V pohoří Rila v údolí pod Musalou.

Kam a jak jedeme?

Autobus ukrajuje jeden kilometr za druhým po docela kvalitní bulharské dálnici. Sledování ubíhající KRAJINY občas vystřídá krátký spánek. Probouzím se při projíždění jižní částí Sofie a pohled na tuto část města je pro mě značným překvapením. Opuštěné mnohapatrové paneláky se střídají se shluky malých stavení. Tak to trvá až k odbočce na silnici č. 82. Ta od Sofie míří k jihu, údolím řeky Iskar. Tady se příroda mění jako mávnutím kouzelného proutku. Kopce kolem silnice nabírají na výšce, šíře údolí je jiná snad s každým ujetým kilometrem. Občas je vidět i řeka samotná, která se zdá být ještě nespoutaným tokem. Lesy a louky v okolí střídá modrá hladina rozsáhlé přehrady. Podle mapy by to měla být nádrž na zadržení pitné vody pro hlavní město. Za jezerem projíždíme oblastí rozlehlých luk a malých lesíků a to až do města Samokov. Na jihu je vidět hradba mračen, která ukrývá naše cílové pohoří Rilu. Autobus za městem vjíždí do lesů a po několika minutách zastavuje na parkovišti před hotelem v horském středisku Borovci.

Ubytování je dílem půlhodinky a pozdní odpoledne je nutné využít k rozkoukání. Procházíme Borovcem, což jsou především hotely, obchody, malé krámky a hospůdky. Kde bydlí místní, je pro mě ukryto ve hvězdách. Mají tu i v lese malý a hezký kostelík, ale jinak je tu dosti prázdno, přesto, že je konec června. Tak ještě najít stanici lanovky, zjistit odkdy začíná jezdit a další podrobnosti. Ta je trochu skryta při okraji lesa, v nadmořské výšce 1315 metrů. Rozjíždí se v 8.30 a končí v 17. 30. Lanová dráha je dlouhá 4827 metrů a vyveze nás o 1046 metrů výše. To by se Musala ( 2926 m.n.m.), nejvyšší vrchol pohoří a celého Bulharska, při troše štěstí dala zvládnout. Pohled do míst, kde by měly čnít vrcholky Rily se omezuje jen na kopečky nad Borovcem. Vše, co je výše, zahalují tmavé mraky. Nezbývá než si říci, ráno moudřejší večera a jít na večeři.

Za čím jedeme?

První ranní pohled z okna nevěstí nic dobrého, ale po snídani se vydáváme k lanovce. Dobrou zprávou je, že lanovka pojede. První gondola se skutečně vydává nahoru v 8.30 hod. Turistů je tady poskrovnu a tak i my se po chvilce díváme z kabiny do bílého oparu. Občas se sem tam mezi mlhou objeví les či kus skaliska a po 25 minutách vystupujeme na horní stanici. Tady kromě mlhy i trochu mží a tak se musí použít koruna, co dál. Scházíme od stanice lanovky z kopce dolů do míst, kde by měla začínat cesta nad údolím říčky Bystrice. Vidíme tak na dvacet metrů a jen květena kolem cesty mě udržuje v rozhodnutí jít dál. Cesta je tady zaříznutá do svahu a pozvolna stoupá. V okolí jsou porosty kleče a malé loučky. Mezi klečí jsou vysekané pruhy, zřejmě se tu v zimě i lyžuje. Mlha se trošku rozestupuje když přicházíme k malému jezírku.

Zdejší květena začíná ukazovat své poklady. Sotva 1 cm vysoký růžový Dianthus microlepis – hvozdík tu roste v několika barevných odstínech. Campanula alpina – zvonek alpský je promočený, ale jeho modř nedokáže zahalit ani hustá mlha. Orchideje rodu Gymnadenia – pětiprstka se bělají mezi trávou. Jedná se zřejmě o druh G. Frivaldii, ale bez záruky. U většího kamene vedle cesty se rozprostřela Genista sp. - kručinka, která se tiskne k zemi. Tady druhové jméno dohromady nedám. To platí i o ploše Globularie sp. - koulenky s květy podobajícími se malým modrým kuličkám. Na obnaženém břehu si našla místo Calamintha alpina – marulka horská, připomínající trochu větší mateřídoušku. Cesta od jezírka nebo spíše mokřiny začíná stoupat a po několika minutách se v mlze objevují obrysy chaty. Chata Musala ( 2389 m.n.m.) je sice otevřená, ale kromě čaje tu nic jiného nemají. V mlze pod chatou jsou tři jezírka a po pravé straně prázdná budova patrového hotelu. Scházíme k jezeru, které na chvilku opouštějí cáry mlhy a hledáme pěšinu. Ta stoupá podlé potůčku prudkým svahem a ztrácí se mezi klečí.

Stoupání je hodně strmé a navíc je vidět jen na několik metrů dopředu. Občas ujede noha na mokrém povrchu a tak jsem rád, když stoupání končí na malé loučce s potokem. Tady se zalíbilo rostlinám vlhkomilným. Právě kvete žluté Geum bulgaricum – kuklík a jeho červeně kvetoucí příbuzný Geum montanum. O něco výše je plocha, na které se zalíbilo sasance narcisokvěté – Anemone narcissiflora. Společnost jí dělá kamzičník rakouský – Doronicum austriacum a robustní kýchavice Lobelova – Veratrum lobelianum. Ještě o něco výše kvete několik hořců žlutých – Gentiana lutea. Překvapením je růžově kvetoucí všivec – Pedicularis sp. Všivce jsou cizopasné rostliny a jejich život je dosti tajemný. Rovnější část končí a je tu znovu větší stoupání. Je slyšet hučení vody, ale mlha se stále drží jako klíště. Někde blízko by měla být dvě další jezera. Vyhlašuji přestávku na svačinu a zřejmě i božstvu těchto hor se nás zželelo a nechávají zvednout mlžnou oponu. Několik metrů pod námi je jezírko v celé kráse. Bohužel představení je brzy u konce a na řadu přichází otázka, co dál. Všude kolem se rozprostřelo ticho a je slyšet jen slabé šumění vody. Stezka tu prochází mezi skalami a dále stoupá. Napravo od stezky je vidět šedá vodní hladina. Pokud mapa nelže jsme u jezera Aleko ( 2550 m.n.m.).

Mlha zhoustla a začalo slabě mžít. Je jisté, že Musalu ani neuvidíme. Balíme foťáky a začínáme sestupovat. Po chvilce je jasné, že to nebude nic jednoduchého. Je vidět tak na dva kroky a musí se jít pomalu. Zurčení potůčku je dobrým vodítkem směru a část sestupu máme po půlhodince za sebou. Nejhorší nás však ještě čeká. Přibližně stometrový rozdíl mezi námi a chatou Musala bude trochu i o štěstí. Jde to hodně pomalu a klouže to jak na ledě. Větve kleče jsou mokré a při doteku se rychle zbavují vody v náš prospěch. Jediné přání teď je, nedostat se na stezku, kterou si lidé zkracují výstup. Konečně je tady louka u jezera a po chvilce stojíme u chaty. Už tady nepodávají ani ten čaj. Mlha na všechny světové strany nás doprovází až k lanovce, která díky Bohu stále jezdí. Jsme dole a první cesta v pokoji vede pod sprchu. Večeře a pár pivek jsou tečkou dnešního výletu, na který určitě nezapomeneme.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Stravovali jsme se a byli ubytování v hotelu Ela v Borovci k naší plné spokojenosti a když se k tomu přidá posezení v hospůdce v obci, dá se tvrdit, že bulharská kuchyně prostě nemá chybu.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Pohoří Rila bylo již dávno mým snem, který sice začal dosti špatně, ale všem dnům ještě nebyl konec. Krásná příroda a zdejší flóra jsou prostě jedinečné.

Ostatní informace

Bulharsko je pro nás velmi levná země. Proti zemím západní Evropy tady počínaje potravinami a konče ubytováním je vše za poloviční cenu. Lanovka v Borovci nás stála 12 Leva. Jediným malým překvapením byla skutečnost, že eury se většinou nedá platit. Směnárny ale mají pevně stanovený kurs, který se během našeho pobytu v zemi neměnil.