Vzhůru na Voštinovou skálu

Kam a jak jedeme?

První letošní březnový víkend se počasí vydařilo - v hodnotách na stupnici pozitivity - až podezřele vysoko. Sobotu jsem měl programově zajištěnou, ale neděli jsem chtěl využit k nějakému kratšímu cyklovýletu. Jenže člověk míní a Pán Bůh mění, jak říkávala babička. Nikdo nahoře (ani manželka) nic nezměnil, ale nejprve nad mou maličkostí vítězila bohyně jménem Lenivost, potom jsem se "musel" v televizi podívat na nějaké to sjezdové lyžování a na závěr jsem zjistil, že mi opět nějak přeskakuje … koleno. A protože jsem nechtěl dopadnout jako spoluobčan Bank při poledním Super G, nechal jsem kolo kolem, uchopil pod křídlem svou lenošící životní družku a vyrazil směrem k Voštinové skále.

Toto místo jsem hodlal blíže prozkoumat už dávno, jak jsem zde koneckonců přiznal již dříve. Kolem jsem totiž procházel již několikrát, ale nikdy mi nějak nezbyl čas. Tentokrát jsme navíc cestou potkali i další skalky, které jsem zatím vždy tak nějak přehlédl. A nemohu to svádět jen na fakt, že v letošním roce se dá v přírodě toulat – díky nadprůměrným venkovním teplotám – podstatně dříve. Je pravda, že chybějící zeleň odkryje mnohý nečekaný pohled, i to, že jsem tudy často procházel v mlze, kdy nebylo na krok vidět. Ale tím hlavním důvodem je smutný fakt, že zvláště v místech, která člověk důvěrně zná, se prostě občas nedívá nebo nevidí. Vždyť i článek na Turistice o této skále pochází z Valašska.

Za čím jedeme?

Vyrážíme za krásného slunečného počasí tradiční cestou kolem Kotle, Sanatorky a Tulinky. Od rozcestníku Na Tulince pokračujeme po souběhu zelené a modré TZ, od rozcestníku Pod lomem nám zůstává už jen ta – mnohými tolik oblíbená – zelená. Bývalý městský lom tentokrát míjíme bez povšimnutí, ale zcela nezvaně se k nám tady přidává žlutá TZ. Pokračujeme dál k rozcestníku Nad lomem (tady se skrývají první skalky, které jsem v minulosti pravidelně přehlížel), kde odbočíme prudce doleva a dál jdeme po žluté. Tím jsme se zbavili davů lidí, které jsme od Šumperka stále předcházeli. Naštěstí všichni končili buď buřtem v prostorách lomu nebo zamířili po zelené na Městské skály. Pokračujeme dál tedy takřka sólovýstupem, a protože „nejhorší stoupání“ máme v této chvíli za sebou, čeká nás již v podstatě jen procházka téměř po vrstevnici.

Pod nohami nám vyráží devětsil, kolem poletuje žluťásek a nad námi desítky letadel všech pohonů a velikostí. Zkrátka typický pěkný Jarní den. Ještě jedna zastávka u zajímavých skalek na pravoboku a jsme tady. Značení sice silně pokulhává, ale pozoruhodný skalní útvar nad odlesněným svahem nelze – zejména v tomto ročním období – zkrátka přehlédnout. Jsme ve výšce přibližně 600 m.n.m., počasí i teplota se nadále drží na nečekaně Vysoké úrovni a tak nám ke štěstí chybí jen lépe otočené slunce a méně lidí. Slunce mám totiž přímo nad mohutnou skálou proti sobě a dvojici šťastných lidiček nahoře na skále, kam si vylezu udělat pár fotek. Škoda, Voštinová skála, tvořená rulou a pegmatitem, je totiž místem neobyčejně půvabným, malebným a fotogenickým. Přesto si zdejší krátký pobyt patřičně užívám. Skála totiž nabízí výhledy téměř všemi směry i možnosti nastudovat různé geomorfologické jevy, voštinami (prohlubně připomínající buňky včelích plástů) počínaje a skalním tunelem konče.

Vzhledem k tomu, že na vrcholu Skály se rozvalující dvojice svůj dočasný domov očividně opustit nechtěla, dělal jsem jim společnost jen krátce a vydal se raději prozkoumat okolí monumentu. Skálu jsem poctivě obkroužil jako mlsný kocour kus dobrého žvance a strana jihozápadní mi poskytla i prostor na fotografování při správném osvětlení. Nahoře bivakující duo mi sice ještě několikrát nakouklo do záběru, ale celkové jsem byl spokojen. Trošku mi vadil jen ostružinový porost pod skálou, který přečkal zimu v natolik dobré kondici, že mi lehce podrápal kalhoty i dolní okončetiny a pár ostnů jsem vylovil také – naštěstí ne z oka, ale – z levé dlaně. Přesto jsem přesvědčen, že to stálo za tu „námahu“ a pár kapiček nejdražší tekutiny (pro některé - a dotyční vědí, o koho jde - upřesněji, že tím nemám na mysli rum).

Když jsem se vydrápal zkratkou zpět nahoru, manželka a skála zrovna osiřely. Radostně jsem vyrazil znovu k vrcholu, ale naštěstí ihned jsem za svými zády zaslechl jakýsi zvláštní výstražný zvukový signál. Otočil jsem se na Martinu a z jejího pohledu jsem ihned jasně pochopil, že už se mi na tu skálu vlastně ani moc nechce a že právě nastal ten správný čas k návratu. Tento tichý a spolehlivě srozumitelný druh komunikace je velkým výdobytkem dlouhodobých vztahů a navíc je přece každému jasné, že na focení Voštinové Skály od severovýchodu i na výhledy do okolí je stejně nejlepší čas dopolední.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Domů jsme šli tentokrát stejnou cestu jako nahoru. Lidí v lese už přece jen trošku ubylo, ale o liduprázdnu se rozhodně mluvit nedalo. Za rozcestníkem Nad lomem jsem se skočil ještě podívat na těch pár kamínků, o kterých jsem se již zmínil, na Tulince nějaká skupina lidí a psů zahajovala špekáčkový hodokvas a u prvních šumperských domů jsme zaregistrovali „koberce“ sněženek a bledulí. No a na Koupák jsme dorazili právě ve chvíli, kdy se sluníčko schovávalo do prohlubně mezi Chocholíkem a Senovou neboli Hájem. Závěrečná odměna v podobě kvasnicového pivečka nám ten den chutnala tak nějak lépe než jindy a díky krátké slivovicové zastávce u známých jsme to měli i s bonusem v podobě „podmořského“ akvária.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Zařazení do kategorie není podle Turistikou.cz nabízených možností dost dobře možné. Délka tohoto výletu je od našeho bydliště přibližně 10 kilometrů, od vlakového nebo autobusového nádraží asi 14 km. Tato vzdálenost sice neeliminuje rodiny s dětmi, ale pokud chcete kolem skalek chvíli skotačit, je to spíše pro alespoň trošku zdatnější jedince. Původní nadmořská výška se vám během stoupání +/- zdvojnásobí.

Ostatní informace

Za hezkého počasí se jedná o krásnou odpolední procházku, která vás navíc – pokud jste místní a vyhnete se občerstvovnám všeho druhu – nic nestojí.