Slovinský pastevecký ráj Velika Planina

Kam a jak jedeme?

Náš výlet na Velikou Planinu začíná severně od města Kamnik v Kamnicko-Savinjských Alpách, na parkovišti u dolní stanice kabinové lanovky, kde se potkáváme s naším slovinským průvodcem Jankem. Ten tvrdí, že nedávno provázel skupinu pracovníků zahrad Pražského hradu, se kterými se bez problému dorozumíval slovinsky, my však pro komunikaci s ním raději volíme angličtinu.

Po zakoupení jízdenky už stojíme frontu na kabinovou lanovku, která nás vyveze na Velikou Planinu, přesněji k mezistanici Šimnovec (1402 m n. m.). Kabina pojme 32 cestujících a výškový rozdíl 857 metrů překoná za 5 minut. Lano vede v neuvěřitelné výšce, v některých místech 230 metrů nad zemí a nepodpírá ho žádný sloup, lanovka na Velikou Planinu je tak nejdelší lanovkou v Evropě bez podpěrných sloupů. Zvlášť zpáteční cesta dolů je tak adrenalinovým zážitkem.

V mezistanici Šimnovec z tohoto technického lanového skvostu přesedáme na starou dvousedačku, která nás vyveze o dalších 200 metrů výš. Nahoře pěkně fouká vítr, který ještě pocitově snižuje teplotu vzduchu, která je pouhých 9 stupňů Celsia, ačkoliv je půlka července. Jak se později dovídáme od místních pastýřů, v tuto dobu je tady taková zima opravdu neobvyklá a běžně tu bývá tepleji. Na téměř holé planině není moc kam se schovat, takže oblékáme vše, co můžeme z výbavy našich batohů k ochraně svých tělesných schránek použít, včetně rukavic a čepice.

Kousek od horní stanice lanovky vylézáme na vrchol Gradišče (1667 m n. m.), nejvyšší vrchol Veliké Planiny, odkud by se nám zajisté nabízely krásné výhledy na okolní hory, kdyby ovšem nebylo zataženo. Z nedalekého nejvyššího vrcholu celých Kamnicko-Savinjských Alp – Grintovce (2558 m n. m.) – tak vidíme jen úpatí. Přehlédneme odtud ovšem celou Velikou Planinu s jejími typickými dřevěnými salašemi i kaplí Panny Marie Sněžné. Z Gradišče sestupujeme "Stezkou po stopách pastýřů" až k jedné ze salaší, kde máme naplánovanou ochutnávku produktů jednoho z místních pastýřů. Jeho pohostinská salaš má na dřevěné ceduli u vstupu uvedeno Pastirski stan Gradišek. I přes nevlídné počasí usedáme k venkovnímu posezení a pan Gradišek nám po chvilce na stůl přináší typickou pasteveckou svačinu  – pohankovou kaši se škvarky, několik druhů domácího sýra, chléb a kyšku. Pro děti ještě jako sladkou tečku cukrované vdolky. Nasyceni výborným občerstvením a vybaveni kusem pravého horského sýra "na doma" pokračujeme v prozkoumávání Veliké Planiny. Míjíme desítky pastýřských stavení, mezi nimi několik dalších salaší nabízejících občerstvení a kapličku. Mezi salašemi jich pár doslova svítí novotou. Od Janka se dovídáme, že takto světlé zůstávají jen několik měsíců, do roka díky povětrnostním vlivům na planině dřevo zčerná.

Voda se na planinu dováží, pravidelně ji do nádrží doplňují hasiči a díky důmyslnému zavodňovacímu systému jsou po planině rozmístěny kohoutky, kde si může kdokoliv vodu načerpat.

Asi uprostřed planiny se v jedné salaši nachází maličké muzeum - Preskarjev pastirski muzej, kde nás vítá děvucha v kroji. Vypráví nám o životě pastýřů na planině, zpracování mléka a výrobě sýra. Typický místní sýr se jmenuje Trnič, je vyráběný z mléka, smetany a soli a zdobený ornamenty, které se do sýra vytlačují dřevěnými špachtlemi. V muzeu je příjemné teplo a bezvětří, ani se nám nechce ven, přesto ale vyrážíme na další cestu tímto idylickým místem. Náš výlet po planině končí v horské chatě Zeleni rob stojící u mezistanice sedačkové lanovky, kterou jsme na Velikou Planinu přijeli. Tady si pro změnu dáváme na zahřátí zelnou polévku jotu s klobásou, klobása ale není jako v našich pohostinských zařízeních zastoupená pár kolečky, ale vcelku a zalitá polévkou, takže jídlo opravdu zasytí. Z chaty sjedeme lanovkami zpět na parkoviště, odkud se ještě vydáme na výlet k pramenům Kamnické Bystřice a soutěsce Predoselj.

Za čím jedeme?

Veliká Planina je 1000 ha rozhlehlá krasová oblast v mořské výšce 1200-1667 metrů. Je jednou z nejstarších a největších pastvin ve slovinských Alpách. Pastýři na planině pobývají od června do září.

Na začátku 20. století bylo na planině okolo 100 pastýřských obydlí. Během druhé světové války byly téměř všechny salaše německou armádou zničeny. S rozvojem cestovního ruchu a plánováním lanovky na planinu navrhl v roce 1962 architekt Vlasto Kopač v souladu s tradiční lidovou architekturou několik typů pasteveckých domků, a podle jeho plánů jich bylo poté postaveno 140. Nyní je na Veliké Planině okolo 200 salaší. 

Původní pastýřské obydlí je velké 4 x 4 metry, postavené ze dřeva s oválnou šindelovou střechou, která sahá až téměř k zemi. Mezi čtvercovým prostorem a střechou vzniklo místo, kam v noci pastýř nahání dobytek. V centrální místnosti je ohniště, náčiní na výrobu sýra a police. Počet polic odpovídá počtu krav ve stádě. 

Mezi salašemi upoutá kaple Panny Marie Sněžné, navržená známým architektem Jožo Plečnikem. Původní kaple byla také ve 2. světové válce zničena, nynější stavba byla postavená společnými silami místních podle originálního návrhu.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Najíst se je možné v několika salaších po celé planině (jsou označeny), kde vám nabídnou místní speciality. Typická slovinská jídla pak lze ochutnat v horské chatě Zeleni rob. U stanic lanovky jsou bary Pod žičnico a Skodla.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbila se nám pohoda a klid na planině umocněná cinkáním zvonců všude se pasoucích krav a možnost ochutnání místních výrobků. V muzeu jsme se dověděli spoustu zajímavých informací o pastýřích a jejich zdejším životě.

Ostatní informace

Veškeré aktuální ceny a otevírací doby jsou k dispozici na webu Veliké Planiny.