Bratislava trošku jinak aneb temné vody, modré zdi, staré hodiny a ještě starší Římané, II. část

Hlavním naším cílem našeho druhého bratislavského dne byl „Modrý kostelík“, což je jedna z nejpopulárnějších památek hlavního města Slovenska. Secesní kostel sv. Alžběty Uherské (tuto světici najdeme i na průčelní mozaice italského typu) byl postaven v letech 1909 až 1913 a je skutečně téměř celý modrý. Jeho podobu vymyslel budapešťský architekt Odon Lechner a původně se jednalo o gymnaziální kapli. Kostel je prý většinou uzavřen a jeho interiér nenavštívili ani mnozí místní. My měli štěstí hned na první pokus a díky tomu, že si u kazatelny jakási početná rodina domlouvala s farářem křest dalšího dítěte, jsme si celý interiér i s pozoruhodnou křížovou cestou poctivě prohlédli. A hned poté se pomyslné brány chrámu božího s unikátními železobetonovými klenbami opět neprodyšně uzavřely.

Štěstí v interiéru mně pak vykompenzovalo venkovní počasí, protože se rozpršelo takovým způsobem, že mi voda ihned tekla i po objektivu mého pomenšího kompaktu (zrcadlovka odpočívala doma, tentokrát právě kvůli slibům meteorologů), což je, koneckonců, vidět i na přiložené fotodokumentaci. Docela mě to mrzelo, protože exteriér v tomto případě vnitřní prostory o dost předčí a za pozornost stojí také některé okolní budovy, např. stejně modrá fara. A potom jsme pomalu vyrazili ke Starému mostu.

Starý most je technickou památkou postavenou v letech 1889 až 1890. Původně se most jmenoval po císaři Františku Josefovi, poté často měnil své jméno, ale pro nás hochy co spolu hovoříme je nejzajímavější tím, že po skoku právě z něj vyhasl v roce 1981 život našeho nejlepšího hard rockového zpěváka Jirky Schelingera. Já se v té době právě – nepříliš iniciativně - chystal na maturitu a (nejen) Lucrezia Borgia pak mým pokojíkem duněla ještě častěji než dříve.

Po opuštění mostovky jsme se ještě vydali na Dunajskou ulici, abychom krátce pohlédli na velké „odposlechové“ ucho, které soše Juľa Satinského zvěstuje, že „na našej ulici je sloboda“. Socha vznikla v roce 2006 a jejím autorem je akademický sochař Svetozár Ilavský. Pro nás, co jsme vždy milovali humor dvojice Lasica – Satinský, byla tato zastávka nepsanou povinností, ale počasí nám ani tady dlouhé lelkování nedovolilo. Následoval zrychlený návrat na ubikaci a snaha při kávě a panáku alespoň trošku oschnout.

Déšť naštěstí lehce polevil, a tak jsme se vydali do centra města, kde jsme si chtěli uložit tašku s věcmi. Pro tuto příležitost jsme dokonce měli pro personál příslušného hostelu „tajné heslo“. Bohužel jsme zde ale neuspěli. Všichni byli tak nějak zvláštně pod vlivem a tvrdili, že slovenština i čeština jsou jim jazyky zcela neznámými. O to úspěšnější jsme ovšem byli u obsluhy i majitelů jedné příjemné restaurace, takže jsme do ulic bratislavského Starého Města mohli vyrazit poměrně nalehko.

A v té chvíli se vše otočilo tak nějak k lepšímu. Déšť pomalu ustával, obloha změnila barvu do světlejších odstínů (tedy žádné azúro to nebylo, jen tmavošedá až černá volně přešly do 50 odstínů alespoň trošku světlejší šedi) a město se stávalo celkově „lepším místem k žití“. A my se pomalu vydali vzhůru k Bratislavskému hradu.

Velké zdržení jsem tady sice neplánoval, ale nakonec jsme na hradě nějakou dobu i tak pobyli. Čekaly nás totiž vyhlídkové terasy, tereziánské opevnění i renesanční Zikmundova brána a konečně také zdejší „barokní“ zahrady francouzského typu (ty však při určitém pohledu vypadaly spíše jako staveniště hotelového komplexu a není divu, vždyť se v podstatě jedná o „novostavbu“ z roku 2016). Víceméně náhodou (a díky velké vstřícnosti některých hradních paní) jsme se dostali i do „hradního lapidária v podzemí vstupní části“, kde mě nejvíce zaujal monumentální ústupkový portál z 13. století.

Po opuštění hradu jsme sešli až do Židovské ulice, kde se stal naší další zastávkou malebný nárožní rokokový Dům U dobrého pastýře, který byl postaven v letech 1760 až 1765, v jehož interiéru se nachází unikátní muzejní expozice hodinářství 17. až 19. století. Návštěva muzea určitě stojí za to a navíc se tak člověk stane alespoň na chvíli obyvatelem údajně nejužšího domu v Bratislavě. Příjemná hospůdka v přízemí tohoto domu, který je považován za jednu z nemnoha původních dochovaných staveb starého bratislavského podhradí, se pak stává milým bonusem.

Náš dvojdenní bratislavský pobyt se pomalu chýlil ke konci. Zašli jsme se ovšem ještě alespoň na chvíli podívat do zdejšího Dómu sv. Martina; třeba už jen proto, že se jedná o nejvýznamnější sakrální památku města, jejíž počátky sahají až někam do 13. století. A potom jsme se kolem někdejší Lékárny u Salvátora vydali ke Staré radnici. Cestou jsme si vyzvedli bágly, dali něco ostřejšího do útrob a jako poslední zastávku zvolili Primaciální palác. V jeho interiéru jsem ještě nikdy nebyl a toto místo se ukázalo jako vskutku dobrá volba.

Tento – původně arcibiskupský – reprezentativní palác „skrývající se pod metr širokým kardinálským kloboukem“ je hodnotnou klasicistní stavbou z 18. století, v jejíž interiérech se běžně pohybovali zástupci mnoha císařských rodů. V roce 1805 zde byl totiž podepsán Prešpurský mír a Zrcadlový sál i dnes zůstává nejreprezentativnější palácovou prostorou. Většina návštěvníků sem však chodí obdivovat šestici náhodně objevených anglických tapiserií, pocházejících ze 17. století. Zlí jazykové tvrdí, že jejich cena převyšuje hodnotu celého paláce.

V každém případě se nám v paláci, jehož podobu navrhl rakouský dvorní architekt Melchior Hefele a který stojí na místě neznámé antické stavby i biskupského paláce z přelomu 13. a 14. století, velice líbilo. Výjimečně nám nevadilo ani „typicky zámecké“ pozlátko a jistým negativem byly pouze dvě záležitosti. Tou první byl fakt, že do kaple sv. Ladislava se dá pouze nahlédnout přes sklo a shora, tou druhou přísný zákaz fotografování, který jsem z pochopitelných důvodů úplně stoprocentně nedodržel.

A to bylo opravdu vše. Následovalo už jen tradiční rozlučkové „bažantí“ pivo s panákem borovičky v bratislavské „nádražce“, a potom mezinárodní cesta domů. Zpoždění bylo víceméně zanedbatelné a před námi byla navíc ještě celá odpočinková neděle. V následujících dnech bylo, zcela nepřekvapivě, opět krásné slunečné počasí, ale i tak můžeme dvojdenní výlet do Bratislavy hodnotit jen a jen pozitivně.

Poznámka na závěr: O pár týdnů později jsem sice u vínka pohovořil s jednou výše postavenou pracovnicí slovenského Ministerstva kultury, ale – snad i proto, že to tentokrát bylo na „moravském poli“ – jsem už žádný dárek nedostal. Na Bratislavu jsem však kvůli tomu rozhodně nezanevřel a plánuji brzké „repete“ …