Adventní Praha ve znamení pařížské školy I. (Velká Krása, Nový svět, ledové sochy a jiné prasečiny)
Začátek letošního prosince – a tedy i první adventní neděli – jsme se rozhodli strávit v našem hlavním městě. Termín jsme zvolili již koncem října, dlouhodobě dopředu zajistili jízdenky na vlak i hotelové ubytování a následně měli spoustu času na plánování programu jednotlivých dní i sledování změn ve výhledu do budoucnosti, které nám téměř denně přinášeli naši meteorologové. Prioritou našeho pobytu ovšem měla být návštěva Valdštejnské jízdárny, kde již od 8. listopadu probíhá výstava École de Paris. A ta se také promítla v názvu tohoto cestopisu.
Ještě den před odjezdem nám snad všichni žijící žabáci a rosničky slibovali slunečnou neděli, polojasné pondělí a zamračené i lehce přeháňkové dny následující. Ze Šumperka jsme 1. prosince (neděle) v 8,30 hod. skutečně vyjížděli za krásného slunečného počasí. To vydrželo – s několika menšími mlžnými intermezzy – až těsně za Brandýs nad Orlicí. Potom už se jen temnělo a mlžilo ...
Do „matně šedivé“ Prahy jsme dojeli téměř načas (o pár hodin později už se v okolí České Třebové objevovalo mnohahodinové zpoždění), rychle se ubytovali a vyrazili na výstavy, které ten den končily. Vše jsme zahájili na Karlově náměstí, tedy přesněji v Galerii ve věži, která je součástí Novoměstské radnice. Zde jsme mohli obdivovat několikapatrovou výstavu Galerie Kmoch Tisíc podob Oty Janečka. Výstava zajímavá, výhledy z ochozu radniční věže nám už ovšem přinesly radosti podstatně méně. Praha prostě byla „pod dekou“ a nehodlala se z pod ní hned tak vymotat.
A tak jsme nelenili a vydali se do Galerie Hollar, kde se konala výstava Kamil Lhoták: Grafika a kresby. Tady celkem logicky platilo, že jsme tu viděli téměř vše, co jsme si přáli vidět, ale také téměř vše, co už jsme viděli někdy předtím. Takže všechna ta letadla, balóny, auta, bicykly, jehlany … a spokojenost. V Hollaru si člověk navíc může zalistovat mnohými zajímavými knihami o grafikách i grafickými listy samotnými. A potom jsme se již z hranice Nového a Starého Města Pražského přesunuli na Malou Stranu.
Tady nás čekalo Malostranské náměstí, Nerudova ulice a Museum Montanelli, ve kterém se koná výstava La Grande Bellezza: Umělecké poklady ze sbírky Patrika Šimona. Jednoznačný vrchol dne. Možná se nejedná o absolutní klenoty gotického umění, ale gotika to prostě je. Alespoň částečně a bezesporu kvalitní. Však také měl kurátor výstavy, kterým je sám Šimon, z čeho vybírat. Jeho sbírka totiž obsahuje asi dvacet tisíc uměleckých děl z různých staletí i kultur. Na zdejší výstavě dochází k jejich míchání, takže tady můžete vedle sebe vidět např. vrcholně gotickou Madonu a skulpturu ženy z Nigérie a 20. století. Potěšeni v muzeu budou ovšem i příznivci renesance a baroka. Ze známých jmen můžeme zmínit např. Anthonyho van Dycka, Hanse von Aachen, Karla Škrétu nebo Petra Brandla. A to byl ještě jeden Gianlorenzo Bernini bůhvíkam zapůjčen.
Po této náloži už jsme sice byli kulturně obohaceni ažaž, ale ještě nám pořád zbývala jedna třešnička na nedělní dort. A byla to opět lahůdka sběratelská. Tím sběratelem byl však tentokrát Leon Tsoukernik, výstavním prostorem karlínská Galerie Magnus Art a mezi nabízenými jmény rychle zaujali umělci jako Auguste Renoir, Emil Filla, Jakub Schikaneder, Alfons Mucha, Jan Zrzavý, Henri Matisse, Josef Šíma, Toyen nebo Vasilij Kandinskij. Výstava Hráč se prostě hodně povedla.
Venku se mezitím setmělo do černa, takže jsme si mohli odskočit k nedaleké gigantické soše Davida Černého Lillith, kterou jsme tak poprvé viděli nočně nasvícenou. A potom jsme se přesunuli na náměstí Míru, kde jsme si chtěli užít adventních trhů u chrámu sv. Ludmily. Mezi stánky se ale pohybovalo tolik lidí, že jsme raději všechny ty svařáky, punče a jiné dobroty velmi rychle dobrovolně vzdali a šli raději na pivo. A tím byl nedělní program definitivně vyčerpán. My – koneckonců – taky ... a to jsme se ani nešli do Edenu podívat na další vítězství Slavie.
Pondělí (2. prosince) bylo od rána snad ještě zasmušilejší než den předchozí. Výhled na Matičku stověžatou z Riegrových sadů tak byl v podstatě nulový, což rozhodně byla škoda. Tento vinohradský městský park z roku 1902 totiž v nejvyšším bodě dosahuje až 270 nadmořských metrů – a to je na Prahu poměrně hodně. My se zde ocitli ale jen a pouze proto, abychom navštívili atrakci nazvanou Ice Magic. Jedná se o klasický svět ledových soch a řekněme si na rovinu, že je to atrakce dětská a docela drahá. Dinosauři, transformeři a různé ženské hrdinky disneyovských animovaných filmů nás nijak moc nezaujaly, londýnsko-hudební sekce byla jistě přitažlivější (Big Ben, červené telefonní budky, auto z Pomády, Beatles, Charlie Chaplin, Marilyn Monroe apod.). Někteří jen koukali, ti statečnější si za své peníze alespoň užili ledových skluzavek. Při správné „tobogánové“ poloze to docela jelo ...
Pondělek byl celkově dnem, kdy šla kultura tak trošku stranou. A nebylo to jen proto, že muzea a galerie mají v drtivé většině případů sanitární den. My se tedy vydali kolem sochy pana Riegra na Václavské náměstí, kde jsme letmo omrkli pracovní ruch při obnovování tramvajové trati, secesní fasády domů a vánoční trh mezi nimi.
V další cestě nás pak zastavil spořitelní palác z roku 1894, na jehož podobě se nejvýrazněji podílel arch. Osvald Polívka. V paláci se od roku 2009 nachází Galerie České spořitelny, kde zrovna probíhala výstava Poetický pohled na svět. Vzhledem k tomu, že jsem krajinky nikdy nemusel, těšil jsem se hlavně na Jakuba Obrovského (bohužel jen jeden obraz) a Františka Jakuba (ten byl zastoupen podstatně početněji).
Po krátkém kulturním osvěžení jsme pokračovali v toulání centrem Prahy. Čekalo nás Staroměstské náměstí (polední orloj, vyhlídková terasa a jeden povinný punčík) a Pařížská ulice (některé objekty s prvky secese, které jsem „za mlada“ pohrdlivě míjel, opravdu stojí za povšimnutí – stejně jako reklamní McLaren s SPZ XXX JABKO). Ta nás dovedla téměř až k dalšímu bodu plánovaného programu dne, kterým byla Galerie LaFemme. Jak jistě každý pochopí, výstavu s názvem Koniny, kraviny a jiné prasečiny jsme prostě vidět museli. Jedná se o malou expozici obrazů Evy Šebíkové a bronzových i keramických plastik Mony Lipi. Potěšitelné je, že humorem se tady opravdu nešetří. A za pozornost rozhodně stojí i další prodávané „zboží“ (obrazy, grafiky, knihy atd.).
Další pohyb Prahou, na kterou v té chvíli zaútočily první dešťové kapky, už jsme pak museli urychlit. Takže tramvaj, metro, Pohořelec, oblíbený a poeticky romantický Nový Svět (naštěstí opět téměř liduprázdno), Hradčanské náměstí a Pražský Hrad (ani tady nebylo tentokrát nijak mimořádně přelidněno). Tady nás lehce – a nemile - zaskočila jedna věc. Nevím, jestli za to může církev, které se vracely majetky, nebo někdejší kovaný straník na Hradě, ale do katedrály sv. Víta a těch dalších už se nedá bezplatně ani nahlédnout. Přitom si pamatuji jasnou deklaraci, že část vnitřních prostor bude vždy volně přístupná (kvůli možnosti se pomodlit a tak). Ve Vídni je to běžné, ale v tomhle státě už se toho naslibovalo, že ano ...
No a zbytek prvního dne nového týdne už byl věnován pouze setkávání s příbuznými a tedy i přijímání potravy a dodržování pitného režimu. Nadpoloviční většina našeho pražského pobytu tak byla za námi ...