Stohánek
Státní hrady jsou již zavřené, ale nám to nevadí, protože se vypravíme na hrad, jenž byl většině obyvatel tohoto státu na čas zapovězen. Ležel totiž uprostřed vojenského prostoru. Trochu netradičně využijeme autobusu - dokud ještě do Hamru jezdí. Vystoupíme u již znovu napuštěného rybníka a přejdeme po hrázi na druhou stranu. K našemu cíli prozatím žádná značená cesta nevede, a tak na konci hráze odbočíme z červené trasy Doprava a po několika stech metrech za několika rekreačními zařízeními (u potrubí) znovu vpravo. To jsme již na té správné asfaltce. Pro začátek si můžeme vychutnat pochod podél rezervace nazvané Černý rybník. Během hodinky jsme na křižovatce dvou silnic, které vévodí památník hrdiny Sovětského svazu Sochora, jenž na tomto místě zahynul při jízdě na motorce, ale kdo ví, komu vadil ... Odbočíme-li vpravo, po několika metrech se nám nabídne impozantní pohled na pískovcový blok. Na jeho vrcholu již tušíme Stohánek. Nejsme-li rušeni projíždějícími auty, což moc nepředpokládám, je celá návštěva skutečně hodnotným zážitkem. Nahoru se leze průrvou po schodech vytesaných do kamene. Nezachovalo se mnoho stop po budovách, branách či opevnění, ale pohled na protější skálu, která právě v tomto období nejlépe připomene, jak mohutné jsou usazeniny druhohorního moře, všechny tyto nedostatky vynahradí. Solidní je i pohled k dvacet metrů vzdálené patě skaliska, ale děti bych tradičně napřed neposílal. Pokud chceme přespat, či se jen schovat před deštěm, lze využít místnost vytesanou do skály, kterou údajně v 18. století obýval poustevník. V tento podzimní čas jsme asi odolali noclehu ve středověkém stylu a pokračujeme dále po silnici, která nás dovede do Mimoně, přímo k hospodě zvané Dřevěnka. Ale nepospíchejme, ještě nás čeká řada pamětihodností různých kategorií. Napravo od silnice je kraj dosti podmáčen, a tak můžeme spatřit řadu živočichů vázaných na toto prostředí - obzvlášť na jaře se to zde hemží obojživelníky, v čase spíše zimním potěší mlynaříci či jiní ptáci. Raritou je však zařízení po naší levé ruce - oplocení obory Židlov, které můžeme beztrestně překonat pomocí 125 přelízek. Obora má celkovou rozlohu 3790 hektarů, přitom vstup je zakázán jen do klidové zóny se 750 hektary. Pracovníci Vojenských lesů předpokládají, že zde žije kolem 750 jelenů a 300 muflonů. Nechybí však ani divočáci, srnčí a daňčí zvěř. Koho neláká příroda, vezme jistě zavděk ruinami budov, které zde zanechala stahující se vojska jedné východní velmoci. Ale pozor - už jsem zde viděl děti vezoucí na nosiči kola dělostřelecký granát ... ale jen s asfaltovou náplní. Po zaslouženém občerstvení navrhuji Mimoň opustit s přispěním Českých drah. (autobus, vlak, pěšky cca 15 km)