Vodnjan, město červeného kříže a historická perla Istrie

Kam a jak jedeme?

Návštěva půvabného chorvatského šestitisícového městečka Vodnjan je skutečně nezapomenutelným zážitkem. Minimálně pro všechny, kteří mají rádi pamětihodnosti všeho druhu a které potěší objev každého místa, kde se zastavil čas. Místa, majícího svou nezpochybnitelnou poklidnou atmosféru i vlastní příběhy a legendy. Takoví turisté budou tímto „dvojjazyčným“ městečkem, nacházejícím se v jihozápadní části poloostrovní Istrie a přibližně jedenáct kilometrů od Puly, jistě naprosto nadšeni. Tímto konstatováním jsme si také hned v úvodu vysvětlili druhou polovinu názvu tohoto článku. První polovinu pak rychle pochopí každý, kdo se podívá na městský znak a vlajku.

Městečko je dopravně dobrě velice dostupné, např. z nedaleké šedesátitisícové Puly sem pravidelně zajíždí vlaky i autobusy. Kvalita chorvatských silnic navíc vysoce předčí tu naši, takže je docela příjemné sem zajet i na kole nebo koloběžce. Na vedlejších cestách totiž žádný přehnaně velký provoz nehrozí a vadí tak jen někdy extrémně vysoké teploty.

Za čím jedeme?

Podle legendy bylo město založeno spojením sedmi vesnic – nebo lépe řečeno římských vil a souvisejících staveb - které byly součástí koloniálního majetku Puly. Tak vznikl Vicus Attinianum, pozdější Dignano a dnešní Vodnjan. Písemně je však poprvé zmiňován teprve v roce 932. Městečko je tedy postaveno na ruinách prehistorických staveb, ale jeho dnešní podoba je převážně goticko – renesanční. Ta gotika je benátská, ale najdeme tady, pochopitelně, také stopy slohu barokního. Vodnjan si opravdu udržuje svůj středověký vzhled a je doslova protkán úzkými křivolakými uličkami. Historickou atmosféru města dokreslují rovněž kamenné domy, před kterými sedí staré vrásčité ženy v černém, debatující mezi sebou bleskurychlou italštinou (což je celkem logické, protože Chorvatů je zde jen něco přes 50 %, Italů téměř 20 % a zbytek tvoří převážně zástupci dnes samostatných států, dříve sdružených pod hlavičkou Jugoslávie).

Vodnjan je také dodnes vysloveně „napěchován“ historickými památkami, které v obdivuhodné kondici přežily nadvládu Benátčanů, vpád Napoleona i obě světové války. Nejzajímavější a nejvýznamnější z nich je kostel sv. Blažeje, největší farní kostel na celé Istrii. Jeho unikátnost nespočívá ani v tom, že je z dálky nepřehlédnutelnou dominantou obce, ani v tom, že by byl nějak přehnaně starý (je pozdně barokní, i když zřejmě postavený na pozůstatcích římského chrámu, zničeného ve II. polovině 2. století). Skrývá totiž pozoruhodnou sbírku mumií svatých i velmi zajímavé muzeum sakrálního umění. Vstupné sice není zrovna „za hubičku“, ale v tomto případě rozhodně stojí za to sáhnout do „šrajtof!e“ …

Z dalších významných vodnjanských památek musíme zmínit množství (více než deset) dalších – a podstatně starších – kostelů (např. sv. Jakuba nebo sv. Kateřiny), které často pamatují 13. či dokonce 12. století (v okolí města však najdeme i sakrální stavby vzniklé v období 6. až 9. století). Významné jsou také různé středověké paláce, či spíše větší zdobnější domy (těch středověkých je zde asi deset), zejména „hrad“ rodiny Bettica, ve kterém dnes sídlí zdejší muzeum, nebo palác Bradamante. Muzeum je kombinací archeologického a etnografického a nabízí tak kamenné artefakty, dokládající dlouhou historii Vodnjanu, i jeho bohatý, z generace na generaci předávaný, folklór. Nepřehlédnutelná je také budova zdejší radnice, vybudovaná v 19. století a v historizujícím neogotickém slohu, která dnes tvoří dominantu velkého „fóra“.

Nedaleko od ní – a na stejném náměstí - najdeme místní informační centrum, které rozhodně nešetří ani nabízenými materiály ani snahou informovat. Vedle je pak poměrně dobře zásobený obchod, který se může pyšnit podstatně přijatelnějšími cenami než obchody v okolních, o něco málo blíže k moři umístěných, obcí. Kromě turistického ruchu se místní obyvatelé věnují převážně pěstování a zpracování vína i oliv nebo chovu hospodářských zvířat. Co se týče turistického ruchu je kromě uvedených památek zmínit rovněž různá sportoviště, restaurace s regionálními specialitami nebo oblíbené festivalové akce typu Mezinárodního folklorního festivalu Leron, Festivalu levandule nebo oblíbená ochutnávka tradičních dezertů nazvaná Sladké léto.

A zcela na závěr ještě dvě drobné „turistické“ zajímavosti. V okolí městečka se nachází charakteristické – a svým způsobem i tajemné - malé kamenné chýše, v Chorvatsku nazývané kažuni (italsky casite), které jsou postavené technikou suché kamenné zdi. A i když jsme nedaleko Jaderského moře, nachází se Vodnjan „neuvěřitelných“ 135 metrů nad mořskou hladinou. Když sem jedete na kole v letním žáru a po asfaltové silnici (chorvatský asfalt však na rozdíl od toho českého „neteče“), je to dokonce i docela poznat …

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Kdo zná alespoň trošku Chorvatsko ví, že najíst se a napít tady nebývá nikdy a nikde žádný problém. Stejně tak je tomu rovněž ve Vodnjanu. Komu by místní nabídka nestačila, mořské pobřeží i „velkoměsto" Pula jsou opravdu nedaleko.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Vodnjan dokáže opravdu nadchnout. Nejen svými pamětihodnostmi, ale zejména atmosférou dob dávno minulých. Stačí se jen procházet a vnímat (chtěl jsem napsat nasávat, ale to by šlo vyložit vícevýznamově). Líbilo se nám zde opravdu vše; tedy kromě vlastní blbosti, spočívající v opomenutí času uzavření místního muzea a jazykové bariéře (mladí Chorvati česky opravdu moc nerozumí a tak nám byla znemožněn přístup do okolních sakrálních památek).

Ostatní informace

Peníze – pokud nepočítáme náklady na dopravu a stravování - zde až tak moc nepotřebujeme. Tedy pokud nehodláme navštívit zdejší kostel sv. Blažeje. Tam totiž odevzdáme 75 kun za kombinované vstupné do „sálu mumií" a Muzea sakrálního umění. Příjemně naopak potěší zmíněné Městské muzeum, kam je vstup zdarma (a jsme zase u té blbosti).