Jeskyně, krasohledny a veteráni (Na Špičáku, Hemberk a Česká Ves)

Kam a jak jedeme?

Na další „jesenický“ výlet jsme vyrazili začátkem července. Akce to byla opět velmi vydařená, počasí nám většinu dne přálo, a tak jen skály tentokrát nahradily jeskyně (v úmorných vedrech letošního léta to navíc byla skvělá volba, přinášející alespoň krátkodobou úlevu trpícímu organismu), horskou chatu muzeum veteránů a místo kamenné rozhledny jsme navštívili dřevěnou krasohlednu. Nutné použití automobilu a odříznutí jesenického okresu od zbytku světa se od předchozího měsíce nijak nezměnilo a opět se nabídla myšlenka, jestli by pro místní obyvatelstvo nebylo lepší odtržení od nefunkčního macešina prsu a následné připojení k sousednímu Polsku. Začněme ale od počátku. Vyrazili jsme ráno přes Ramzovské sedlo, kde nás čekala první krátká pauza, protože jsem při průjezdu osadou zaregistroval „otevřená vrátka“ u zdejší neogotické kaple sv. Rocha, pocházející z konce 19. století. Jako ranní rozjezd zafungovala tato romantická památka skvěle, asi jako v letech dávno minulých dobré cigárko. No a za chvíli jsme již dorazili do obce Písečná, na jejímž katastru se jeskyně Na Špičáku nacházejí.

Tyto jeskyně jsou svým způsobem velice originální, i když na druhé straně je pravda, že příznivci klasických podzemních dutin se spoustou stalaktitů, stalagmitů a stalagnátů tady mohou být lehce zklamáni až zarmouceni. V každém případě však Na Špičáku najdeme jedny z nejstarších písemně doložených (r. 1430) jeskyní ve střední Evropě. Zdejší podzemní labyrint chodeb je dlouhý jen asi 400 metrů, přičemž lehce nadpoloviční většina je zpřístupněna (cca 225 m). Jeskyně byly vytvořeny v devonských mramorech, což jsou mořské usazeniny staré nějakých 350 milionů let. Absenci krápníkové výzdoby návštěvníkům vynahradí charakteristický srdcovitý profil chodeb (proto se zde pořádají také svatby) i četné nápisy (jeskyně často sloužila jako úkryt) na stěnách. Ten nejstarší pochází z roku 1519. V centrální části jeskyně se nacházejí také různé nástěnné malby, pocházející z období od pozdního středověku až do počátku minulého století. Nejstarší z obrázků nám však slečna průvodkyně neukázala (prý ho předvádí spíše méně početným výpravám), což jí, samozřejmě, nikdy neodpustím.

Za čím jedeme?

Otevírací doba v době prázdnin, kdy jsme v jeskyních byli i my, je denně od 9,00 do 17,00 hod. Ostatní měsíce se mění, většinou je zavřeno v pondělí a otevřeno pouze do 16,00 hod. V zimním období (listopad až březen) je zavřeno úplně. Sluší se ještě dodat, že jeskyně Na Špičáku byly veřejnosti zpřístupněny v roce 1885, a to Sudetoněmeckým horským spolkem. Jsou součástí tzv. Jesenického krasu i lokality NPP Na Špičáku. Sám Špičák je tvořen krystalickým vápencem a jedná se o mohutný skalnatý hřeben, který je přibližně 250 metrů dlouhý a 30 m vysoký. Zdejší skalky však nejsou na programu dne, takže si chvíli popovídáme s příjemnou paní u pokladny, koupíme novou variantu publikace o jeskyních, posvačíme, lahvového pivka popijeme a pomalu se vydáme na další část cesty.

Tentokrát už po svých a také po zelené TZ. Naše první zastávka se nachází nedaleko a je jí stará supíkovická vápenka. Tato technická památka kuželovitého tvaru je téměř 15 metrů Vysoká a její obvod dosahuje 38 m. Vápenku postavil u bývalého mramorového lomu v roce 1856 A. Dreschler ajejí provoz byl ukončen v roce 1908. Kamenná stavba na kruhovém půdorysu svou podobou silně připomíná věž nějakého gotického hradu. Pro příznivce tohoto typu staveb lze upřesnit, že šachtová vápenka se vzduchovými kanály má tvar komolého kužele, je postavena z lomového kamene s vnitřní cihelnou vyzdívkou a její tři klenuté otvory sloužily jako topeniště i vytahovací otvory pro vypálené vápno. Zaujme také nedaleké dřevosochařské panoptikum, které představuje, mimo jiné, velmi zajímavou skulpturu plazícího se opilce. K vidění je zde i několik náhrobníků.

Na okraji Supíkovic nás ještě čeká pohled na poměrně početné osazenstvo jednoho čapího hnízda, a poté se již vydáváme stoupat dále k poměrně nové rozhledně či krasohledně Hemberk. Ta se nachází na úbočí kopce Křemenáč (735 m), který je součástí Rychlebských hor. Krasohledna se sice nachází těsně nad lesní cestou, ale pokud o něčem vášnivě diskutujete, není problém ji přejít. Nám se to naštěstí nestalo a i když je vyhlídková plošina ukrytá mezi stromy, nějaké ty výhledy severovýchodním směrem (Zlatohorská vrchovina, Polsko) si přece jen užijeme a docela se nám tady líbí. Dřevěnou krasohlednu, připomínající spíše přerostlý posed, postavili aktivisté ze sdružení Krasohled a její název je odvozen od německého názvu Křemenáče, tedy Hemberg.

Cestou zpět si ještě zaskočím k Divoké svini a po modré TZ se vrátíme k autu, které na nás vzorně čeká u jeskyní Na Špičáku. Je v něm ale neskutečné horko, takže jen přeparkuji – riskujíc popáleniny 3. stupně na dlaních i zadnici - do stínu a skočíme si ještě na chvíli k pokladně, abychom do sebe dostali něco vychlazených tekutin. Potom se již vydáme na cestu k domovu. V České Vsi nás ovšem ještě čeká poslední bod programu dne, kterým je zdejší Auto Moto Veteran Muzeum.

Muzeum vzniklo zásluhou místního Auto moto veterán klubu, založeného v roce 1998 díky iniciativě sběratele historických motocyklů Jiřího Hauerlanda. A hlavně jeho zásluhou bylo o rok později slavnostně otevřeno muzeum historických motocyklů. Muzeum se nachází v bývalé kuželně, tedy sále o velikosti 36 na 6 metrů. V muzeu najdeme sbírku historických motocyklů, automobilů i nejrůznějších trofejí. Nejmladší návštěvníky upoutala hlavně červená závodní Ducati, ti starší se radovali např. z přítomnosti „prasete“ (skútr ČZ) nebo Triumphu z roku 1927. Veteran muzeum v České Vsi je otevřeno v období červen až srpen denně od 11:00 do 17:00 hod. a v květnu i září od 11:00 do 16:30 hod. Příjemná a pohodová návštěva bez jakéhokoliv časového omezení.

Martina si pak dává na zahrádce vedlejší restaurace kofolu (a jak mi později sdělí, vyslechla si nechtíc spoustu pikantérií ze sexuálního života místního obyvatelstva) a já si ještě odskočím k dominantě České Vsi, tedy ke kostelu sv. Josefa. Jedná se o stavbu severočeského architekta Antona Schneidera, vysvěcenou v roce 1928. A je to svatostánek opravdu monumentální, zejména díky dvouvětvému průčelí. Ocením i možnost nahlédnout „přes mříž“ do interiéru chrámu. Vedle kostela se nachází mariánský sloup i pomníky obětem obou světových válek.

Vzhledem k tomu, že obloha rychle temní a z dáli se ozývají divné zvuky, zrychlím raději i já. Nasedneme do auta a část cesty domů nás provází i bubnování dešťových kapek na kapotu. Radostný pocit z příjemného výletu už nám to ovšem pokazit nemůže. A jen pro časové upřesnění ještě uvádím, že první fotografii jsem na Ramzové pořídil v 9,09 hod., poslední pak v 15,57 hod.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování nebylo třeba a pojedli jsme tentokrát z vlastních zásob. Možnosti tu sice jsou, ale nám v tom vedru stačila malá svačina a hodně tekutin.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Stejně jako u červnového výletu musím zopakovat, že se nám nelíbila neuvěřitelná nekoordinovanost činnosti různých státních institucí, která způsobila téměř dokonalé odříznutí jesenického okresu od zbytku světa. Železnice neexistuje, protože Indiáni vytrhali koleje, silnice přes Červenohorské sedlo je uzavřena a cesta přes Ramzovské sedlo je cestou jedinou. Zoufalý úředník, nešťastný z toho, že by něco mohlo fungovat, zařídil alespoň to, že v Jindřichově a Nových Losinách se provádí výkopové práce na obecní kanalizaci a silnice je tedy průjezdná poměrně obtížně a se stáním na semaforech. Velmi často nám tak v hlavě naskočil název jedné slavné knihy F.M. Dostojevského. Ten se přece vrátil už ve filmu Saši Gedeona.

Pozitivní pocity však jasně vítězily.

Ostatní informace

Za vstup do jeskyní jsme zaplatili 80,- Kč (senioři nad 65 let to mají za 65, další sleva jde až na 50,- Kč) za každého, s příplatkem 40,- Kč za možnost fotografování. V muzeu veteránů jsme to měli za 30,- Kč, děti platí polovic. K tomu publikace o jeskyni Na Špičáku, pár pohledů a nějaké ty tekutiny. A také, pochopitelně, nějaká ta koruna za Dopravu a něco na zub.