Malé toulání po dírách u Hanušovic (Potůčník, Pleče, Habartice aj.)

Kam a jak jedeme?

Příběh Krobotova filmu se sice odehrává ve Vikanticích, ale různých zastrčených vesniček a téměř zaniklých podhorských osad se v okolí městečka, proslaveného výborným pivem, najde dost a dost. Na dnešní podobě tohoto regionu se podepsalo vysídlení původního německého obyvatelstva i porevoluční likvidace pracovních míst. Ale nechci zde psát politický sloupek … a Vikantice navíc stejně leží blíže k Branné a Starému Městu než k Hanušovicím. Zkrátka a dobře jsem si jednu červencovou středu vzal dovolenou, do auta naložil manželku a vyrazili jsme k Hanušovicím. Tento výlet se dá stejně dobře absolvovat i na kole, stačí trénované nohy a více času. A auto se ten den nakonec docela hodilo, protože nás déšť „překvapil“ celkem asi šestkrát. V nedalekém rodném Šumperku za celou dobu naší nepřítomnosti – samozřejmě – ani nekáplo …

Po malém nákupu v podnikové prodejně pivovaru Holba v Hanušovicích dojedeme do Potůčníku nebo - lépe - řečeno do jeho „dolní průmyslové“ části. Samotná původní osada se nachází o pěkných pár nadmořských metrů výše a i tam se ještě podíváme. Zatím si prohlédneme obě zdejší novinky – tedy továrnu na koloběžky Kostka, u které zanecháme naše přibližovalo, a příjemný podnik U sv. Anny, o kterém jsem se již na Turistice zmínil. Památný strom je bonusem. Potom nás čeká – od zdejšího „nádraží“ vedoucí – žlutá TZ a výstup kolem křížové cesty z pražců k lesní dřevěné kapličce sv. Anny. Tady nás poprvé přepadne déšť. Naštěstí není ani příliš silný ani dlouhý. Tak se napijeme ze studánky, nacházející se u pěkné stavby, vysvěcené v roce 1991, a vydáme se dál.

Za čím jedeme?

Žlutou TZ po chvíli vyměníme za červenou a ta nás dovede do původního Potůčníku, který je dnes již spíše rájem chalupářů, ale kde se stále ještě nachází – kromě pastvin – také starý hřbitov se „zříceninou“ kaple sv. Jana a Pavla. Stavba pochází z roku 1839 a je zničena devastací i požárem po zásahu bleskem. Církev, která je jejím majitelem, zřejmě moc nezajímá. Mám stavby tohoto typu rád, Kamenná podoba jim většinou moc sluší. Například podobná kaple v Pekařově naprosto ztratila své kouzlo poté, co byla rekonstruována a dostala novou pseudobarokní fasádu žluto-okrové barvy. Tady nás také opět dostihne déšť, ale i ten přejdeme celkem bez úhony. K hlavní silnici pak pokračujeme po neznačené komunikaci, která ještě většinou pořád zůstává asfaltkou. Martina si dá U sv. Anny pivo a nějaký ten pokrm a já se vydám pro auto. Alespoň si u Kostky prohlédnu prodejnu s barem, která je těsně před slavnostním otevřením.

Naší další zastávkou je Jindřichov.(na Moravě) nebo spíše jeho „předměstí“ – tedy Habartice. Nejprve však jejich osadní část Pleče. Zde se totiž nachází zřícenina tzv. Jindřichovského hradu a pár zajímavých skal. Z hradu toho moc nezbylo a stoupání k němu je – mírně řečeno – hodně příkré, ale pro nás, kteří máme rádi zříceniny, je to prostě zastávka povinná. Martina mě v té chvíli ale moc ráda nemá a návštěvu této památky ani okolních skalek za své nejšťastnější chvíle rozhodně nepovažuje. Z hradu se sice opravdu dochovaly jen části hradeb, nějaké základy vnitřních budov a obranné valy, ale to asi ani nepřekvapí u drobnější „pevnosti“, která vznikla v I. polovině 14. století a obývána byla jen něco málo přes sto let. A ta skála pod hradem se mi líbila celkem hodně. Pak už nás čeká jen sestup k železniční trati a přesun k autu.

Pokračujeme vzhůru do někdejší samostatné obce Habartice. Obec je písemně zmiňována již v polovině 14. století a normálně bych se těšil na pěkné výhledy na pohoří Kralického Sněžníku, ale počasí už nám opravdu nepřeje. Zastavíme se tedy jen u zdejšího kostela Neposkvrněného početí Panny Marie a památné lípy. Kostel je stavbou z počátku 17. století v podobě z roku 1842 a obklopuje jej hřbitov s ohradní zdí a márnicí. Pár snímků okolní KRAJINY si však přes nevlídnost počasí udělám, k tomuto kraji zkrátka patří. A my se vydáme do cíle poslední etapy, kterým je domov „ryzího piva z hor“, tedy Hanušovice.

Je zajímavé, že hlavní památky tohoto městečka se nacházejí tak nějak mimo centrum veškerého dění. Kostel sv. Mikuláše i někdejší rychtu totiž najdete „kdesi v horách“ nad městem, při úzké silničce spojující Hanušovice právě s Habarticemi. Tato část, nazývaná také Staré nebo Horní Hanušovice opavdu připomíná podhorskou vesničku, tedy další „díru u Hanušovic“. Celkem dlouho jsem si i já svého času myslel, že Hanušovice ani žádný kostel nemají. Mají … a velmi pěkný. Hanušovický kostel sv. Mikuláše je sice barokní stavbou z poloviny 18. století, ale své renesanční jádro ze století 16. rozhodně neskrývá. Například kostelní věž pochází z roku 1557. Ke kostelu se dá dojít ze dvou stran, spodní přístup zdobí sochy sv. Jana Nepomuckého a Panny Marie Immaculaty. Převážně rokokový mobiliář si neprohlédneme, protože kostel je uzavřen a nedá se nahlédnout ani „přes mříž“. Takže krátká procházka po zdejším hřbitově a návrat k autu.

To jsme nechali u hostince Na Rychtě. Ten bývá otevřen sice jen po předchozí dohodě, ale i jeho exteriér stojí za vidění a navíc je doplněn zajímavou galerií pod širým nebem. A to se zde ještě nachází další galerie, zvaná Na půdě. Bývalá rychta patří totiž manželům Pecháčkovým, přičemž Jaroslav je známý motorověpilový dřevosochař. Takže prohlédnout pár venkovních zajímavostí, pohrát si s kozičkami a za sílícího deště vyrazit k domu. A jen pro úplnost: rychta v Hanušovicích je stavbou z I. poloviny 19. století, ale její základy pamatují zřejmě ještě gotiku. Rychta zde totiž stávala již v roce 1439. Od roku 1958 je – stejně jako kostel sv. Mikuláše – prohlášena za kulturní památku.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Kromě tradičních atributů - jako je tatranka, ovoce, čaj a pivo - jsme se uspokojili s tím, že si Martina dala nějakou drobnost U sv. Anny v Potůčníku. Jinak zde až tak moc možností na posezení není. To se ovšem netýká městečka Hanušovice, tam není problém nasytit se a napojit v některém ze zdejších zařízení k tomu určených. My se ale tentokrát spokojili s pozdním obědem domácím.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Celý výlet byl pěkný, kazilo ho jen počasí, které se až tak úplně nevydařilo. Tím pádem jsme přišli o výhledy i několik dalších skálek, které jsem měl původně v úmyslu navštívit. Žádná část dne se asi nedá až tak vyzvednout (pro mě asi obě "zříceniny"), ale vím zcela bezpečně, kterou pasáž by manželka zařadila do kategorie vůbec nelíbilo ...

Ostatní informace

Veškeré náklady dne tvořila Doprava, nákup v "holbácké" prodejně (a nešlo ani tak o pivo, ale o turistické hole, které hodláme využívat zejména na Pivovarské čtvrtce) a nějaké ty poživatiny. Vstupné jsme nikde neplatili, ale jak říká klasik, hodnota možnosti pobytu v přírodě je stejně nevyčíslitelná.