Cesta na Hefštýn - 1.Kratičká procházka Lipníkem

Další návštěvu našeho oblíbeného hradu jsme plánovali dlouho, ale kvůli rekonstrukci hradního paláce ji odložili na dobu neurčitou. Vždyť já ještě vloni na jaře při cestě do Potštátského skalního města z dáli udiveně hleděl na rameno jeřábu, tyčící se tak nepatřičně nad tou kdysi nedobytnou hradní pevností a říkal si, že by nynější prohlídka asi nebyla tím pravým ořechovým.

Uběhl rok a najednou bylo vše jinak: opravy byly zdárně dokončeny a brány Helfštýna s celým areálem (nyní už bez jakéhokoli omezení) se otevřely široké veřejnosti. V pozdním jaru jsme byli zaneprázdněni, takže naše očka hrad znovu spatřila až první srpnové úterý, kdy jsme měli s ženou oba volno.

 

Na výlet nám tentokrát vyšel krásný sluneční den, začátek cesty ale zrovna moc optimistický nebyl: osobní vlak z Vizovic do Otrokovic měl kvůli nějaké poruše 15 minut „sekyru“... což byl docela průšvih, neboť nám na osobák ze Zlína v bývalém Baťově ihned navazoval spoj do Přerova. Naštěstí na nás rychlík počkal (potom se divme, proč mají ty vlaky furt zpoždění!) a v Přerově se nám zrychleným přesunem podařilo zabránit tomu, aby bus do Lipníku nad Bečvou odjel bez nás!

 

Na místním autobusovém nádraží zbývalo do odjezdu spoje do Týna nad Bečvou více jak hodinku času. Což se dalo využít na takovou zrychlenou, dalo by se říct přímo leteckou prohlídku centra města. Protože Jana odmítla, vyrazil jsem na ni sám.

 

Cestou po Neffově ulici ke kruháči jsem nejprve rychle obhlédl část městských hradeb a poté se na chvilku zamyslel, které že to ze dvou měst ležících v Moravské bráně mám radši. Jestli tento, počtem obyvatel sice menší, Lipník anebo sousední Hranice. Hranice se pyšní hezčím zámkem a mnohem pompéznějším náměstím, Lipník zase unikátním dochovaným městským opevněním, romantičtějším podloubím a kostely, z nichž je jeden doplněn samostatně stojící zvonicí… no, opravdu těžko obě sídla porovnávat, holt má každé to svoje!

 

Naproti siluetě Lídlu jsem od kruhového objezdu odbočil úzkou uličkou do centra a vzápětí stanul na dlažbě náměstí T.G.Masaryka, jehož plocha obestavěná starými měšťanskými domy (a také empírovou radnicí) má tvar písmene „L.“ V současnosti je prostranství rynku krom dvou historických kašen ozdobeno i novodobými kovovými sochami, nutno dodat, že docela interesantními.

 

Vraťme se ale k těm kašnám, které jsem naplněné tekutinou zvanou H2O ke svému velkému údivu viděl poprvé v životě, při mých dřívějších návštěvách totiž byly vždy vodyprosté…

 

Floriánská kašna umístěná naproti radnici směrem na východ pochází z roku 1699. Právě tímhle letopočtem je datována osmiboká vodní nádrž zrobená z hrubozrnného pískovce. Vprostřed ní se do výše tyčí podstavec tvaru hranolu, zkrášlený reliéfy, jež zobrazují jakéhosi divého mužíka. Na vrcholu hranolového soklu stojí socha sv.Floriána – patrona hasičů a vlastně všech pracovníků, kteří měli co do činění s ohněm a jakými byli např.kominíci, pekaři, hutníci či hrnčíři.

 

Kašna se sochou sv.Jana Nepomuckého se nachází hned pod radnicí v jihozápadních prostorách náměstí. Je rovněž oktogonální a na nádrž byl též použit hrubý pískovec. Tahle je ale mnohem mladší, neboť pochází až z roku 1859. Ze soklu nesoucího postavu světce vyčnívají čtyři vodní chrliče. Podoba našeho nejpopulárnějšího světce je obligátní: oděn je do klasického kanovnického roucha, přes ramena má přehozenu kožešinovou pláštěnku a hlavu zdobí biret. V rukou drží skloněný kříž s Ježíšem Kristem.

 

Obě kašny jsou zajímavou ukázkou práce místních kameníků.

 

Z náměstí už jsem Křížkovského ulicí zamířil k nejzajímavější lipnické dvojvěžové siluetě, tvořené věží kostela sv.Jakuba a předsunuté zvonice, viděné už z rynku.

 

Možná se návštěvníkům, kteří si předtím prošli celé historické centrum města a náhle stanou před tímto kostelem bude zdát, že zažívají deja vu (těm „poživším“ pak, že se motají v bludném kruhu), ale tenhle chrám je opravdu úplně jiný než ten stojící u lipnického zámku a zasvěcený sv.Františku Serafinskému!

 

Akorát jeho chrámovou loď doplňuje téměř totožná věž. I tahle má renesanční ochoz s arkádami (však byla navýšena až v roce 1596 a pravděpodobně na její podobě podumal stejný vlašský stavitel), ale zbytek sakrální stavby je jiný. Navíc se nachází v severní části historického jádra a pokud před ní narazíte na tu fantastickou osamělou renesanční zvonici, omyl jest vyloučen a vy jste se skutečně ocitli u chrámu sv.Jakuba.

 

Byl vystavěn v gotickém slohu v nejstarší části města na přelomu třináctého a čtrnáctého století. O několik stovek let později byly do právě přistavěné kostelní věže pořízeny tři mohutné těžké zvony. Bohužel dělaly neplechu. Ten největší měl totiž tak veliký výkyv, že při zvonění narážel do zdi a narušoval statiku věže.

 

Proto byla roku 1609 poblíž kostela za neuvěřitelných 222 dnů vystavěna samostatná zvonice a zvony sv.Jakub, Jan a Michal v ní našli druhý domov. Lipnická renesanční zvonice je oproti dalším, které se z tohoto období zachovaly, mnohem větší a na Moravě se díky tomu stala málem jedničkou. (největším konkurentem se chlubí Jihlava a je jím brána v ulici Matky Boží.)

 

Lipnická hranolová samostatně stojící věž dosahuje výše 24 m a každá její strana je bezmála deset metrů široká. Nad nejvyšším patrem ji zdobí liché arkády a atiky.

I v dnešní době v ní visí tři zvony. Tím prvním je druhý největší zvon na střední Moravě – Michal, následuje nejstarší zvon v přerovském okrese Jakub a tím posledním je Barborka.

 

Sluneční hodiny jsou umístěny na jižní stěně se vstupem pod erbem Jiřího Bruntálského z Vrbna, pamětní deskou a znakem města a jejich spodní okraj se nachází 11 metrů nad zemí. Na výšku dosahují tří metrů a třiceti centimetrů a jsou dlouhé sedm a půl metru. Jejich ciferník je asymetrický a je mírně pootočen směrem k východu. Ukazují jak čas (dlouhý stín tyče směřuje k římským číslicím na obvodu), tak datum (stín kuličky ve vrcholu trojúhelníka se pohybuje po barevných ploškách mezi křivkami, které označují jednotlivá znamení zvěrokruhu.) Datumy rovnodennosti – Beran 20.března a Váhy 22.září – jsou označeny úsečkou jdoucí šikmo dolů zleva doprava.

 

Důležité upozornění: jelikož hodiny ukazují pravý sluneční čas místního poledníku, (tedy čas místní), dochází u nich v období našeho novodobého výmyslu – letního času, k přibližně hodinovému „zrychlení!“

 

Nyní se ještě vraťme ke kostelu sv.Jakuba, který měl nelehký osud. Roku 1633 byl postižen velkým požárem, přičemž jeho věž spadla dolů na městské hradby. Po opravě věže do ní byl umístěn zvon Vavřinec a ona sama dostala novou báni. V roce 1788 ale přišel další ničivý oheň, při níž se utrhla a spadla celá cibulovitá báň. Poté věž dostala střechu jehlancovitou a tu na ní spatříme i dnes.

Exteriér a překrásný interiér chrámu si zase uchoval podobu z přestavby v barokním slohu. Svatojakubská věž dosahuje výše 52 m a její přístupný vyhlídkový ochoz se nachází ve výši 33 metrů nad dlažbou okolních ulic.

 

Hned vedle chrámu je vstup do Meditační zahrady o rozloze 3 000 metrů čtverečních. Původně se v těchto místech nacházel hřbitov a později městský park. Její plochu krášlí ohromné množství květin ve více jak třiceti druzích, které postupně rozkvétají od jara až do příchodu podzimu.

Uvnitř se nachází také prolézačka pro děti ve tvaru dřevěné velryby a hrací plocha pro „Člověče, nezlob se.“

 

Údajně má být zahrada veřejnosti přístupná v čase od května do října, ale napříč této informaci jsem ji v době mé návštěvy otevřenou neviděl...

 

Od chrámu sv.Jakuba jsem přešel ulici Komenského sady k protějšímu městskému hřbitovu, před vstupem si prohlédl skulpturu Panny Marie Bolestné a pak už mezi hroby zamířil k raně barokní kapli zasvěcené nebeskému klíčníku – sv.Petrovi. V jejím dnes nepřístupném interiéru se prý nacházejí tři náhrobní kameny ze 17. století a jižní stěnu kaple zdobí 9 náhrobků ze století osmnáctého až devatenáctého. Původní vnitřní vybavení kaple sestávalo z hlavního a dvou vedlejších oltářů, varhan a obrazů Křížové cesty, jenže v sedmdesátých letech minulého století bylo při opravě interiérů téměř všechno (včetně starých maleb i omítek) svévolně odstraněno.

Po rekonstrukci v roce 2004 byl interiér kaple upraven na smuteční síň.

 

No a odtud ze hřbitova jsem jako chrt vyrazil k blízkému autobusovému nádraží, kde už na mne na nástupišti spoje do Týna netrpělivě čekala manželka...