Cesta na oslavu aneb Uničov má 800 let

Na oslavu významného výročí v dějinách mého oblíbeného města jsem byl uničovskými přáteli zván již dlouhé měsíce předem. Dlouhodobě jsem také s akcí – na kterou jsem se i velmi těšil - počítal, ale poté se nám všem podařilo tak nějak pozapomenout. Různé zdravotní problémy a plnění náročných pracovních úkolů na obou stranách prostě převedly naše myšlenky na vedlejší kolej. Až těsně před dnem "D" mi bylo telefonicky oznámeno, že se se mnou počítá a královské lože mi bude tradičně připraveno. Byla přesná polovina měséce června a já vyrazil. Samozřejmě na kole a vybaven fotoaparátem, byť tentokrát menšího typu.

Vyrazil jsem celkem brzy ráno. Jednak kvůli venkovním teplotám, jednak jsem chtěl v Uničově beze spěchu stihnout vlak nostalgie s parní lokomotivou. Už proto, že když je tato atrakce v Šumperku, tak já jsem většinou někde úplně jinde. A navíc se musí počítat s plánovanými i nepředpokládanými zastávkami a pauzami. První z nich jsem si udělal v Troubelicích. Hospoda byla sice ještě zavřená, ale upoutal mě sloup Panny Marie nedaleko troubelického kostela. Pár fotografií a jedeme (tedy v tomto případě já jedu) dál. Konkrétně do Medlova, kde se má zastávka neočekávaně prodlouží, takže nakonec dorazím do Uničova sice včas, ale ve sportu a s časovou rezervou – původně spočítanou na 2,5 hodiny – limitně se blížící nule.

V Medlově jsem si chtěl původně udělat jen pár snímků tamního smírčího kříže a pokračovat dál. Při dojezdu do obce jsem si řekl, že bych mohl dát rauchpauzu u zdejšího hřbitovního kostela a eventuelně udělat pár snímků. Nápad dobrý, protože jsem se na hřbitově dal do řeči s domorodci a najednou – z ničeho nic - jsem si prohlížel interiéry medlovského kostela sv. Petra a Pavla. V presbytáři se zachovala i gotika , takže spokojenost. Škoda, že paní, které mě kostelem provedla, byla ve stádiu přípravy sobotního oběda a v časovém deficitu. Jinak by klapla asi i prohlídka původní kostelní věže.

Debata s domorodci změnila i mé následné plány. Byl jsem totiž iupozorněn, že nedaleko odsud se nachází Kaple, která údajně bývá otevřena jen jednou za rok. Ten den právě nastal. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, kam vlastně mám jet. Hlevece neznám, ale poté mi došlo, že jsem na Hané a mám jet do místní části, zvané Hlivice. Kapli (snad) sv. Antonína Paduánského jsem si v klidu prohlédl a nafotil, jen jsem zklamal malou pomocnici zvonice (nemyslím věž, ale paní, které zvoněním svolávala lid věřící na mši), která se radovala, že přizvonili prvního zájemce. Ale později se pár jednotlivců dostavilo a bylo po smutku. Při návratu do Medlova jsem ještě s místními krasavicemi – při focení kříže v krajině – podebatoval o Vysoké rozvodovosti v naší zemi a vzápětí z odpočivadla při cyklostezce Medlov – Hlivice zavolal do Uničova, abych omluvil své zpoždění a upřesnil dobu příjezdu.

Pak již následoval sprint (s krátkou prodlevou u zmíněného smírčího kříže, pochopitelně) , protože jsem před nějakým časem slíbil paní domu kytku a nerad bych prošvihl dobu, kdy jsou květinářství ve stavu open. Vše dopadlo naštěstí dobře, paní květinářka mi otevřela ještě asi 8 minut po zavíračce – za což jsem ji také spravedlivě odměnil - a díky tomu jsem měl protekci u Pavly na nejbližší období opět zajištěnu. Teď už mě čeká pivečko, slivovička, cigárko, volné letní oblečení a slavnostní uničovské radování. A nejdříve - samozřejmě - radostné přivítání se s pánem domu, při kterém si mi Ivoš postěžoval, že váhově opět postoupil do vyšší kategorie. Raději jsme si na to hned připili. Rovnou jsem všem také oznámil, že třetí člen naší skupiny mě ráno v Libině předjel autem a akce se nezúčastní (nakonec alespoň na chvilku po obědě nakoukl). Vzápětí mi byla představena ještě tiskem vonící kniha, vydaná k 800. výročí založení města. Krásná, za zaváděcí cenu, ale velmi objemná a pro mě by byla atraktivní hlavně ta část, která se zaobírala obdobím gotiky a renesance. Tak jsem pětikilo ušetřil a žena mě doma po návratu netloukla do hlavy, aby změkla.

Opláchnutý, převlečený a osvěžený jsem připraven k dalšímu programu, což znamená, že se začínám těšit na vláčky. Skoro jako malé dítě, když jsem se na „páráky“ chodil dívat téměř každý den. Vyrážíme ve čtyřech, tedy Ivoš, jeho stárnoucí děti a já. Na nádraží se nejprve přátelsky přivítám s uničovským starostou (když mě představoval družební delegaci z Ukrajiny, zjistil jsem, že si z někdejší povinné skoromateřštiny nepamatuji takřka nic), a pak již kroužím po peróně a hledám nějaké to místečko pro pořízení fotodokumentace. Je to těžké, ale alespoň chvíli podebatuji s místními fotografy – takřkaprofesionály. Tam se také dozvím, že vlak přicouvá a že byl slavnostně vypraven z Libiny. Ale "Hurvajze" jsem viděl ráno v Šumperku, zdržel mě totiž na přejezdu.

Nastává chvíle příjezdu vlaku, který – bohužel pro nás dokumentaristy – proběhl opravdu způsobem „na zpátečku“. I tak jsem prý – alespoň podle svědectví kamaráda ze Šumperka, který s dětmi vlakem přijel – radostně skotačil mezi kolejemi a okolí moc nevnímal. A tak jsem málem přišel o důležitou informaci, že VIP lístek do vlaku byl zajištěn i pro mě, a souprava mi tak málem ujela. Takhle jsem si jel do Šternberka – sedíc v „Hurvínkovi“ - jako pán a vzpomínali jsme s Ivošem a Daliborem na doby, kdy jsme těmito vlaky jezdili běžně, někteří mnohdy i v zavazadlovém prostoru.

Ve Šternberku máme při „přepřahání“čas na cigárko, pár fotek a návštěvu „jídelního vozu“, což je další – speciálně upravený – Hurvínek. Překvapí mě, že nebízený sortiment je bohatý ‚od pohledů, tašek a triček přes pivo a nealko až po ta jídla) a cenově velmi přijatelný. I pěkné příležitostné razítko je k dispozici – bylo utajeno pod pultíkem a já ho ihned samozřejmě využil. Pak již nastává čas na využití zpáteční jízdenky. Měníme rafinovaně vůz, takže jedu po dlouhé době vagonem se dvěmi otevřenými plošinami, kterým jsem v dětství jezdíval na prázdniny na Boskovicko.

Ve vlaku korzuji, takže stihnu i pár fotek interiérů, debatu s ženou mnoha funkcí (průvodce a informátor, zdravotní personál a řidič doprovodného vozidla) a krátké odsouzení (v duchu) moderní matky, která již asi třetí hodinu v kuse kojí a celému vlaku vystavuje na odiv své poctivé … řekněme minimálně osmičky. O to vše je Ivoš ochuzen, protože se rozhodl nekorzovat, ale věnovat se rozjímání a pozorování KRAJINY. A pro upřesnění pro znalce či případné hnidopichy doplňuji, že nás táhl stroj ČKD pod typovým označením 534.0432, který byl "krmen z uhláku" typu 935.1102.

Po příjezdu se přesuneme ke krátké poradě zpět do východiska všech dnešních tras, tedy\k Ivošovi a Páje domů. Tady vyhodnotíme první část dne a s chutí zbaštíme něco chutné krmi, kterou paní domu mezitím připravila. Nastává dlouhá debata na téma dalšího programu dne, kterou však nebudu vážené čtenáře Turistiky nikterak zatěžovat. A protože dorazí posily, které jsou ochotny se – alespoň částečně – připojit k mé touze pouti za poznáním, je rozhodnuto. Na můj vkus by se sice mohlo vyrazit minimálně o hodinu dříve a vidět toho o něco více, ale jsem na návštěvě a musím být hodný, protože příště by mě tady už třeba nechtěli. I tak jsem toho ještě viděl dost a dost, a proto nechám další vyprávění na 2. díl tohoto cestopisu. Ten bude hodně o muzejních prostorách a méně o hospodách, ohňostroji a cestě domů.