Bílé Karpaty - Mikulčin vrch a okolí

Meteorologové v posledních dnech stále mění předpovědi, fronty se nad republikou honí nevyzpytatelně sem-tam a synovec se bojí deště. Ještě jsem ho dokonale nepřevychoval, tak na něj musím brát ohled. Na základě těchto důvodů jsem usoudil, že nejlepší počasí by o víkendu mělo být na jihovýchodní Moravě. Takže, copak tam je zajímavého? Už se mi stýská po dalekých výhledech z hřebenů. Rozhoduji se tudíž pro Mikulčin vrch. Sice jsem tam už kdysi byl, ale Mr.Alzheimer už něco v harddisku mé hlavy skartoval a podle výhledu počasí mně nic jiného nenapadá.

Cestou se stavujeme prozkoumat neznámou vodní nádrž Ordějov. Podle značky na mapě by tam snad mělo být i koupání. Takže žádný bahnitý a zaplevelený bahňák? Ovšem po předcházejících vydatných deštích se blátu nevyhneme. Voda žlutohnědá, na březích plno rybářů. Zřejmě počítají, že ryby v zakalené vodě moc nevidí a některá může náhodou narazit do háčku. Těžko říct, jestli je tohle místo vhodné k rekreaci. Sice je vidět nedávno instalované skupinky dřevěných laviček a stolů podél okružní cesty, jenže přístupy k vodě nic moc, rybářům evidentně vyhovují. Nečekaně objevujeme nádherné romantické jezírko s kvetoucími lekníny, skryté za zeleným porostem. Inu pozornému pěšákovi leccos neunikne. Okolo jedoucí skupinka cyklistů mou informaci oceňuje, neboť by ho určitě minuli. Na druhou stranu nádrže jsme se nedostali. Otáčíme se vzad u místa, kde cestu přehradil nevyschnutý močál z minulých dešťů a obejít ho kvůli hustému pralesu na bocích nelze. Pod hrází zeje ve výtokovém korytě obrovská trhlina způsobená lijáky. Zato protilehlý břeh je travnatý a podstatně méně zarostlý. Zdálky vypadá zajímavě, třeba jsou tam lepší podmínky ke koupání. Zblízka jsme je nezkoumali. Celkově se místní rybářská organizace o okolí stará! Posezení na březích je podle informací jejich dílo a určitě dobře posloužilo při loňských závodech.

Pokračujeme podle plánu a šplháme do CHKO Bílé Karpaty na Mikulčin vrch. Před odbočkou ze silnice E50, na pravé straně vyvěrá silný pramen výborné horské vody, kde jsme ji při návratech ze Slovenska vždy doplňovali na doma. Záhy odbočujeme ke hřebenu Bílých Karpat. Před horskou chatou Lopata, něco nad 800 m n.m., je velké poloprázdné parkoviště, které využíváme. Nohám se ještě nechce zahálet a tak vyrážíme na obhlídku terénu. Jdeme po silnici s červenou značkou hřebenem na jihovýchod. Místy oceňujeme pěkné výhledy směrem ke Starému Hrozenkovu. Byly už předtím, z cesty po odbočení ze silnice I.třídy, ale pěšky se lépe vychutnávají. Na rozcestí Pod Vyškovcem zahýbáme k chatě Valmont. Chata má uzavřenou společnost a je slyšet hlahol. Jdeme kvůli výhledům dál ještě asi kilometr, než se obracíme. Nechce se nám už příliš ztrácet výšku tímto směrem. Od rozcestí pokračujeme dál na Vyškovec. A stejně výšku ztrácíme. Ale je tady pěkně. Shora pozorujeme starou zvoničku s posezením před ní. Takové odpočinkové místo. Nicméně čas pokročil, rozhodujeme se k návratu. Večeři zapíjíme skvělým Páterem z Černé Hory v bufetu na chatě Lopata. Na jídelním lístku je asi 8 jídel, s výrazně zajímavými cenami. Což na horskou oblast není vůbec špatné. Nájemce chaty s ubytováním, hostinský a kuchař v jedné osobě je sympatický muž středních let. Dobře se s ním povídá o všem možném. Vychází najevo, že letní sezona v posledních letech za moc nestojí, zato v zimě je tady velice rušno. Přestože se na tomto hřebenu vyskytuje množství chat, všechny bývají plně obsazeny. Kdežto teď, teď jich je několik zavřených. Nejsou lidi, tedy návštěvnici. Všichni jsou v Chorvatsku. Nám to však velice vyhovuje, je zde božský klid. U vedlejšího stolu se krmí místní host a jeho jídlo vypadá velmi dobře. U toho se hostinský přiznal, že vaří sám, neboť je to jeho koníček. A začal vyprávět o některých vlastních receptech. Přitom přišla řeč i na tu vodní nádrž a vylezlo z něj, že je také náruživý rybář a chodí tam. Chovají tam prý mimo běžných ryb obrovské amury. Také mně s náskokem předčil ve znalosti hub. Není divu, když tady celý rok žije. Řekl bych, sympaťák a skromný!

V sobotu ráno se vydáváme šplhat Na Velký Lopeník. Nejdříve sestupujeme obyčejným lesem prudce dolů (to nemám rád, protože to pak člověk musí zase vystoupat) do Lopenického sedla. Odtud už jenom nahoru. Sedlo se mi líbí. Louky, sem tam solitér, nahoře ve stráni chalupa. Napravo níže a dále je roztroušených pár jiných chalup a pasou se krávy. Ve stoupání procházíme pastvinou, přičemž zdoláváme elektrický ohradník, evidentně bez proudu. A pořád nahoru. Slunce svítí, kupodivu zatím velké horko není a stejně se za chvíli noříme do lesa. Pod Malým Lopeníkem (881m n.m.) studujeme naučnou infodesku vedle přístřešku proti nepohodě. Za dvacet minut jsme pod dřevěnou rozhlednou Velký Lopeník (911m n.m.). Je vysoká 22m s vyhlídkovým Ochozem v 19m. U pokladny se dá pořídit malé občerstvení. Je tu nabízena i nějaká místní bylinná. Za dvacetikorunu (důchodci nad 75 let polovic) vystoupáme 101 schodů. Kruhový výhled je tu skutečně impozantní. Na obzoru poznávám Malou Fatru a Strážovské vrchy. Kus vlevo Hostýnské a Vizovické vrchy, na severozápadě táhlou linii Chřibů. Na každé straně jsou u Ochozu popisy viditelných vzdálených objektů. Chvíli nám trvá zjistit, že všechny jsou posunuty asi o 30° Doprava. Abychom si cestu prodloužili, sestupujeme sice zpět pod Malý Lopeník, ale odsud kličkujeme po žluté a zelené k obci Lopeník. Dále přes Zvoničku (skutečná zvonička je níže v obci) nahoru do Lopenického sedla. Za místní samotou se třemi traktory nás zastaví elektrický ohradník. Rozhlédneme se a ejhle. Asi 250m od nás se na louce pase nějaký skot. Takže ohradník bude pod napětím. Chvíli přemýšlíme, a jelikož jsme oba zatím funkční muži, moc se nám drát s vysokým napětím ve výšce něco málo pod naším rozkrokem, překročit nechce. Posléze opatrně zariskujeme a vysoce opatrně ohradník v nejnižším místě překračujeme. Přežili jsme to sice ve zdraví, ale není jisté, zda nepřijdeme k úrazu za chvíli. Jedno rohaté hovězí zvíře přestalo žrát a upřeně nás pozoruje. Dokonce kousek pokročilo kousek v našem směru. To mi vybavilo vzpomínku na epizodu, kdy jsme jako mladíci v plné síle jednou na Slovensku sprintovali přes otevřenou louku před vedoucím býkem tamějšího stáda pod ochranu lesa. Nemáme žádný zájem trénovat zde nácvik corridy. Tváříce se nenápadně, zrychlenou chůzí míříme k sedlu. Před sedlem ještě jedna zkouška el. ohradníku a už jsme nahoře. Předtím jsem opomněl informovat, že i z Lopenického sedla jsou pěkné výhledy. Po návratu z Lopeníku se usazujeme na terase chaty Lopaty a při doplňování ztracených tekutin, vitamínů komplexu B, draslíku, křemíku a dalších biologicky hodnotných látek se kocháme zdejším nádherným výhledem. Ještě je málo hodin, nehodláme strávit zbytek dne u piva a vymýšlíme ještě nějaké kolečko. Také tu něco nádherně voní z kuchyně. Abychom předešli pokušení, vykračujeme tentokrát na opačnou stranu ke Trojáku. Tato horská chata je dnes také zavřená. Zahýbáme vlevo a lesem se dostáváme na druhý konec pastvin s oním dříve popsaným el. ohradníkem. Směrem na severozápad je odtud také pěkný výhled. Dlouhou čáru vzdáleného obzoru tvoří Chřiby s hradem Buchlovem, sotva viditelným v oparu. Cesta po kraji lesa nepokračuje dlouho. Po chvíli nám ji zahradí oplocení malé ovčí farmičky. Musíme volit a vyšlapat nábližku nejprve vysokou trávou s rizikem klíšťat, divokým ostružiním a nakonec se ve vyšším lese napojujeme na nějakou cestu. Posléze nás vyhodí pod parkovištěm u Lopaty. Jdeme si opět vychutnat výhledy z terasy této horské chaty. Po dotazu, co tady tak mimořádně a provokativně odpoledne vonělo, nám chatař lakonicky odpoví, no co by, pekl jsem bůček. Jenomže ne normálně, ale zase jeho vlastní recept. Z receptu si pamatuji jenom černé pivo, protože to bych zrovna do bůčku netipoval.

V sobotu jsme si při výhledech z různých míst všimli, krásného reliéfu vlnitého hřebene od Vyškovce na východ a také naplánovali na neděli. Tentokrát si na cestu pro jistotu přibalujeme trochu něčeho méně promokavého. Severozápadní obzor se nám moc nelíbí. Předpovědi na rádiu, že pršet bude na západě, moc nevěříme. Jdeme vstříc sluncem ozářené východní části cestou přes Vyškovec, jak jsme šli už v pátek. Z Vyškovce nahoru na Kykulu, podél státní hranice nádhernými rozkvetlými loukami na východ Cestou hrdinů SNP. Občas se ohlížíme dozadu, jak se temná hradba mračen přibližuje. Nicméně optimisticky osluněné údolí Trenčína, kam máme krásné výhledy, to vyvažuje. Až na Machnáči vidíme, že v okolí Mikulčina vrchu prší. Vzápětí už cosi padá i tady. Vzhledem k vyhrožování meteorologů bouřkami se rozhodujeme vrátit. Už jsem jednou na jiném místě v Karpatech zažil prudkou bouřku na hřebeni. Jsem rád, že se do mě tenkrát nic netrefilo. Nehodlám pokoušet zákon pravděpodobnosti. V mírném deštíku se vracíme. Stejně je tato trasa navzdory počasí nejhezčí.