Na Přílucký rybník a Šťákovy paseky

Kam a jak jedeme?

Jednu letošní březnovou neděli jsme se vzbudili do tak krásného jitra, že jsme neodolali a rozhodli se alespoň pro půldenní procházku. O sobotním večeru je ale člověk navyklý "čumákovat" na tú bedňu s pohyblivými obrázky tak dlouho do noci, takže já sice píšu o krásném ránu, ale ono už bylo hodně pokročilého věku. Tím pádem jsme přišli o rozumná spojení do "Hostýnek" a museli se spokojit jen s procházkou okolím Zlína. Tentokrát padl tip na Šťákovy paseky a Přílucký rybník. A abysme na výletě dotvořili "kolečko," (a nemuseli se někde stejnou cestou vracet) volíme trasy dvou turisticky značených cest a to v barvě modré a červené. Proč paseky? A jak to, že jsou v okolí krajského města dosud takováto místa? Přátelé drazí, nesmíte zapomenout na to, že byl Zlín před nástupem podnikatele Bati městečkem tuze malým a jako takový nebyl obklopen kruhem satelitních sídlišť, jak to známe u jiných měst, ale valašských pasekářských osad, které se zachovaly dodnes. Velká většina těchto starých obydlí se v dnešní době změnila na stavení rekreační, také zde neuvidíme skoro žádné roubenky, ale leckde se zachovaly aspoň ty dřevěné stodoly... a věřím, že spolu s okolní hezkou krajinou i takový skromnější výlet bez profláknutých historických památek obohatí všem poutníkům tu jejich mysl. Před desátou tedy vyjíždíme trolejbusem ze Svahů do centra města, kde na Školní přestupujeme na prostředek MHD bez tykadel, jímž se dostaneme až vysoko do svahu obce Příluky, kde začneme naši cestu. Tato městská čtvrt leží až na tom nejvýchodnějším konci Zlína a skládá se z "nížinné" části, rozkládající se ve formě sídliště a starých domů okolo zákrutu řeky Dřevnice a z původního starého Příluku. Což byla a je dědina, šplhající svými domy okolo komunikace do strmého kopce až úplně nahoru pod odlesněný hřeben. A my vystupujeme z trolejbusu na točně asi v polovině svahu, okolo níž se nachází centrum obce.

Za čím jedeme?

Středobodem naší pozornosti se okamžitě stává nádherně nasvícená kaple, zasvěcená sv. Martinovi - světci, který příjezdem na brůně ohlašuje počátek zimy. (Zdá se, že ten jeho poslední v loňském listopadu byl jenom výsměšnou recesí, neboť ta letošní zima je bez sněhu. Anebo už mají ten bordel s globálním oteplováním a změnou klimatu i nahoře v nebi?!?) Kaple je opravená a velmi hezká, rovněž i její interiér, ale nejedná se o žádnou historickou stavbu, ale jen o stavbičku historizující, neboť byla vysvěcena až r.1897. Náklady na stavbu a výzdobu sice hradila obec, ale ta byla chudá. A tak proběhla sbírka i mezi chudými obyvateli. Jak vidět, byla úspěšná, neboť chudák si dokáže odtrhnout od huby víc než bohatec... Jednání o tom, komu bude sakrální stavbička zasvěcena, prý předcházely bouřlivé diskuze. Nakonec zvítězila představa slastných posvícení, kdy se hlavní ozdobou hodové tabule stává husa na pekáči.

Okolo Pomníku padlým obou světových válek a místního hašišpařeniště na konci návsi pokračujeme prudkým svahem hore dědinů až na odlesněný hřeben. On není jen prost porostu, on je vyhlídkový a kdyby dnes nebyl takový nechutný opar, mohli jsme nafotit i skvělé krajinářské fotografie. Takto jsme se museli spokojit "jen" s nejbližším okolím, kde se hned nad farmou pásli na zbytcích loňské travičky koně a málo zřetelnou kulisu jim v pozadí dělaly Hostýnské vrchy. Přicházíme k další krásné novodobé kapli, zasvěcené Panně Marii ustavičné pomoci, která je zároveň místem kruhového výhledu - na opačnou stranu největší část obzoru vyplňují Vizovické vrchy. Potkáváme zde několik staříků na procházce, kteří jsou zaujati výkladem svého průvodce a i když nemají v uších naslouchátka, na náš slušný pozdrav zdvořile neodpoví.

"Jedeme" tedy dál po prašné cestě po hřebeni. Když vlevo míjíme okraj lesa, vidíme v něm jakousi boudu, před níž se nachází množství laviček k odpočinku. Nás ale zajímá jiný směr: vpravo klesá přes pole do hlubokého údolí cesta, která nás zavede až k Příluckému rybníku. Někde jsem na netu viděl jeho fotografii, na níž mne zaujaly torza stromů, půvabně trčící z jeho vodní hladiny. Místo dříve bývalo přírodní rezervací a chránili se zde obojživelníci. Cesta prochází lesíkem a my pak vycházíme na louku, z níž velmi strmě klesá až k samotnému rybníku, který ale ani přes stromy dosud bez listí odtud naše oko nezahlédne. Jana to vzdává a tak dole lezu sám. Bodejť by byl rybník vidět, když je vypuštěný a probíhá jeho rekonstrukce! A tož naštvaný nahoru do kopce zpátky k manželce, jejíž občasná družka Lenost tentokráte výrazně zabodovala nad tou mojí pitomou Zvědavostí...

Ale čeká nás oba zajímavá kulturní vložka: než se vydáme po cestě zpět na hřeben, zaujme nás pohyb na protější Stráni. Napříč přes louku běží nějaké veliké tmavé zvíře, za kterým se žene menší štěkající bodík a za ním uhání další větší zvíře! Páni - pes a dva divočáci - a kdo koho vlastně honí?!? A z lesa se až k nám ozvěnou vrací hlas nešťastné dorostenky, která řve jak na lesy: "Vrať se! Bobíku k noze!!" Ale kdepak je asi nebohému Bobíku konec, že... no, milá dívenko, nezbývá věřit, než že si ti dvě veliká divoká prasátka na něm mezitím nepochutnala, on se ti šťastně vrátí a ty si jednou provždy zapamatuješ, že do lesa se chodí se psem na vodítku!!

Od hřebene už to nemáme daleko k "točně" na Šťákových pasekách, kde nacházíme u jediné zdejší památky - kříže, také lavičku na spočinutí. Odsud máme rozhled na menší údolíčko pod námi, do něhož okolo prašné cesty řídce klesají bývalá pasekářská stavení. Poté pokračujeme dál po modré okolo hezké zachovalé stodoly do lesa a jím na turistické rozcestí pod Šťákovským vrškem. Tady vyměníme naši modrou za červenou značku a po ní se vracíme zpět do Zlína. Trasa vede po hřebenové silničce se sporadickými výhledy a tak, aby nám tento fádní úsek cesty lépe ubíhal, dohadujeme se s Janou, kam letos pojedeme na dovolenou. Když dojde ke shodě názorů, jsme už nad městem a trošku prudším sestupem přes les klesáme k Domovu seniorů na Burešově s výhledem na Jižní svahy a pak už dolů zástavbou k nejbližší zastávce MHD.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Protože jsme místní, žádnou větší svačinu jsme si sebou nebrali, ale je třeba upozornit, že na tento kratší výlet je nutno nést vše sebou - občerstvení a obchody naleznete jen na začátku a na konci cesty.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Krásné byly obě kapličky, ale hlavně nádherný výhled od té druhé na hřebeni. A samozřejmě ti pasoucí se koníčci!

Ostatní informace

Mnoho peněz jsme na tento výlet nepotřebovali - kartičku na MHD jsme měli, oběd doma, sebou skromná svačinka a láhev s pitím, takže ... nic!