Rábl, jedno říjnové odpoledne

Kam a jak jedeme?

Jedeme na Rábl. Tak poněkud familierně zní v podání nejen horolezců ze Šumperka (s kterými se autor zná) v rozhovorech jméno skalního hradu Rabštejna nedaleko horského sedla Skřítek. Protože samotná lokalita je vlastně nedostupná pro motoristy, je nutno počítat s určitým užitím fyzické námahy. Autem se sem vlastně dostane jen ubytovaný v penzionu (chatě) pod zříceninou. Naštěstí je sem dobrý přístup po značených turistických trasách, nejčastěji od Skřítku, kam jezdí hromadná Doprava a většina automobilistů pak využije zdejší velké parkoviště. Dojít se sem dá (je to do kopce) z Bedřichova na úpatí kopce, na jehož vrcholu lokalita leží. A kdo to nemá tak daleko a má dostatek sil, není problém využít i bicykl.

Za čím jedeme?

Skalní hrad vznikl někdy koncem 13. století a hlavním původním posláním byla ochrana nalezišť drahých kovů v okolí (Rýmařov, Horní Město) i stezek, kterými se drahé kovy dopravovaly ke zpracování. V podstatě se jednalo o hrad strážní, tedy nešlo o žádné šlechtické sídlo, ostatně hrad zřejmě nebyl příliš rozsáhlý, resp. se nedochovala zas tak mnoho stavebních prvků. To mělo i svou zřejmou logiku. Díky poloze mezi mohutnými skalními bloky nebylo třeba příliš fortifikačních prvků.

Nakonec hrad býval osídlen nepravidelně, šlechta si postavila pohodlnější objekt v Janovicích, tak tu pobývali nějací úřednící (lesník). Za třicetileté války se tu dokonce objevilo i švédské ležení, v druhé polovině 17. století už vojenské využití hradu ztratilo smysl a víceméně již ruina byla opuštěná téměř definitivně, přesněji sloužila jako zdroj stavebního materiálu pro obyvatele Bedřichova.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Četným turistům už dlouho (naštěstí) slouží restaurace, dříve hospoda v bývalé hájovně na louce pod hradem. Dnes je budova přestavěná na celkem solidní penzion a k velké radosti turistů (ve většině roku), v letnějším období horolezců, za sněhové pokrývky pak běžkařů je otevřeno vcelku pravidelně, vaří se tu a pivaře možná potěší, že občas je k dostání v láhvi místní značka Kvapník.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Samotný penzion stojí za malou zmínku, v roce 2000 totiž kolem Skřítku dosti hořelo, největší pohromou byla zkáza turistické chaty Alfrédka, hořelo na Traťovce nad Hraběšicemi a někdo si hrál s ohněm i na Rabštejně. Naštěstí majitel chatu opravil a restaurant slouží k plné spokojenosti. Tak akorát, aby se turista posílil před výstupem k hradu.

Jak už jsem naznačil v úvodu, z hradu toho moc nezbylo, nakonec těch pár zbytků zdí ani tak důležitých není, podstatné je totiž to, na čem hrad stál. Stavitelé totiž jednoduše využili Skály, která zdobí vrchol hory. Jedná se o bloky vyvřelých a přeměněných hornin, dalo by se říci mrazových srubů ovšem jakých! V Jeseníkách (kam jednodušeji oblast řadíme) nemají příliš obdoby, nejsou-li to dokonce Skály vůbec největší (zejména do výšky). Skály, na kterých hrad stával dosahují v některých stěnách výšek i 40 m. Využije-li turista doprovod červené významové značky, je doveden k vrcholu skal a po žebříku může vystoupat na nejvyšší vrcholek. Za určitou námahu je pak odměněn téměř kruhovým výhledem (místy kazí výhled nějaké stromy). Výhled přitáhne hlavně vrcholky Hrubého Jeseníku (na Skřítku začíná hlavní hřebenovka). Blízkou dominantu tvoří výrazné hory Hraběšické hornatiny (Kamenec, Bílé kameny), poněkud ukrytý je Nízký Jeseník na východě. Severně blízko hradu v lese objeví pozorovatel vrcholky nižších skal. To jsou vlastně Přední Skály, jak v terminologii horolezců označené o něco nižší skalní bloky. Skalám s hradem říkají skálolezci Zadní skály (je to zřejmě podle pořadí, jak jsou přístupné od hospody, či louky s tábořištěm. Než dorazíme k Přením skalám, stojí za to se lépe ohlédnout k hradu, tedy Zadním skalám. Při pohledu na severní stěnu a představě, že okolí hradu bylo zřejmě bezlesé se dá vcelku odhadnout, že příchod z tohoto směru musel dobyvatele zcela odradit. Tady je skála skutečně OBROVSKÁ.

Ještě jedna lezecká oblast se dá najít níž jihovýchodním směrem k Bedřichovu.

Skály jsou obklopeny vzrostlým smíšeným lesem (s převahou buku). Z toho důvodu je termín návštěvy v pokročilé roční době (podzimu) výhodný, prostě jak padá listí, je na skály více vidět. Podobné (s opačným efektem) je to na jaře, tak do půlky května, kdy listí ještě není příliš husté. Šlo by to i v zimě, ale v záplavě sněhu je vcelku obtížné na hrad vylézt – ačkoliv při jedné méně sněhové zimě jsme vylezli až na vrchol i v běžkových botách, které nejsou příliš vhodné na lezení po žebříku.

Oblast mezi Skřítkem a Rabštejnem je vůbec oblíbenou běžkařskou lokalitou, výška až na výjimky neklesne pod 700 metrů, pravidelně se tu udržují stopy a v hospodě je pravidelně plno.

Tolik malá odbočka.

Pokud není výletník přímo horolezec, nemusí si zoufat, s trochou dávkou úsilí se dá vylézt i na jednu z Předních skal, sice ne úplně nejvyšší, ale jen o něco málo a odměnou za výstup je pak i výhled na vrchol Zadních skal. Cestou objeví i nepravé skalní okno a bude-li se dobře dívat, objeví jednu pamětní desku ve tvaru květu protěže a ještě blíže k hospodě, ovšem výše položené pak řadu dalších pamětních desek kamarádů, kterým se jejich láska k horám stala osudem. Odborně se tomu říká symbolický hřbitov, či podle našich sousedů symbolický cintorín...

Celý vrchol kopce je pod ochranou v přírodní rezervaci o čemž si návštěvník může něco dozvědět díky několika infopanelům.

Ostatní informace

Na skály ani do hradu se žádné vstupné neplatí, tudíž veškeré náklady padnou za pobyt v hospodě. Dnes už je restaurant plně elektrifikovaný a vybavený, ale autor pamatuje i doby, kdy se stálo v řadě na pivo, a protože tu neměli moderní zařízení, pivo se čepovalo ručně kompresorem s kolem, kterým povětšinou točil poslední stojící ve frontě. Nejožehavějším problémem, je, ostatně jako i jinde v přírodě počasí, a to když se vyvede, je zážitek dokonalý.

Ještě malá poznámka: bližší popis metadiabasových skal objeví např. ve skvělém článku turisty Františka ze Zlína o jednom skalním fenoménu...