Vojenským újezdem Libavá na Bílý kámen

Kam a jak jedeme?

V letošním roce jsme se konečně rozhoupali k tomu, abychom vyrazili do míst běžně zapovězených a pouze naší armádou využívaných. Vojenský újezd Libavá bývá v rámci „prvomájových oslav“ zpřístupňován již pěkných pár let a zatím nám to pořád nějak nevycházelo. Prvotní nápad byl vyrazit vlakem do Olomouce a pokračovat kolmo (dva jedinci ho také realizovali), ale nakonec jsme tuto myšlenku přehodnotili a rozhodli se zkombinovat jízdu autem s pěší turistikou. A bylo nás pět …

Ze Šumperka jsme se vydali k Olomouci, kterou jsme minuli a pokračovali až do obce Velký Újezd. Mezi okrajem obce a vojenským lesíkem jsme zanechali naše přibližovalo, u vstupu do prostoru předali pořadatelům své peníze (dali nám za to zelené pásky na zápěstí a mapku) a odevzdali se zcela do rukou Marcely, která se zde pohybovala již několikrát, takže se dalo předpokládat, že „je statečná a dobře svůj kraj zná“ …

Za čím jedeme?

Na rozdíl od drtivé většiny účastníků akce jsme nezamířili ke Kozlovu, ale do míst, kde kdysi stávala obec Varhošť. Díky tomu jsme nemuseli moc dlouho tlapat po dlažebních kostkách zdejší tankové cesty, ale po relativně příjemném (ne vždy, pochopitelně) povrchu lesních cest. Jenom jsme museli dávat pozor, protože všude kolem nám z různých cedulek hrozili střelbou.  A také jsme využili dostatečného počtu kvetoucích stromů s peckovitým ovocem a vyvinuli jistou snahu, aby se naše životní družky moc neseschly …

Po prohlídce historických fotografií z doby, kdy Varhošť ještě existovala, nás čekalo – naštěstí nedlouhé - stoupání po dlažkové silnici. Tady bych měl asi raději s sebou kolo, ale zanedlouho jsem ze Strážné uslyšel onen známý příjemný zvuk kompresoru. A skutečně, stánek s pivem byl již na dohled. U konkurence sice nabízeli i pochoutky z tvarůžků či různé masné výrobky, ale – jak všeobecně známo – žízeň prostě nepřejíš. Navíc pivo z drahanovického minipivovaru Kosíř jsme neznali a polotmavá jedenáctka Haltýř nám zachutnala natolik, že jsme si zašli – i přes stálou frontu, protože na tomto asfaltovém plácku bylo opravdu neuvěřitelné srocení lidu – pro nášup.  

Následovala závěrečná část cesty, tedy dobytí Bílého kamene. Cestou kolem „smírčího“ kříže (organizátoři akce asi skutečný smírčí kříž nikdy neviděli, když za něj byli schopni označit jakési torzo postamentu) a jedné z pozorovatelen (tedy spíše většího dřevěného posedu) jsme dorazili k cíli. Také tady byla kumulace lidu abnormální a vzhledem k tomu, že téměř každý dobyvatel pocítil náhlou potřebu nechat se zde několikrát zvěčnit, moc to tu „neodsejpalo“. A tak jsme se raději vydali na zpáteční cestu. Vždyť onen slavný Bílý kámen je vlastně jen bílou barvou natřená skalka …

Vzhledem k tomu, že se nám zželelo upozaděného stánku Holby, u kterého žádná fronta nebyla, dali jsme si na zpáteční pochod ještě jednoho Šeráka. A potom jsme již ťapali zpět k autu. Tudíž stejnou trasou a už to byla tak trošku nuda. Na druhou stranu nás uklidňovala naše – díky všudypřítomné vojenské policii - zajištěná bezpečnost . Cestou občas zabolela noha či záda, ale i tak jsme dorazili k autu téměř v plánovaném čase 15,00 hod. Někteří z nás totiž ještě chtěli stihnout v Šumperku vernisáž jedné výstavy, takže nebylo času na větší prodlevy. 

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Najedli jsme se cestou k domovu, a to v jedné slavné hospodě v Dolanech u Olomouce. Holky si daly vepřového Ondráše, kluci jeho peprnější verzi zvanou Lucifer. V kombinaci s litovelskou jedenáctkou to byla dobrá volba.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: Pobyt v lůně Matky Přírody, navíc v místech, kterou většina z nás doposud nepoznala. Nálada byla výborná a celý náš dobrovolný „pochoďák“ vojenským prostorem lze hodnotit jako vysloveně vydařený. A navíc všechny až překvapilo, jak vlídnou tvář nám ukázalo počasí.

Nelíbilo: Nenadchla zpáteční cesta, ale jediné skutečné nelíbilo se dá přiřadit pouze k naší zpáteční cestě autem. Díky silničním uzávěrkám jsme ujeli několik desítek kilometrů navíc a cesta nám trvala minimálně o půlhodinu déle, než jsme předpokládali. Díky tomu jsme na vernisáž dorazili pozdě, navíc lehce zpoceni a udýcháni. Hodit na sebe vhodnější oděv jsme ale zvládli a nakonec se vydařil i tento kulturní bonus. 

Ostatní informace

Vstupné do vojenského prostoru bylo stanoveno na 40,- Kč, a když jsem viděl ty davy pěšáků i jezdců na kolech či koloběžkách všech typů a velikostí, tak bylo zřejmé, že na nákup nové bojové techniky peníze jistě budou. A kdyby se takové akce na území ČR pořádaly na více místech a častěji, zůstal by jistě státní rozpočet armádními potřebami zcela nedotčen.