Výlet do Boskovic podruhé - kostely, židovský hřbitov a další zajímavosti

Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Vycházka - půldenní • Za kulturou

Kam a jak jedeme?

Boskovice jsme si při první návštěvě nestihli celé projít a tak jsme sem zajeli ještě jednou. Nejprve jsme se ovšem cestou zastavili v malé obci Jednov na Konicku, kde jsme si prohlédli větrný mlýn a poutní místo s kostelem. Pak jsme autem jeli do obce Benešov, odkud jsme pěšky lesem zamířili na nejvyšší vrchol Drahanské vrchoviny Skalky. Odtud jsme pokračovali dále k domnělému pramenu Punkvy, ze kterého se vyklubala jiná říčka. Pak jsme se vrátili k autu a jeli konečně do Boskovic. V tomto krásném městě jsme si nejprve prohlédli kapli Panny Marie Bolestné. Potom jsme jeli obdivovat evangelický kostel a nedaleko od něj gotický kostel Všech Svatých. Následně jsme odjeli navštívit opět ( již potřetí ) westernové městečko, kde nás čekal nejeden velký dinosaurus. A na úplný závěr tohoto celodenního výletu jsme si prohlédli velký židovský hřbitov. Vydejte se tedy se mnou za krásou boskovických památek podruhé.

Za čím jedeme?

Naše druhá návštěva Boskovic začala několik kilometrů od tohoto města, v malé obci Jednov na Konicku. Shlédli jsme zde dvě památky a jako první jsme si jeli prohlédnout větrný mlýn holandského typu, který byl postaven v roce 1842 mlynářem Ignácem Zápařkou a jisté je, že již roku 1875 byl v provozu. Auto jsme nechali na kraji silnice u značky, oznamující konec obce, nacházející se 11 kilometrů od Konice a ještě než jsme se vydali ke mlýnu, syn odlovil nedaleko auta kešku.

Pak jsme se již vydali podél plotu k větráku. Z jeho historie jsme se dozvěděli, že se mu roku 1931 ulomila křídla při vichřici a tak mlynářka Františka Hoffmannová požádala o příspěvek na opravu. Podivili jsme se tomu, že žádost musela podat ještě jednou a teprve roku 1933 příspěvek dostala. Protože však dostala pouze 100,- kč, mlýn prodala a tehdy přestal sloužit svému původnímu účelu. Nepřekvapilo nás tak, že mlýn byl roku 1952 upraven k obytným účelům. Dále jsme zjistili, že roku 1954 byl vlastníkem Místní národní výbor a v roce 1961 se v něm nacházely dvě bytové jednotky.

Pak jsme již po polní cestě dorazili po 100 metrech ke vratům, za nimž mlýn z lomového kamene stojí. Dál jsme se nešli, neboť mlýn je v soukromých rukách a tudíž nepřístupný. Nechtěli jsme ani rušit majitele mlýna, kteří se zrovna chystali k odjezdu a respektovali jsme jejich soukromí. Z rozumné vzdálenosti jsme si alespoň prohlédli neomítnuté zdi mlýna s plechovou střechou, která nahradila dřívější šindelovou valbovou střechu s krátkým hřebencem. Viděli jsme také napodobeninu větrného kola, která nemá sice nic společného s větrným kolem původním, ale dodává budově romantickou podobu.

Po chvilce jsme se vrátili k autu a opustili jsme nejzachovalejší mlýn na Konicku. Neodjeli jsme však daleko, neboť jsme se ještě zastavili u 300 metrů vzdáleného kostela Navštívení Panny Marie. Auto jsme zaparkovali na návsi před svatostánkem a vydali se na jeho obhlídku.

Před námi stál barokní kostel, jehož podoba vznikla v letech 1905-1910, kdy byla přistavěna věž a průčelí chrámu se sochami sv. Františka z Asissi a sv. Benedikta, spolupatrona Evropy. Obě sochy jsme si prohlédli a pak jsme popošli ke vchodu do kostela a přes zavřené dveře nakoukli dovnitř. Viděli jsme neobyčejně světlý interiér jasných barev, sladěný s vnitřní výzdobou. Pochopitelně nás nejvíce zaujal hlavní oltář s původní dřevěnou sochu Bolestné Matky Boží. Pak jsme očima přejeli boční oltáře, které jsou zasvěcené sv. Josefu a sv. Janu Nepomuckému. Dále jsme zde viděli sochy sv. Cyrila a Metoděje, sv. Martina, sv. Vavřince, sv. Šebestiána, jenž byly zhotoveny v Tyrolích. Zalíbila se nám také chrámová valená klenba, která je vyzdobena medailonem zobrazujícím Kristovo narození.

Co jsme však nemohli vidět, byl pramen zázračné vody, který vyvěrá pod hlavním oltářem. Dnes je totiž již vyveden mimo kostel do vodní kaple s přístupem od silnice. Jak jsme se dozvěděli, právě tento pramen stojí za vznikem celého místa. Kdysi zde byla prý studánka s názvem Svatá voda, kde podle zbožné pověsti, docházelo k zázračným uzdravením. Z vděčnosti za vyslyšené prosby byla na dubě v blízkosti studánky umístěna dřevěná socha Bolestné Panny Marie. A tyk vznikla pieta, ke které začali přicházet poutníci ze širokého okolí se svými prosbami.

Dále jsme si přečetli, že vzrůstající počet lidí byl důvodem pro postavení kaple, což uskutečnil klášter sv. Kláry v Olomouci, který měl v blízkém Ptení velkostatek. Také jsme se dozvěděli, že v roce 1766 byla nad studánkou postavena kaple, jako presbytář budoucího chrámu, do kterého byla Pieta, dočasně umístěná ve farním kostele ve Ptení, přenesena. Bohužel za josefinských reforem byl olomoucký klášter klarisek roku 1782 zrušen a dokončení druhé etapy výstavby kostela se uskutečnilo až v letech 1807-1810.

Pak již byl kostel v letech 1905-1910 uveden do dnešní podoby, kterou jsme i my mohli shlédnout. Když jsme si svatostánek prohlédli, syn zde odlovil kešku a pak jsme se vrátili k autu a jeli do obce Benešov, odkud jsme se vydali ke na nejvyšší vrchol Drahanské vrchoviny Skalky.

Auto jsme nechali na okraji lesa za obcí a vydali se k cíli po žluté značce. V polovině trasy jsme pokračovali po neznačené asfaltové silnice, která nás po půl kilometru dovedla k meteorologickému radaru. Zde jsme se opět napojili na modrou značku. Po příchodu na vrchol jsme zjistili, že vrchol je naprosto plochý a zalesněný a tak bohužel neposkytuje výhledy. Prohlédli jsme si alespoň meteorologický radar ČHMÚ vysoký 35 metrů, který se zde nachází od roku 1995. Dočetli jsme se, že toto zařízení pracuje v automaticky a každých 10 minut dokáže registrovat odrazy od oblačnosti vzdálené až 250 km. Pochopili jsme, že tyto údaje jsou pak využívány pro okamžitý odhad dešťových a sněhových srážek, pro případnou výstrahu před nebezpečnými meteorologickými jevy v rámci národní radarové sítě a mezinárodní výměny dat.

Z historie jsme se dozvěděli, že o výstavbě meteorologického radaru se uvažovalo již koncem 60. let 20. století. Nepřekvapilo nás, že v této historické době mělo být měření ruční s 16-ti člennou obsluhou stanice. Jak jsem se dále dočetli, z finančních důvodů toto však nebylo realizováno.

Zjistili jsme také, že s využitím moderních technologií byl v roce 1993 vypracován nový plán na bezobslužnou automatickou radarovou stanici s dálkovým řízením a samotná stavba radiolokátoru započala v červnu 1994. Zaujalo nás, že montáž vlastního radiolokátoru na tubus věže byla ukončena v srpnu 1995 a od 11.dubna 1996 byl zahájen provoz.

Celou stavbu jsme si mohli prohlédnout pouze zvenku, protože radar je bohužel přístupný jen vyjímečně.U radaru jsme odlovili kešku a krátce jsme se zastavili, podívali na rozcestník, prohlédli si altánek, který zde vyrostl od naší předchozí návštěvy o pár let dříve a po chvilce jsme po modré značce pokračovali k Přírodní rezervaci Skály s pramenem říčky Luhy, která je jedním ze zdrojů známé Punkvy.

Cestou jsme si prohlíželi přírodní krásy rezervace - traviny, stromy, houby a další. Po chvilce jsme přišli k pramenu Luhy, který jsme bezpečně poznali dle hrníčků. Syn šel úspěšně hledat kešku a přes problémy s podmáčeným terénem jsme si udělali

několik snímků pramene a okolí.

Dočetli jsme se, že přírodní rezervace Skály je pojmenována podle vrcholu, který má nadmořskou výšku 724 metrů. Dále jsme zjistili, že rezervace má rozlohu 5 hektarů a byla vyhlášena v roce 1988.

Dozvěděli jsme se, že tato lokalita je chráněna kvůli skladbě dřevin, které se nejvíce podobají původním lesům. Nás nejvíce zaujaly bukové porosty, jejichž někteří jedinci pamatují 19. století. Zaujalo nás, že v těchto lesích působil za 2. sv. války partyzánský oddíl Jermak, který měl jako jeden z opěrných bodů nedalekou loveckou chatu Hanačku.

Nacházeli jsme se u pramene říčky Luhy, který bývá považován za začátek toku mnohem známější Punkvy. Tuto dezinformaci vytvořila Česká televize v pořadu „Zpět k pramenům“, jenž uváděl Luděk Munzar. I my jsme však věděli, že Punkva je ponorná říčka, která je nejdelším podzemním tokem u nás a vzniká v podzemí Moravského krasu soutokem Sloupského potoku a Bílé vody.

Vodu z pramene jsme ale raději neochutnali a když se syn vrátil z úspěšného lovu, tak jsme se vydali zpět k autu, kterým jsme pak odjeli do obce Suchý. Zde jsme si v informačním centru u koupaliště koupili známku No.1830 a získali razítka do památníku. Poté jsme již odjeli konečně do Boskovic.

Naším prvním cílem v Boskovicích byla kaple Marie Bolestné. Autem jsme dojeli rovnou ke kapli, která byla vystavěná v roce 1873 v novogotickém stylu a je výrazným architektonickým prvkem v okolní zástavbě řadových domků na Bělé.

Když jsme z auta vystoupili, prohlédli jsme si tuto volně stojící kapli obdélníkového půdorysu se segmentovým závěrem, nad nímž se tyčí čtyřboká hvězdička. Nejprve jsme si prohlédli čelní stranu, kde se nachází vchod, nad nímž je umístěno kruhové okno s profilovanou s profilovaným dekorativním orámováním.Pak jsme přes mříže nahlédli dovnitř kaple a uviděli jsme jednoduchý oltář se soškou Panny Marie a obraz s motivem ukřižování Ježíše Krista. Prostor kaple byl zaklenut valenou klenbou s vytaženým hřebínkem na hranách styčných lunet.

Potom jsme obešli kapli se štítovou fasádou okolo zkoseného nároží. Na boční fasádě jsme spatřili rýhování v omítce a další okno s hrotitými záklenky. Zaujalo nás

zvonové patro věže, které má okna na všechny strany a je zastřešeno stříškou ukončenou makovicí s křížem.

Kaple Marie Bolestné se nám vcelku líbila, možná i protože v posledních letech dostala novou omítku, schody a obklad dveří zvonice. Pak jsme již nasedli do auta, kterým jsme odjeli za další církevní památkou. Čekala nás obhlídka evangelického kostela, který je nejmladší kulturní památkou Boskovic a dominantou náměstí 9. května. Auto jsme zaparkovali v uličce nedaleko kostela a vydali se na jeho obhlídku.

Už z dálky nás upoutala věž jednolodního kostela s plochým stropem, ozdobená knihou symbolizující Bibli a kalichem. Pak jsme již došli blíže ke kostelu, který byl do seznamu kulturních památek zařazen jako jediná funkcionalistická stavba v Boskovicích zařazen roku 1996. Prohlédli jsme si jeho průčelí, vybíhající do oboustranných rizalitů, které jsou z boku osvětleny dvěma pásy oken, mezi nimiž se vinou lisény. Dále jsme viděli hlavní loď zastřešenou valbou, která je posazena na odstíněné římse a osvětlena pásy oken.

Interiéry jsme bohužel neviděli, jelikož byl tento církevní svatostánek zavřený. Neviděli jsme tak třeba varhany od firmy bratří Riegrů z Krnova a další strohé vnitřní vybavení.

Z historie kostela jsme se dozvěděli, že stavba vznikla podle projektu boskovického architekta a stavitele Karla Fabiánka. Zaujalo nás, že místní sbor Českobratrské církve evangelické se inspiroval podobou nového evangelického kostela v Poličce. Nepřekvapilo nás, že kostel vznikl z důvodu nedostačující kapacity budovy gymnázia, kde se věřící od roku 1924 scházeli. Dočetli jsme se ale, že až na jaře roku 1935 se podařilo od města koupit vhodný pozemek, na kterém měl být kostel postaven a teprve za dalších pět let se začalo stavět. Dále jsme se dozvěděli, že kostel byl dokončen roku 1941 nákladem Českobratrské obce a v současnosti se v kostele probíhají pravidelné bohoslužby, kulturní akce a koncerty.

Syn zde odlovil kešku a když jsme si kostel dostatečně prohlédli, nešli jsme k autu, ale zamířili jsme za další církevní památkou. Byl jím kostel Všech Svatých, který na rozdíl od toho evangelického začal psát svou historii o několik staletí dříve.

Tyto staré kostelíky navštěvujeme velice rádi a tak jsme si s potěšením prohlédli i tuto jednoduchou gotickou stavbu s plocho-stropní lodí, která stojí pravděpodobně na románských základech. Dočetli jsme se, že kostel byl mnohokrát přestavován a například jeho renovace proběhla již kolem roku 1567 údajně na náklady soukenického cechu.

Dovnitř kostelíku jsme se však nedostali, protože interiéry bývají přístupné jen velmi vzácně. Alespoň přes mříž jsme shlédli dva oltáře a goticky klenuté kněžiště, které má ve svorníkách znak Zástřizlů. Nejvíce se nám líbil hlavní barokní oltář s manýristickým obrazem Všech svatých Jiřího Františka Třísky, lidového malíře z Boskovic z roku 1664. Našemu zraku neunikla ani kovaná renesanční kazatelna z roku 1626, která byla původně v kostele sv. Jakuba na boskovickém náměstí a sem byla přenesena ve 40. letech 19. století.

Když jsme si prohlédli vnitřek, obešli jsme si celý kostelík dokola. Všude jsme naráželi na pozůstatky prastarého hřbitova, na kterém se pohřbívalo ještě dříve než kolem kostela sv. Jakuba, kde se pochovávali měšťané i panští úředníci. Zaujalo nás, že když byl hřbitov u kostela na náměstí roku 1786 zrušen, tak se zde pohřbívalo až do roku 1948, tedy plných 162 let. Různé kříže a náhrobky se nám velice líbily a jelikož roku 1998 byly dokončeny parkové úpravy starého hřbitova, mohli jsme se projít i v okolí starého kostelíku.

Poté jsme se vrátili k autu u evangelického kostela a odjeli jsme do westernové městečka za kovboji divokého západu a také za dinosaury. Byla to již třetí návštěva této atrakce a vstup byl opět zdarma. Platilo se jen, pokud návštěvník zašel na nějakou akci. V místě, kde jsme sledovali o pět let dříve velké představení vyrostl Ztracený svět dinosaurů, kam jsme zašli a rozhodně prohlídku v krásném prostředí doporučuji. Stále je zde krásný vodopád. Dcera si zajezdila na koni, za místní dolary, kterými se zde platí a které jsme si vyměnili ve směnárně. V saloonu jsme si koupili novou variantu turistické známky, která má na zadní straně obrázek dinosaura. Zkrátka westernové městečko v Boskovicích má opět co nabídnout.

Než jsme se vrátili k autu tak syn odlovil kešku. Pak jsme se vrátili k našemu vozu a odjeli za další významnou památkou Boskovic.

Byl jím třetí největší židovský hřbitov v České Republice a protože rádi navštěvujeme památky se židovskou tématikou, nemohli jsme jej vynechat. Bylo úžasné projít se po tak významném místě, přečíst si letopočty na náhrobcích a očima přejíždět po řadách náhrobků. A také si připomenout, jaké hrůzy potkaly židovskou komunitu v Boskovicích za 2. světové války.

Auto jsme zaparkovali na konci ulice, která u hřbitova přechází v polní cestu. Pak jsme po pár krocích došli k dolní bráně. Do areálu vedou dvě brány, první je pro veřejnost, kterou jsme vstoupili i my. Druhou, která se nachází o něco výše a je směřována k centru města, vjížděly pohřební vozy.

Vstoupili jsme tedy na židovský hřbitov, který byl pravděpodobně založen nejpozději v 16. století. Následně jsme na rozloze 14 528 metrů čtverečních postupně shlédli přibližně 2500 náhrobků. Během prohlídky jsme si všimli, že celý hřbitov je obehnán zdí a v areálu rostoucí stromy svými kořeny narušují stabilitu náhrobků.

Viděli jsme, že náhrobky jsou seřazeny v pravidelných řadách po vrstevnicích a ty nejstarší byly vyrobeny většinou z opuky. Bohužel díky tomu méně odolnému materiálu jsme už nemohli některé nápisy vůbec přečíst. Zato ty mladší náhrobky, které jsou z hrubozrnného mramoru, jsme si přečetli bez problémů. Zjistili jsme , že nejstarší náhrobky pocházejí z 2. poloviny 17. století, přičemž ten úplně nejstarší je datován rokem 1670.

Od spodní brány jsme vystoupali po schodech k obřadní síni postavené v roce 1763, z níž se zachovalo jen postranní zdivo s kamennou deskou na níž je text modlitby za mrtvé Kadiš. Nacházeli jsme se zhruba uprostřed hřbitova a po levé straně od obřadní síně jsme uviděli dětskou část.

Dočetli jsme se, že zdejším poutním místem je hrob rabína Samuela Ha-Leviho Kolina, mj. autora komentářového díla Machacit ha-šekel. My jsme na místě původního zničeného náhrobku shlédli nový, který zde byl v roce 2000 osazen za finanční pomoci donátorů z USA.

Dále jsme se dozvěděli, ze současný hřbitov je v pořadí druhým, ten první se nacházel blíže k městu nebo že boskovická židovská komunita přestala existovat v roce 1940. Prohlédli jsme si také roce secesní památník vojáků padlých v 1. světové válce, jehož autorem je Josef Obeth a který zde byl odhalen roku 1922.

Pak jsme již sestoupili zpět k autu a velký židovský hřbitov opustili. Završili jsme tak druhou velkou návštěvu města Boskovice a odjeli jsme domů do Olomouce.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Pod zámeckým skleníkem, prakticky naproti penzionu Pod zámkem, jsme se dobře naobědvali v bývalých jízdárnách. Ubytování můžete zkusit právě v penzionu Pod zámkem. Jindy jsme se dobře najedli v restaurant pizzerii Zlatá růže s nabídkou italské a české kuchyně se zahrádkou a dětským koutkem. Zde jsme parkovali během druhého a třetího výletu do Boskovic. Naopak nás zklamal Lasákův mlýn, kde se nám zdála nabídka malá i ve všední den a ceny poměrně vysoké. Najíst se můžete i ve westernovém městečku, ale nečekejte žádné zázraky.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Všechny památky, o nichž zde píši, se nám líbily. Co se nám nelíbilo, nelze ovlivnit - někdě vyšší ceny a mnoho lidí. Přesto máme z města velice dobrý dojem a rádi se sem opět vrátíme.