4 000 km západní Evropou - 1. část
Den první
Nápad probádat Francouzskou riviéru se zrodil už na přelomu roku a pomalu nabýval přesnější obrysy. Trasu vymyslel Leoš a postaral se i o technické detaily, má s tímto způsobem cestování zkušenosti. Bylo to pojato jako poznávací zájezd, samozřejmě se počítalo i s koupáním, i když program byl tak našlapaný, že by se celý dal jen těžko v pohodě stihnout, tím spíš, že k přepravě měl sloužit Volkswagen transporter a ne vůz z formule 1. Ale plán se dá podle okolností pozměňovat, takže žádná křeč.
Obavy jsem měla z něčeho jiného. Z toho, jak spolu budeme vzájemně vycházet. Jistě, Káťu a Radku s Leošem jsem znala a věděla jsem, co od nich čekat (a naopak), ale ostatní – Martina, Jardu s Olgou a Petra jsem viděla jednou jedinkrát, právě na schůzce ohledně dovolené – a z toho se nedá vydedukovat naprosto nic. Ale byla jsem rozhodnutá nekazit si dovolenou přemýšlením o problémech, které by mohly nastat. Problémy prostě nebudou a basta.
Takže konečně nastal den D. V 7 ráno (na sobotu strašný čas!) nás Leoš všechny posbíral, narovnal naše věci do i tak plného zavazadlového prostoru a v dobré náladě a plni optimismu jsme vyrazili vstříc prázdninovým zážitkům.
Cesta krásně ubíhala, než jsme se nadáli, byli jsme v Mikulově a hurá do Rakouska. Pro Čecha navyklého na solární elektrárnu na každém druhém poli se naskýtá trochu nezvyklý pohled, neboť naši sousedi pro změnu vsadili na vítr a stožáry větrných elektráren se rozhodně přehlédnout nedají. Naštěstí je posléze vystřídal mnohem příjemnější pohled, to když jsme se blížili k Alpám. Hory všude kolem mě uváděly v nadšení, takovýto výhled stojí za to! Když jsme se blížili k Berchtesgadenu a spatřili jsme řeku tekoucí podél silnice, barva vody nám (teda aspoň mně určitě) vzala dech. Krásná modrozelenavá, čistá – takovou jsem neviděla ani v Krkonoších. Nemohla jsem se vynadívat.
Na parkovišti pod Orlím hnízdem se naše skupina rozdělila. Já, Radka, Petr a Martin jsme se chystali nahoru, zbytek na plavbu po Königssee. Jarda s Olinkou a Leoš už totiž na Orlím hnízdě byli a Katka usoudila, že si počká a na vůdcovo sídlo pojede se školním zájezdem, který by jejich škola měla pořádat. Nad touto variantou jsem sice taky zprvu uvažovala, ale naštěstí pro mě jsem ji nakonec zavrhla.
Takže jsme domluvili sraz v 5 hodin, rozloučili se s ostatními a vydali se koupit lístky. Kluci si je kupovali první a měli jet nahoru autobusem číslo 1, na nás vyšla dvojka. U autobusu jsme ukázali lístek, ale nastoupit nám nebylo dovoleno. Řidič jej vzal, šel k pokladnám, cosi tam řešil a pak nás poslal do autobusu číslo 3. Takže jsme ještě museli vysvětlovat řidiči z trojky, proč jdeme tam, když na lístku máme dvojku. Nebo vlastně nemuseli, protože nás ani nenechal dokončit větu a pustil nás dovnitř. Asi neuměl anglicky.
Cesta nahoru netrvala dlouho, během ní byly cestujícím pouštěny informace o Orlím hnízdě. Německy, což nám fakt bylo k něčemu, a anglicky. To už bylo o něčem jiným. Na simultánní překlad sice nemám, ale Radka ho naštěstí ani nevyžadovala, stačilo jí stručné shrnutí. Nic moc stejně neříkali – aspoň teda, co jsem slyšela. Při průjezdu tunelem totiž nebylo rozumět jedinému slovu. Fakt mě ale pobavilo sdělení, že k tomu, abychom se dostali nahoru, si máme koupit lístek na bus. Říkat to turistům, kteří v tom autobuse už sedí, mi přijde poněkud postavený na hlavu.
Kluci na nás nahoře čekali a prý, kde jsme tak dlouho a proč jedeme jiným busem. Pokochali jsme se pohledem po okolí a vyrazili do tunelu, který nás přivedl k výtahu, jímž jsme se dostali přímo do bývalého vůdcova sídla. Vnitřek jsme moc neprohlíželi, co taky v restauraci, takže jsme vyšli z budovy ven a vydali se zkoumat okolí.
Kolem terasy, kde si turisté dopřávali kávičku či pozdní oběd, jsme se dostali k pamětnímu kříži; tam se taky motala spousta lidí, takže klid nic moc. Bylo ale krásně vidět Königssee, tak jsme zamávali dolů druhé půlce naší skupiny a pokračovali v cestě po červeně značené trase. Radku strašně zajímalo, jestli ty bílé plácky, co vidíme, jsou opravdu sníh, a pořád se mě snažila přesvědčit, že sníh to být nemůže. Brzo se měla dozvědět, jak to je! Pánové nás o chvilku předběhli a nás pak čekal dárek v podobě sněhové koule. Ale koulovačka v půlce července je super, ne?
Čím víc jsme se vzdalovali od Orlího hnízda, tím víc ubývalo lidí. Procházku po via ferratě si asi většina běžných turistů odpustí. Já a kluci jsme si ji naopak užívali. Radka byla naproti tomu místy dost nejistá. Možná právě srovnání s ní způsobilo, že Peťan poněkud nechápal, jak to, že se vůbec nebojím?
Hned zkraje cesty nám došla sms, že se sraz posouvá o hodinu, tudíž jsme sice měli času relativně dost, ale nakonec jsme Radku nechali odpočívat, pasovali ji do role hlídacího psa (nechali jsme jí naše batohy) a popošli jsme ještě kousek dál, ať toho vidíme co nejvíc. Cestou jsme dohnali jinou skupinku, která měla dokonce potřebné vybavení a jistila se (z našeho pohledu zbytečně); ukázalo se, že jsou od Liberce.
Když se značená cesta začala prudce svažovat, udělali jsme čelem vzad. Nemělo smysl lézt dolů a vzápětí se drápat nahoru! Vyzvedli jsme si Ráďu a batohy a vydali jsme se na zpáteční cestu. Byla trochu rychlejší než cesta tam, hlavně proto, že jsme se nezdržovali fotografováním. Na Orlím hnízdě nás čekal zádrhel, který nás sice cestou napadl, ale nijak víc jsme ho neřešili. Totiž fakt, že všechny autobusy s turisty už byly dole. Co by taky dělali u Orlího hnízda, restaurace byla už zavřená a právě se uklízela. Bylo naprosto jasné, že za půl hodiny dolů na parkoviště nedojdeme, tak jsme si domluvili odvoz v autobusu pro personál. Kdo může říct, že má takový zážitek?
Druhá skupinka dorazila o půl sedmé a jeli jsme do kempu, kde jsem konečně vyhodila z kapes chumel papírových kapesníků, neboť jsem tam nahoře parádně vypotila rýmu (a taky si od neustálého smrkání důkladně odřela nos).
Leoš hned rozdělil úkoly. Skupina A (já a Katka) má na starosti malý stan. Skupina B ve složení Jarda, Olča a Martin staví velký stan. Peťa, Radka a Leoš, čili skupina C, mají na starosti vaření a mytí nádobí. (skupina A se tak často cítila zbytečně nevyužitá, protože malý stan byl postaven – a následně druhý den složen – během pár minut, takže jsme se aspoň snažily přimotat k mytí nádobí a občas nám to bylo i povoleno).
Po večeři (domácí vydatnou stravu jsme vezli v konzervách) a po umytí nádobí jsme zkoukli fotky od obou skupin, aby ostatní viděli, o co přišli. Nutno poznamenat, že druhá skupina nikterak nelitovala, že s námi nelezli po skalách. Leoš to dokonce komentoval slovy: „Pamatujete, jak jsme koukali na ty Hory a říkali, že z nich máme respekt? Tak ti šílenci se na nich zrovna fotili.“
My jsme zase na druhou stranu nelitovali, že jsme se neplavili po jezeře, ve srovnání s naší cestou ty obrázky vypadali docela nudně. A to se u mě, co se vody týče, projevuje profesionální deformace - jakmile nějakou vidím, musím ji obhlídnout a prozkoumat – ale tentokrát měla smůlu.
Pak už jsme pomalu usoudili, že je čas jít spát, tudíž jsme se podle předem daného spacího pořádku uložili (Jára, Olinka, Radka a Leoš ve velkém stanu, já s Katkou v malém – byl nám přidělen ještě i Martin – a Peťa hlídal auto, takže si ustlal na zadním sedadle) a šli nabrat síly na další den.