Alkehol, Rybičky, několik sester, sv. Pavlína, stydlivá masožravka a jiné olomoucké Slavnosti

Začátek letošního června přilákal do hanácké metropole zejména příznivce československých pop-punkových kapel s datem založení okolo posledního desetiletí minulého století a masožravých rostlin všeho druhu, zejména těch nejstydlivějších. A tak jsme se tam preventivně vypravili i my. Koneckonců jsme Tři sestry nebo Horkýže Slíže už nějaký ten pátek na vlastní oko nespatřili a reklama na výstavu masožravek nám tvrdila, že jednu z nich můžeme kromě Olomouce vidět už pouze na dvou místech světa. A např. návštěvu pralesů na ostrově Borneo jsme v plánu dní příštích až tak moc neměli.  

V pátek 2. června  po obědě jsme se vlakem vydali do Olomouce, ubytovali se a vyrazili k areálu Korunní pevnůstky, kde se dvoudenní hudební festival konal. Chtěli jsme vidět slovenskou kapelu Iné kafe, ale když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že nás čeká fronta jako před výstavou korunovačních klenotů. Navíc se nijak moc nehýbala. Po asi 20 minutách jsem se vydal ke vstupu a tam zjistil, že část označená jako „vstup s náramkem“, je trvale bez fronty a první den platí pro všechny. Tak jsem odvolal svou skupinku za obzorem a do areálu jsme se dostali v době, kdy bratislavské Iné kafe končilo první sloku úvodní skladby. Skupina odehrála svůj tradiční koncert, jen ten předělávkový závěr z nejnovější desky „Made in Czechoslovakia“ mě až tak moc nebavil.

Bratislavu poté vystřídala Praha a po kafi přišel ke slovu Alkehol. I tady se sázelo na jistotu, takže jsme se po čase opět dozvěděli, že „ze všeho nejlepší je vypít se jak hovado“. V době, kdy hrála kapela Walda Gang, jsme si odskočili do města na pivo ve skle (kelímkový Chomout za 60 Kč se pořád nedá) a něco na zub. Závěr dne pak (nejen) pro nás obstaral Lou Fanánek Hagen a jeho soubor kreténů. Skupina Tři sestry zahrála snad vše, co zahrát měla a chtěla. Vydařený závěr „malé soboty“ …

Tu skutečnou sobotu – tedy 3. června - jsme odstartovali na prodejní výstavě masožravých rostlin. Jmenovala se Živé pasti a probíhala ve Sbírkových sklenících Výstaviště Flora. Hlavním lákadlem byla možnost vidět nově objevený druh masožravky Láčkovky stydlivé, kterou v roce 2012 na Borneu objevili vědci z olomoucké Univerzity Palackého. Jedná se o jedinou láčkovku, která tvoří své pasti i pod zemí, kde loví především mravence, roztoče a brouky. Bonusem pak byly vzácné masožravky z venezuelských Stolových hor, množství kvetoucích kaktusů i nákup jedné masožravky na domácí okenní parapet.

Následoval přesun na Horní náměstí, kde v Galerii Mona Lisa probíhá výstava Světlo sítí, což je expozice dvou olomouckých autorů – Miriam Macků a Ladislava Daňka. Potom jsme se naobědvali a vydali se k rohu radniční budovy, kde se zcela nově tyčí písková socha sv. Pavlíny. Jedná se v podstatě o asi 3,5 m vysoké sousoší, které vytvořili Václav Lemon (sv. Pavlína, patronka Olomouce) a Marian Maršálek (na zadní straně sousoší se nacházející připomínka 300. výročí mariánského sloupu z olomouckého Dolního náměstí). Ostatky této světice v roce 1622 městu daroval papež Řehoř XV. a letos se slaví už 400. výročí její patronace. Asi proto dostali oba umělci na své dílo k dispozici 33 tun písku. A jen tak mimochodem – Olomouc má své Slavnosti města v této podobě podruhé a vloni tu takto stála Marie Terezie.

Po krátké zastávce v oblíbené Galerii pod zámkem (pustili nás i po zavíračce) a v občerstvovně (Keprníkem a Šerákem jsme si připomněli rodné Jeseníky) jsme se na chvilku vrátili do pevnůstky, která bývala součástí městského bastionového opevnění, abychom se podívali, kolik lidí si nenechalo ujít poobědové vystoupení Pokáče. A ten nás překvapil v pozitivním slova smyslu. Odpoledne pak bylo hlavně ve znamení rapu, takže jsme se sem vrátili jen proto, abychom si ověřili, jestli pražské Wohnouty ještě stále baví hrát Svaz českých bohémů (naštěstí ano, protože jak jinak bojovat proti systému, když ne šavlí z kvalitního vína, že …).

Ono odpoledne bylo turisticky docela náročné, protože nás zajímala jen každá lichá kapela a celou dobu se nám ve festivalovém areálu zůstávat nechtělo. Vynechali jsme PSH, zašli na nitranské Horkýže Slíže (tradičně výborní, hitoví, zábavní … jen nás překvapilo, že Kuko už opravdu není oním „gučeravým kokotom“ a že svou baskytaru předal do rukou jakési krásky ze severočeských Lovosic), vypustili Mirai a vše zakončili vystoupením kutnohorské skupiny Rybičky 48. Jejich klip ke skladbě Slibuji, že nebudu pít, přímo miluji, ale jinak mně přijdou jako jako docela přeceňovaná a podbízivá záležitost. Většina návštěvníků pevnůstky však byla spokojena, takže vlastně bylo všechno v nejlepším pořádku.     

V neděli 4. června ráno už jsme se jen rozloučili s našimi hostiteli, jejichž počet se mezitím snížil na polovinu, a vrátili se vlakem do Šumperka, kde pro nás krátkou tiskovkou na Koupáku v podstatě víkend skončil. Bilance 7 koncertů, jedna botanická výstava, dvě galerie a toulání historickým centrem Olomouce nám přišla docela slušná. Jen ty nekonečné řady slavnostních prodejních stánků s nevím čím se nám jaksi navštívit nepodařilo.

A pokud má někdo pocit, že je tento cestopis málo turistický, tak se mýlí. Jen za sobotu jsme totiž nachodili téměř 18 kilometrů a ani za zbylé dva dny se rozhodně stydět nemusíme …