Česká Kanada – Dačicko 2018, pt. 3 renesanční Slavonice a zabetonovaný Landštejn

6. 5. 2018

Být v Dačicích je tak poněkud ošemetná věc. Kdo se podívá do mapy uvidí na sever jedno pohádkové město a na jihu zhruba stejně daleko druhé neméně zajímavé, byť poněkud méně slavné. Samozřejmě mezi výletníky byla rozepře, kterou cestou se tedy v neděli dáme. Navrhl jsem, ať si vyberou mezi možností A a B, ale protože kde kdo chtěl znát klíč k rébusu, nikdo se nepřiklonil k nějaké variantě. Nakonec to vyřešila Martinka. Že ve Slavonicích ještě nebyla a v pondělí mají už s Vaškem jiný program, takže vlastně zvítězila varianta A.

Tentokrát budeme zpočátku sledovat tok Dyje. Ano, ač se to nezdá, Dačice spadají do podyjí. Je to trošku ošemetné severně ještě nad Telčí pramení Moravská Dyje, která se ubírá k jihu a spěje do Rakous. Tam se spojí s Německou Dyjí, která teče od Vitoraz a až po té je to jedna Dyje (pardon Thaya), která posléze vstupuje na naše území východněji, občas se zanoří do vnitrozemí (u Vranova) nebo tvoří hraniční řeku s Dolním Rakouskem, pak obteče Pavlovské vrchy, pod kterými se rozlévá v soustavě vodních děl. Protéká Lednicko-valtickým areálem, až se za Břeclaví vleje do Moravy. Tolik trošku zeměpisu.

V Dačicích je ale Moravská Dyje jen o něco větší potok, nicméně po ránu se mu můžeme věnovat u jezu nedaleko našeho bydliště.

No a v několika dalších kilometrech budeme tuto říčku i sledovat. Nicméně vyrážíme normálně po silničce směrem k obci Hradisko. Podle mapy totiž vypadá, že stezka kolem M. Dyje nebude zas tak moc sjízdná. Provází ji zelená TZ a ve zmíněné obci se trasa od řeky odpojí a sleduje i naši silničku. Poněkud stranou namalovaná značka nás nesprávně svede k řece, ale pokračování není, takže ještě kousek na silnici a asi kilometr k té správné odbočce.

Výprava se dělí, protože část se obává, že cesta kolem řeky bude příliš terénní. Zbytečně, po pár stech metrech sjedu zpola vykáceným lesíkem, kde skutečně cesta nevypadá moc vábně se připojíme k toku. Cesta sleduje levý břeh Moravské Dyje a je to velmi pěkná, byť šotolinová cesta. A protože nemusíme vyjíždět do žádných kopců, pěkně nám to ujíždí. Na břehu je spousta chat a chatiček což naznačuje značný rekreační potencionál oblasti.

Kolem řeky stávalo několik mlýnů. Ty už samozřejmě dávno neslouží svým účelům. První na ráně je Spálený nebo Hardův mlýn. Podle reklamy je tu dokonce hospůdka, ale otevírá až odpoledne, takže ani nikoho nenapadne zastavit. Zde nastává mírná komplikace, cesta odbočuje od řeky a mění se spíše v pěšinu a kopečkem objíždí kraj lesa. Naštěstí se brzy dostáváme opět k normální cestě a míjíme další bývalý mlýn. Zastavení naučné stezky nás upozorňuje na Loucký mlýn. Ten má být (původem) jedním z nejstarších moravských mlýnů, fungoval již počátkem 12. století. Daří se nám zastihnout i majitele či nájemníka, který nás provede do zachované mlýnice. Mlýn domlel v roce 1951 (to už ale fungoval na elektřinu a místo kola jej poháněla turbína), ale téměř kompletně se dochoval tehdejší technologie vybudovaná v první polovině minulého století.

Mimoděk jsem se tak dostali za Staré Hobzí, kam zřejmě míří druhá silniční skupina. Ovšem z telefonátu se dozvídám, že odbočili ze silnice k Hardovu mlýnu a uzavřenou hospůdku si otevřeli, po několika dalších telefonátech oznamuju, že už jsme vlastně daleko pře nimi a míříme rovnou do Slavonic, Staré Hobzí mineme.

Je to po silnici s č. 152 a kde se vzal tu se vzal i Vašek, který tady jezdí na silničce, takže terénem nejezdí. Martina tak má výhodu občasné dopomoci. Sice do Slavonic velké kopce nejsou, ale občas se musí zabrat.

Jestli dobře počítám, viděl jsem Slavonice 3x, teď počtvrté. Ač se to dnes nezdá, jde o nejzápadnější město Moravy (aktuálně okres Jindřichův Hradec, kraj Jižní Čechy). Vznikly po polovině 13. století (zmínka 1260). Na město byla osada u stezky z Prahy do Vídně povýšena ve 14. století. Stejně jako nedaleký Telč tehdy byly Slavonice državou pánů z Hradce. Patrně největší rozkvět přišel v 15. a 16. století. Tehdy se obyvatelstvo přiklonilo k protestantskému vyznání (Luteráni). A podle toho si vyzdobili obyvatelé i své příbytky. Značná část v centru města je vyzdobena obrázkovými sgrafity, většinou biblickými a náboženskými tématy, případně nějakými životními ponaučeními.

A pak přišla válka (třicetiletá), mor, požár a jiné pohromy. K úpadku vedlo i přeložení dálkové cesty přes Jihlavu k Znojmu (dnes je tam silnice E 59). Nakonec i rozdělení Rakouska-Uherska či fakt železné opony příliš dalšímu vývoji města nepřispěl. Takže dnes tu mají skoro původní pozdně středověké až raně novověké centrum, příliš nedotčené novější zástavbou. Kupodivu tu není ani moc paneláků (snad žádný), takže jsou Slavonice takovým příjemným pohraničním městečkem. Ale jak přijde volný den, rovnou i více volných dnů a takové brzké léto jako letos, jsou Slavonice plné turistů a výletníků.

Samozřejmě se tu zdržíme, někdo si vyleze na věž (kdo nebyl), zajde do Íčka, na zmrzlinu, nebo jen tak po náměstí.

Vlastně jsem neměl přesnou představu kam dál, ale i po dvou hodinách ve městě je ještě dosti času, tak navrhuji k všeobecnému souhlasu vyšší cíl. Landštejn. Hned ze Slavonic je zase kopec (jak taky jinak), po silnici 152, trošku se srotíme ve Starém Městě a následuje táhlá cesta k hradu (Grenway Praha Vídeň), je to normální asfaltka nad údolím potoka Pstruhovec. Kdo by chtěl, dalo se odbočit k židovskému hřbitovu (kde někteří z nás onehdy byli).

Celkem překvapivě jdou na hrad skoro všichni výletníci (já byl na hradě v roce 2009, v roce 2010 jsem vynechal). Malým zklamáním je fakt, že zrušili hospůdku za vstupem, místo ní je malé muzeum. Tehdy jsme si koupili pivo do kelímku a hradem brouzdali s ním. Zřejmě byli návštěvníci nepořádní.

Nicméně oproti poslední návštěvě mám pocit, že je více přístupný prostor nižšího hradu (v podstatě se dá obejít až pod velkou věž). Tenkrát se dalo jít jen tak 150 metrů, takže nějaké novinky tu jsou. Do vlastního horního hradu se vlastně musí kousek vrátit a k další bráně. Landštejn založil počátkem 13. století král Přemysl Otakar I. Hrad tu měl střežit spornou hranici Čech a Vitorazka, kdysi býval přímo při zemské hranici. Základy hradu jsou tak ještě románské, ačkoliv většina hradu je už spíš gotická. Dominantou hradu je obrovská čtyřhranná věž, k ní se připojují budovy obytného paláce. Opevnění tvořilo i několik bašt. Přes relativní mohutnost byla hradby spíše slabé. Hrad ale sloužil relativně dlouho, až po požáru 1750 byl opuštěn. I díky tomu se relativně zachoval v málo dotčeném stavu. V poslední třetině 20. století se uskutečnila poměrně rozsáhlá záchrana až rekonstrukce (hrad je značně zalitý betonem), ovšem ne zcele odborná, takže se ztratily nebo zničily stopy po počátcích hradu.

Nicméně přes to je hrad atraktivním cílem (koho by nějaké vykopávky zajímaly). Nakonec vršek velké věže je i pěknou rozhlednou, kde můžeme hledat zajímavé body v okolní krajině České Kanady. Snad bych jen opravil poměrně nadnesené číslo o návštěvnosti, které v jednom cestopisu uvedl dávný výletník. Podle údajů NPÚ je návštěvnost v roce spíše mezi 30.000–40.000.

Po hradu jsme nemohli minout oblíbenou hospodu Holubník. Je tu vcelku narváno, ale zahrada je značně zaneřáděna hromadou dříví.

Dál pojedeme lesem, z kopečka do kopečka. Provází nás žlutá TZ a ač není cesta udávaná jako cyklistická, jde vcelku o pěknou lesní cestu. Nejdřív ovšem prudce sjíždíme k vodní nádrži Landštejn (na pitnou vodu), takže pak to musíme zase vyjet, ale stoupáky jsou snesitelné. Vlastně dojedeme ke známe silničce do Stálkova. Malé vzrušení nám dopřeje nejstarší účastnice výletu. Protože má elektrokolo, v kopcích je pořád v čele. Pak vidí nějaké modré tričko, tak myslí, že to je Pepa je jede za ním, ve Stálkově rovně. Tak ji musíme odvolat zpět.

Ze Stálkova tedy známou trasou k Peníkovu (kdo neviděl včera vodní pilu, mohl teď), i Českým Rudolcem jen tak projedeme, protože máme večer naplánovaný ohýnek a nějaké opékání.

pt.1.

pt.2.

pt. 4.