Grossglockner Hochalpenstrasse, Kitzlochklamm, Rauris, Zell am See - Taury - Rakousko

 

Za  návštěvu  Rakouských Taur  vděčíme našim známým. Nalákali  krásnými  fotografiemi  z let minulých a  nedalo jim tak velkou práci nás  do akce  "zlanařit".

Vzpomněla  jsem si na rychlopoznávačku v tomto kraji  v  roce 2013 – konkrétně návštěvu chlouby  -  Grossglocknerské vysokohorské silnice.  Ač byl konec  května, tvrdě vypeklo počasí a  sněhová vánice nás  daleko  nepustila (foto). Zklamaná  jsem si tenkrát paličatě  slíbila, že se sem  jednou  vrátím*…

Příležitost se naskytla  rychleji, než se předpokládalo.

Vrtochy  počasí nás, bohužel,  doprovázely i letos. Ze  sedmi  dnů  pobytu jsme  první a poslední  strávili na cestě a  dva a půl  dne  padaly trakaře. V údolí, kde  jsme měli zázemí, nastal  kalamitní stav. Pokud ale deště  netvořily doslova  provazy, vyráželi jsme  do terénu a   díky Taurenské kartě  vybírali z alternativních možností – např.  termály, muzea, soutěsky. Když jsme se pak  večer vracívali zpět, netušili jsme, jestli nás  rozvodněná řeka Salzach  vůbec pustí přes most do ubytování. Jen pár km za naším  útočištěm byla kvůli záplavám  zrušena   železniční i  automobilová  doprava.

Zbývajícího dva a půl dne, kdy  se na nás  usmálo slunko, tedy  považuji za obrovské štěstí. Dosyta jsme si užili rakouských hor.

*Jedna z nejúchvatnějších panoramatických silnic v Evropě, Großglockner  Hochalpenstraße, nacházející se  v oblasti nejvyššího rakouského vrcholu Grossglockner (3 798 m.n.m.) a  Pasterze - největšího ledovce Východních Alp,  nás  na své  trase zavedla  do srdce národního  parku Vysoké Taury.

Vypracováním  projektu výstavby Glockner Road byl v roce 1924  pověřen Ing. Franz Friedrich Wallack. Stavba byla zahájena 30. 8. 1930  a v roce 1935 byla  48 km silnice s 26 číslovanými zatáčkami, překonávající 1 748 m. převýšení, slavnostně  otevřena.

Na výlet  jsme vyrazili (z Niedernsillu přes Zell am See a u Brucku odbočkou  doprava k mýtné bráně) v brzkých ranních  hodinách, protože  v tu dobu byla  prudce stoupající  klikatice jen naše. Takové serpentinové  rallye bychom si  nikde  v Česku neužili. Ujeli jsme jen pár cyklistům. Úplný opak  nastal při cestě  zpáteční. Borci na kolech motoristy na  přeplněné silnici až škodolibě  předjížděli. Pocity našeho řidiče  auta  a zároveň vášnivého cyklisty byly přinejmenším  rozporuplné. Mimochodem pozor na brzdové destičky. 

Cestou bylo možné   zastavovat na odpočívadlech a kochat se parádní krajinou. První delší  zastávka  proběhla ve výšce 2 260 m.n.m. v  Haus Alpine Naturschau  - moderním muzeu přírody.  Právě zde jsme s  CK, nešťastni,  roku předchozího další  cestu  vzdali, protože nebylo kvůli mrazivé sněhové vánici  vidět na  krok, ani bezpečně  cestovat. (obrázek   z roku 2013, obrázek z roku 2014)

Brzy jsme  pak dorazili  k  Edelweißspitze (ze  silnice odbočkou  doleva a poté po  krátké  úzké cestě  z kočičích hlav nahoru - stoupání zde dosahuje až 14 %). Výhledy z nejvyššího bodu cesty (Edelweissspitze 2 571m.n.m.) byly  nepopsatelné.

Pokračovali jsme dál –  nahoru a dolů… jako na horské dráze… Užívali jsme si majestátných hor  i alpských luk, míjeli vodopády,  ovečkám (VID) dávali přednost, když  se promenádovaly přes silnici …  Kousek od cíle jsme projeli  polootevřeným tunelem (VID.), po levé ruce  minuli  přehradní nádrž Mooserboden (nacházející se ve výšce 2 036 m.n.m.), napájenou vodou z největšího rakouského ledovce - VID. Dostali jsme se pak  k vrcholu  (spíše vyvrcholení) výletu - na výšinu  císaře  Františka Josefa (Die Kaiser-Franz-Josefs-Höhe – 2 369 m.n.m.  - VID.).  Pojmenovaná je  podle  Františka Josefa, který v roce 1856 s chotí, Alžbětou, nazývanou Sissi, oblast  navštívil. K výšině vyšlapali z  městečka Heiligenblut za 4 hodiny. Na počest této události  stojí  na tomto  místě  jeho socha.

Turistům  je zde k dispozici etážové parkoviště s vysokou kapacitou parkovacích míst. V návštěvnickém centru jsou restaurace a různé výstavní místnosti.

Vyhlídková plošina nabízela ohromující pohled na  splaz Pasterze - největšího zachovalého ledovce východních Alp,  Großglockner (3 798 m.n.m.) a v dálce horu Johannisberg (3 460 m.n.m.). K ledovci by se dalo  sejít či sjet lanovkou, ale my  zvolili procházku  po Kamzičí stezce, kopírující úbočí hor.  Cesta začínala  průchodem několika tunely.Temnotou provázeli  poměrně šílení a kýčoidní akustičtí  průvodci.

 Ohromný  a rychle tající ledovec,  po jehož vyznačených místech běhali pidilidi, jsme si prohlédli  z výšky (VID). Posvačili jsme  před  největší horu Rakouska a vrátili se  zpět k parkovišti. Zamávali jsme vypaseným svišťům (VID.) a ujížděli  zpět. Odpolední cesta byla mnohem  náročnější a pomalejší kvůli velkému  množství návštěvníků.

 

Za průjezd  silnicí  se platí mýto  - 34 €

Je velmi výhodné si zaplatit na 6 dnů   Tauernskou kartu (HoheTauren CARD 2014 -  60 €), na kterou poté můžete jezdit po vybraných místech v oblasti.

Otevírací doba

http://www.bergfex.cz/oesterreich/wetter/ - doporučený web  na počasí

 

 Kitzlochklamm

V Brucku jsme  odbočili  doprava a  jeli necelých 10 km   do městečka  Taxenbach. Těsně  za  čerpací stanicí  Shell je  nenápadná  odbočka doprava, tou jsme se  dostali  ke  kaňonu Kitzlochklamm. Vyřízly ho ledovce  a   řeka Rauriser Ache. Procházku jsme zahájili zhlédnutím  60 m  vodopádu. Pohybovali jsme se  po  lávkách a  ochozech. Stále nás  obklopovaly vysoké  skály. Pod námi  bouřila voda a  omílala veliké balvany. Vyšlápli jsme nekonečně schodů. Na  tom 415tém už jsme  funěli jako  lokomotivy,  ale  pohledy  do hluboké  propasti  za tu námahu  stály. Chybu jsme  udělali   kousek nad   schody a část z nás neodbočila do skalního tunelu, za kterým se schovávala  další   přírodní podívaná. Přišli jsme, prý, o to nejhezčí. Okruh  jsme  tedy  uzavřeli za necelou hodinu opět na parkovišti u pokladen. Cestou jsme  nepotkali  ani horolezce, ani  příznivce canyoningu, kteří se sem jezdívají vyřádit. I když byla rokle  pěkná, dosáhla toho dne  místa druhého (ze dvou). Nejvyšší  příčku získala bezkonkurenčně  předchozí návštěva  Großglocknerské silnice.

Cena a web: (použili jsme  Tauernskou kartu)

 

Cestovní  kancelář České Alpy.cz, která nám  v Rakousku zajišťovala ubytování (s česky mluvícími zaměstnanci), vytvořila k Taurenským kartám přehlednou  mapu  s místy, na které se karty uplatnit daly. Snažili jsme se využívat  denně  více atrakcí, nacházejících se  blízko sebe nebo  po cestě zpět do  ubytování.

Zariskovali  jsme jednoho uplakaného dne a vyrazili  do přírody s nadějí, že  se třeba  počasí umoudří.  Před  Taxenbachem směrem z Zell am See jsme odbočili  doprava a přijeli  do městečka  Rauris. Odtud  jsme  lanovkou (Hochalmbahnen Rauris) během krátké chvíle vystoupali  do horní stanice  (1 753 m.n.m.) – do výchozího bodu pro vycházky  s výhledy  na Vysoké Taury a Raurisertal - VID. Místo pokoukání nám však hory nabízely stále jen pokoupání. Pokračovali jsme  tedy  v čekání na konec  deště v přilehlé   velmi útulné dřevěné  hospůdce.

Před  restaurací se na louce  páslo stádo  hodných kraviček a stádo nehodných kousajících koní. Kdo neuposlechl varovných tabulí a neprchal,  schytal od zvědavců rafanec.   V ceně lanovky (my  skrz Tauernskou kartu, běžně 16 €)  byla Greifvogelwarte  - prohlídka  podřimujících dravců, umístěných  v prostorách nad hospůdkou.  Prezentace  ani ukázky letu se nekonaly, komu by se  taky chtělo v tom pošmournu předvádět.

Déšť  trošičku ustal, nasadili jsme pršipláště a vydali  se po  značce 116 kolem pěkného jezírka, nacházejícího se v úrovni horní stanice  lanovky, dolů po svých.  V mezistanici lanovky,  vysoko nad střechami města Rauris, kde se již od  roku 1354 těžilo zlato,  jsme  v  areálu zanechali parťáky s malými ratolestmi. Mrňata  tam  za poplatek  vyfasovala  rýžovací  pánev,  lahvičku s tekutinou na blýskavé úlovky a zkoušela  hledat  zlato. 

Riskování se  vyplatilo. Déšť ustal, z neviditelna  vykoukl  malý kousek  hor. Příjemnou vycházku  jsme zakončili v městečku Rauris ve spodní části lanovky.

Do  ubytování jsme se  vraceli z Taxenbachu  přes lázeňské, turistické i lyžařské Zell am See, desetitisícové hlavní  město stejnojmenného okresu rakouské  spolkové země  Salcbursko. Chtěli  jsme se na chvíli  projít  kolem  Zellského jezera (Zeller See  - 1,5 km šířka, 3,8 km délka, hloubka až  68 m). Průjezd přeplněným městem byl katastrofální, parkování téměř nemožné a  na promenádě  nás rozladili  svým  hlučným  chováním   arabští turisté. Město bylo evidentně muslimů, nemělo smysl se tam zdržovat – vrátili jsme tedy  rádi  do klidného Niedernsillu.

 

Poděkování milé  Míle  a Karlovi za pozvání

http://zima.ceskealpy.cz/

 

FOTOGALERIE - RAKOUSKO - TAURY

 

Články související:

Bad Gastein- Stubnerkogel - visutý most a  další...

 Krimmelské vodopády, Weißsee Gletscherwelt, Wildkogel ...