set metrů než si tuto chybu uvědomí. Navíc je třeba se dostat na opačnou stranu hřebene!
Pochopitelně by se dalo jít výraznou zkratkou kolem bývalého „Smířákova mlýnu“ a křížovou cestu v Kozlovicích nebo ještě snadněji po asfaltce do Měrkovic a zde se na tu správnou cestu připojit. Je to výrazné zkrácení cesty a hlavně se jedná o ochuzení se o nevšední kopce a především prudká (trochu techničtější) klesání lesem v okolí Babích hor následované pro změnu stoupáním ke hlavní bráně Hukvald. Ke konci klesání už nohy hodně bolí z „brzdění“ - svah je skutečně velmi prudký a asi jen ti nejodvážnější jej mohou sebíhat „s malým bržděním“. Já tu odvahu nemám, tak mě nakonec ty nohy přece jen bojí a jsem víc než rád, že jdu na chvíli po rovince. Tato rovinka trvá jen asi sto metrů a pak pro změnu následuje podobně prudké, ale již jen krátké stoupání po jednoduché asfaltce, kde nemusím „myslet na kroky“. U hlavní hukvaldské brány je i malá „večerka“ a tedy i další možnost doplnit tekutiny. Když jsem zde šel poprvé, tak byla zajištěna i voda, letos (2023) už bohužel ne, ale večerka byla otevřena. V nejhorším případě by pod kostelem měly být další možnosti jak se občerstvit. Další jsou i v hukvaldské oboře. Mnoho účastníků pochodu si zde dávají oběd, ale já tolik času nemám a navíc každé jídlo trochu člověka utlumí a tak jím jen když cítím, že je třeba trochu „podvést mozek“, že už jsem byl na pořádné „žranici“… Někdy to trochu jde. Každý kdo chodí tyto celodenní akce již dobře pozná, kdy je třeba dát něco do žaludku a kdy to ještě tak nutné není. Pochopitelně není dobré to nechat dojít tak daleko až člověk dostává křeče do rukou nebo nohou, případně pokud mu to už hodně málo myslí. To jsou okamžiky, kdy už je skutečně třeba něco málo (třeba i tu nepříliš zdravou energetickou tyčinku – čím později to udělá, tím hůř) do sebe hodit.
Hukvaldská obora je táhlá a zaručeně zde už přichází menší nebo větší krize. Vím, že příliš moc zastavovat nemohu ,protože nyní už hodně bolavé nohy bude po zastavení mnohem těžší rozhýbat. Snažím se hlavu přemluvit, že nohy nebolí a boty nejsou pilníky. Chodidla mám broušené a nevím na kterou nohu mám dávat větší a na kterou menší váhu. Vycházím z hukvaldské obory a čeká mě asi čtvrt hodiny po asfaltce k odbočce „Měrkovice – U Zvonařky“. Zde odbočím doprava na polní cestu mezi domky a po chvíli obcházím západní svah kopce Kamenice s názvem „Zadky“. Přes užší lesní pás vystoupám na vyšší místo a za odměnu mám již někalikaset metrový sestup po nízké trávě, za což mi chodidla děkují. Po něm se připojím zase na lesní, místy štěrkem pokrytou, lesní cestu a opět obcházím nějaká stavení. Tato cesta mě přivádí pomalu k dlouhému a nudnému sestupu po asfaltce do obce Tichá. Předchází mě další účastníci tohoto pochodu a za chvíli krize dosahuje maxima. Dělám to, čemu jsem se hodiny a hodiny bránil. Sednu si na cestu, protože bolest od nohou je šílená a vše už mi říká „SKONČI“! Na chvíli je to velká úleva, ale já musím jít. Minimálně dojít na autobusovou zastávku nebo na vlak. Přesvědčit se k dalšímu pohybu, vstaní a donucení se k prvním krokům je naprosto šílené.
NOHY MÁM V OHNI…
Nerad se vzdávám, ale je to o oslavě každých „pár“ dalších kroků, které vydržím. Už se smiřuji s tím, že třeba tuto padesátku nedojdu (byla by to první, kterou bych nedošel… :-(( ). Sejdu do Tiché (známé svou travertinovou kaskádou [8]) a nějak jdu po hlavní cestě. Jen se snažím, ať se mi nějak moc nezatočí hlava, ale jdu… Bolest z chodidel se snažím zahnat „do ztracena“, moc to nejde, ale stále alespoň jdu. V jednom místě je odbočka žluté doleva do prudkého kopce – Janíčkův vrch. Tam je to jako zlý sen. No, ani nad tím takto neuvažuji (že by tam byly další kopce), spíš jsem zvolil kratší oblouček, abych se dostal o něco dřív a s menší námahou do Lichnova. Taky tuto variantu volím, protože tuto cestu již z kola znám a vím, že je vcelku po rovince. Cestu přes Janíčkův vrch a dále neznám vůbec (až při následujícím Jasoni poznám, jak jsem se brutálně mýlil, když jsem si myslil, že oba tyto „obloučky“ budou podobně obtížné – ten kolem Janíčkova vrchu je mnohem, mnohem obtížnější). Jdu po cestě, kterou znám a jdu jako stroj. Nad ničím moc nemyslím…
JEDINÉ, CO MI DÁVÁ SÍLU JÍT DÁL JE TO, ŽE POKUD DOJDU (SPÍŠ SE NĚJAK DOBELHÁM) DO CÍLE VE ŠTRAMBERKU, TAK DOSTANU POCTIVOU KOVOVOU MEDAILI, KTERÁ NĚCO VÁŽÍ.
To jsem ještě patrně neměl ve své sbírce žádnou medaili a právě zde jsem se myslím i dozvěděl, že se jedná o poctivou kovovou medaili (nic ze dřeva nebo keramiky, ale poctivá ocel…). Myslím, že v okamžiku, kdy jsem procházel kolem travertinové kaskády, tak jsem ani tak vznostné myšlenky neměl. Víceméně jsem věděl, že na hlavní cestě z Frenštátu do Kopřivnice nebo na Hukvaldy by měla být autobusová zastávka. Dojít alespoň tam….
To se mi po neskutečném vypětí daří a dokonce zde i někdo stojí – asi pojede autobus. Byl jsem tak unavený, že už si přesně nepamatuji, co vše jsem dělal. Určitě jsem se asi podíval, kdy pojede nějaký autobus buď přímo do Ostravy nebo se k ní alespoň přiblíží… Možná jsem se také podíval do mapy, abych viděl jak daleko to ještě do Štramberku je. Možná poroto, že se mi trochu ulevilo a nohy jsem měl alespoň na chvíli „v luftě“, možná jsem ještě našel v sobě trochu sil nebo se mi nechtělo čekat na odjezd autobusu. Možná jsem si myslel, že bude lepší než čekat dojít třeba na vlak ve Štramberku. Pokud bych toto dokázal, mohla by být ve hře i ona medaile. Čas jsem neměl až tak nezvládnutelný. Zatínám zuby a první zkouškou je „rychle“ přejít velmi širokou a rušnou hlavní cestu. Když se k tomu odhodlám, tak ta cesta vypadá ještě mnohem širší než jsem si myslel. Naštěstí v Lichnově je chodník a tak mohu jít pomalu po něm. Než dojdu k místnímu kostelu, tak je to celá věčnost. U něj se má zkratka opět spojuje s oficiální cestou. Na zastávce si na chvíli odpočinu, ale nemůže to být příliš dlouho – rozcházení by bylo o to horší. Další asfaltka by mě už měla dovést k železniční stanici ve Štramberku. Nejprve táhle stoupá a já po ni obcházím kopec „Červený kámen“. Cesta má mít „jen pár“ kilometrů, ale jsou pro mě velice těžké. Stoupání ještě jde, i když „jdu jako s hnojem“, ale sestup je vzhledem k již značně zničeným nohám další utrpení.
VIDĚT CEDULI „ŠTRAMBERK“ JE JAKO SEN, ANI TOMU NEVĚŘÍM, ASI MÁM HALUCINACE.
Ale nemám. :-)
Všechno bolí, nic se mi nechce, jen monotónně předkládám jednu nohu před druhou. Cedule „Štramberk“ mi dodává nových sil do žil.
KDYŽ UŽ JSEM PROTRPĚL TOLIK, TAK UŽ TO PŘECE NEVZDÁM…
Brzdění scházení, které bych jindy mohl běžet a to úplně volně, strašně bolí. Nyní to nejsou pilníky, ale poctivé rašple… Konečně docházím k nádraží, kde si zase na chvíli sednu a hlavně podívám na to, co jsem si ztropil. Většinou mě pohled na krev až tak úplně nerozhodí, ale tyto obrovské krvavé mozoly stojí skutečně za to. Dávám si ponožky zpátky, abych to nemusel vidět. Napadá mě, jestli bych si je nepropíchl už teď, ale při pomyšlení se mi zvedá žaludek a asi bych to v současném stavu „nedal“… Vydýchávám se z toho, co jsem viděl a nechci ani domýšlet, jak se to později bude muset řešit. Propíchnout se to totiž někdy bude muset tak jako tak…
Vedle mě setí ti, kteří už medaili mají. Dostávám otázku na kterou mám jedinou odpověď.
Ptají se mě jestli to chci vzdát nebo jestli si pro medaili dojdu… Ač na tom jsem dost blbě, tak tato otázka má jedinou odpověď.
JISTĚ, ŽE SI NAHORU PRO MEDAILI JEŠTĚ ZAJDU…
Zbývá mě poslední necelý kilometr, jde se těžce, ale už cítím vítězství. Už jen za to utrpení si svou první medaili zasloužím. Docházím nahoru a je před šestou večer. Vyhrál jsem…
ZAJÍMAVÉ JE, ŽE NENÍ ŽÁDNÁ EUFORIE, ŽÁDNÁ ZVLÁŠTNÍ RADOST ANI ŽÁDNÝ ZVLÁŠTNÍ POCIT, KTERÝ BYCH OČEKÁVAL.
JEDINÉ CO JE, ŽE SI VYCHUTNÁVÁM SEKUNDY, KDY STOJÍM A NEMUSÍM DĚLAT ŽÁDNÉ KROKY A NOHY TAK MOC NEBOLÍ. JEDINÉ NA CO MYSLÍM JE AŤ STIHNU DOLE VLAK. ČEKAT DALŠÍ DVĚ HODINY SE MI NECHCE…
Rozloučím se s „Rejžou“ (hlavním organizátorem těchto akcí) i dalšími a „fičím“ dolů. Co to je za pohyby netuším, jestli je to chůze, „kulhoběh“ nebo nevím co, podstatné je jen to ať stihnu vlak. Zde už nevnímám jestli mám pod chodidly „jen“ pilník nebo jestli jsou to rašple nejsilnějšího „zrna“. Ve vlaku se mi daří najít jedno z mála míst a sednout si. Stát bych už asi nevydržel. Dokonce i to sezení je pro mě velice nepohodlné a nedokáži najít to pravé natočení nohou, aby to bylo ono.
Při „seběhu“ z cíle k vlaku potkávám dámy, které mě předběhly ještě před Tichou a já zde už s medailí scházím dolů, zatímco ony si teprve jdou pro tu svou. Velice se tomu diví. Já také a proč je tomu tak, pochopím až při letošním „Jasoni“. Oficiální trasa je totiž právě v těchto místech mnohem náročnější a cesta tedy mnohem déle trvá.
NEMOHU BÝT ÚPLNĚ SPOKOJEN A BERU TO TAK, ŽE ONU PADESÁTIKILOMETROVOU TRASU JSEM NEUŠEL. BERU TO TAK, ŽE JSEM SI UŠEL TU DRUHOU NEJDELŠÍ A JESTLI SI TO DOBŘE PAMATUJI, TAK BY MĚLA MÍT ASI 32 KILOMETRŮ… NEVADÍ, MEDAILE NENÍ ZA KILOMETRY, ALE ZA TO NEUSTÁLÉ PŘEKONÁVÁNÍ BOLESTI.
NEJSEM SI VŮBEC JISTÝ, JESTLI JSEM SI NĚKDY TAK HRÁBL NA DNO SVÝCH SIL A TO PŘEDEVŠÍM TĚCH PSYCHICKÝCH – PŘESVĚDČOVACÍCH JÍT DÁLE A NEZASTAVOVAT SE.
VE VLAKU MI NEBYLO ÚPLNĚ DOBŘE A ČEKAL JSEM, ŽE I DOMA SI JEŠTĚ UŽIJI „PĚKNÉ“ STAVY… ŽE SE MI URČITĚ NEBUDE DOBŘE USÍNAT, I KDYŽ DOBRÝ SPÁNEK BY BYLO TO, CO BYCH NEJVÍCE POTŘEBOVAL A CHTĚL. MÁM VELKÉ OBAVY, ŽE Z VYČERPÁNÍ A VŠEHO KOLEM VŮBEC NEDOKÁŽI TUTO NOC USNOUT.
I nyní, s odstupem času si myslím, že se jednalo o jeden z nejtěžších ne-li těch úplně nejtěžších výletů, které jsem zažil (a pár už jsem jich zažil… :-)) )
Ve Studénce jsem musel přestoupit na další vlak. Pouhé vystupování z toho prvního chtělo joo zatnout zuby. Z druhého nástupiště na mě volají:
„TOME POJĎ, UŽ PŘIJÍŽDÍ VLAK DO OSTRAVY...“
Já najdu jen sílu jim říct ahoj a že jsem rád, že vůbec jdu… Kdyby mě někdo viděl, jak se jednou rukou držím staniční budovy a sotva jdu, tak by mě určitě zařadil mezi největší alkoholiky…
Do té doby jsem vůbec nevěděl co v „běžeckém slovníku“ znamenají „SCHODY PO MARATONU...“ [13] až [18]. Netušil jsem, že zbývá už jen možná minuta, možná dvě abych si
ZAŽIL SVÉ PRVNÍ „SCHODY PO MARATONU“ VE SVÉM ŽIVOTĚ. PŘI JEJICH SCHÁZENÍ A OPĚTOVNÉM VYCHÁZENÍ NA DALŠÍ NÁSTUPIŠTĚ TO NEBYLY ANI PILNÍKY, ANI RAŠPLE, ALE JAKO BYCH STÁL NA NOŽÍCH.
Ještě dnes, když píši tento článek a vzpomenu si na to, tak mi běhá mráz po zádech. Stejně tak jako když se dívám na tato videa skutečných „SCHODŮ PO MARATONECH“ nebo ještě děsivějších záběrů „dobíhání do cílů maratonů“ [19] až [22]. Ale zde před cílem je důvod jiný než jen bolavé nohy. V horách mohou podobné situace nastat, když někdo bojoval do posledních okamžiků, aby se sám zachránil a pak no dají na nosítka na nichž už nemusí vyvíjet maximální úsilí a rychle takto přejde do kolapsu. V horách se tomu říká „smrt ze záchrany“. Asi je to i přemíra adrenalinu se kterým se tělo nedokáže vyrovnat – někdo tomu říká „otrava adrenalinem“. Toto ale naštěstí u dálkových pochodů nehrozí, i když třeba na nejdelší trasu Praha – Prčce, chtějí organizátoři potvrzení od doktora, že to dotyčný vůbec může jít...
Po velmi dlouhé době byl u mě asi nejčerstvější rozbíhající se šok, který se mi ale podařilo hlubokým dýcháním a opatrnými pohyby ustát, po pádu a pořádném zářezu v ruce, jehož pozůstatky jsou vidět ještě dnes po mnoha a mnoha měsících, je asi z ne úplně šťastného dobíhání „Konským dolem“ ve Velké Fatře [10] až [12]. Zde šlo pochopitelně opět o lehčí formu, ale byly okamžiky, kdy bych z autobusu nejradši vyskočil ven – konečná v Žilině a nadechnutí se „čerstvého“ vzduchu byla pro mě úplným vysvobozením...
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.obec-staric.cz/cvicna-stola-staric
[2] https://www.kudyznudy.cz/aktivity/cvicna-stola-dolu-paskov-staric
[3] https://www.beskydyportal.cz/cz/objekt/cvicna-stola-staric
[4] https://www.visitfm.cz/cz/cvicna-stola-staric-menu/o-prohlidkach-staric
[5] https://www.youtube.com/watch?v=-oye4W1GimY
[6] https://www.turistika.cz/mista/zahadny-kopec-standl/detail
[7] https://www.turistika.cz/mista/tajemne-myslikovske-lurdy/detail
[8] https://www.turistika.cz/mista/travertinova-kaskada-u-tiche--1/detail
[9] https://www.youtube.com/watch?v=G5D_RcFQ96A … cesta na kopec Štandl.
[13] https://www.youtube.com/shorts/uJf46mIotXY
[14] https://www.youtube.com/shorts/GMWuVkI3Pik
[15] https://www.youtube.com/shorts/buENriav4dk
[16] https://www.youtube.com/shorts/CmwCeLbGzgg
[17] https://www.youtube.com/watch?v=DKy7DNaIJsY
[18] https://www.youtube.com/shorts/ZGWEfpb0ALk
[19] https://www.youtube.com/watch?v=x6xAINcKzNI
[20] https://www.youtube.com/watch?v=jrZH3Syx78g
[21] https://www.youtube.com/watch?v=LrmWnUijwM0
[22] https://www.youtube.com/watch?v=xSZlSaPJAdQ
Za čím jedeme?
Sportovní výkon a krásná krajina.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Jednodenní akce a možností občerstvení je vcelku dost, například na Olešné nebo v Hukvaldech, v cíli taktéž.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Byl to pochod, který dal velice zabrat a budu si jej asi ještě velmi dlouho živě pamatovat. I přes ono závěrčné utrpení mám i krásné zážitky a hodnotnou medaili, která již napořád bude pro mě mít silný nádech do červena.
Ostatní informace
Ceny nejsou nikterak vysoké, startovné je přijatelné, ale i dostatečně vysoké na to aby se i těm, kteří třeba ten den tolik jít nechtějí, aby se přece jen odhodlali... Určitě to bude stát za to...
Přidat do oblibených uživatelů
Štramberk
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Jak jsem šel svého prvního "Štramberského jasoně" aneb "procházka" zakončená krvavými mozoly.
