Cesta za posledním východem slunka roku 2016.

Rok 2016 se přehoupl do svého posledního dne a u nás v Českém středohoří i do dne mlhavého. Na samotné slunko jsme dole už několik dní nenarazili, takže mě napadla myšlenka, že bychom se s Rinou, mým věrným psím společníkem, na něj šli podívat do vyšších ,,pater“. Tím bychom tohoto životadárce rovnou přivítali při jeho vstupu do posledního dne roku. Všeobecně známé je u nás, že jedním z nejlepších pohledů na východ slunka je z naší královny Českého středohoří, Milešovky a to i za inverzního počasí. Většinou totiž inverze až k vrcholu této majestátné Hory nevystoupá, jen málokdy je tomu naopak.

K tomu, abych mohl vidět východ slunka z nejvyšší Hory Českého středohoří, bylo zapotřebí brzké vstávání. V poslední den roku, kdy si mnozí přispí, aby byli připraveni na noční přivítání nového roku, to tak často asi vidět není, extra ne v 5:15h, kdy je ještě úplná tma. Jenže když už jsem tento nápad vymyslel, musel jsem se pro něj i obětovat. Byla to taková sázka do loterie, protože tentokrát jsem se nemohl podívat dopředu na webkameru, jak to na vrcholu Milešovky vypadá. Alespoň to slibovalo překvapení. Jestli kladné, či to záporné, to jsem samozřejmě nemohl ráno tušit- naštěstí jinak by to už nebylo překvapení.

Po krátkém přesvědčování opustit vyhřátou postel na naší chalupě na Hrušovce, jsem se zvedl, následně se nasnídal, venku obstaral, co bylo zapotřebí a vyrazil s Rinou k hájovně v sedle Paška Pole, autem. Kdybych celou tuto akci chtěl udělat jen pěšky, musel bych vstát ještě alespoň o hodinku dříve a to už by bylo moc i na mě. Všechno má své hranice.

Na hlavní silnici na Teplice vládl klid, což by ještě před měsícem byl spíš jen sen. Tento jev totiž ,,způsobila“ dokončená dálnice D8. Takže, pokud bude dálnice fungovat, jak má, v rámci možností, klid na silnici E55 bude i dále.

Po odstavení auta u hájovny na Paška Poli jsme konečně s Rinou vyrazili po svých. Potom, co jsme nabrali nějaké ty výškové metry, jsem uviděl oblohu, po které se třpytily hvězdičky. Dobré znamení, že plán vidět východ slunka v poslední den roku, by mohl vyjít.

To nejtěžší nás ovšem s Rinou čekalo. Vrchol Milešovky byl totiž zasněžen a to přinášelo na pěšinkách nebezpečí ledovky. Samozřejmě se můj předpoklad splnil. Takže opatrně, místy téměř po čtyřech (Rina samozřejmě po čtyřech normálně), jsme se na horu vyškrábali. Ještě, než jsme došli na hlavní vyhlídkovou terasu, bylo jasné, že východ slunka uvidím a to i s tím úchvatným jevem nízké inverze dole. Na terase už vyčkávali první zájemci, kteří taktéž chtěli vidět a samozřejmě i vyfotit východ slunka. Po tom, co mě sledoval jeden fotograf, jak se snažím na stole ustálit můj foto přístroj, mi nabídl k zapůjčení stativ, který ta partička měla navíc, čehož jsem s vděkem využil.

Po čase na hlavní vyhlídkové terase diváků přibilo, takže nás tam bylo přibližně15 lidí. Slyšel jsem nejenom češtinu, ale i slovenštinu a němčinu. S rodinkou ze Slovenska jsem se následně dal do řeči a to díky Rině, která se jim zalíbila, a chvíli se jí věnovali. To ona vzala s velkým vděkem, protože čekání ji už přestávalo bavit.

Východ se čím dál víc zbarvoval a po přibližně hodince pobytu na hoře, chvíli před osmou hodinou ranní, slunko vykouklo nad nízkou oblačností. Když to zkrátím, hlavní dějství tohoto divadelního představení bylo opravdu úchvatné. To se slovy nedá ani vystihnout. To se prostě musí vidět. Fotoaparát mi trochu nadělal problémy. Nejenom, že chlad docela rychle oslabil baterii, ještě se mi v objektivu objevil pravděpodobně prach, který na některých snímcích vytvořil nechtěné, ale někdy i zajímavé obrazce. Ale naštěstí hlavní divadelní představení v podobě východu slunka se mi podařilo zachytit a za to jsem neskonale rád.

Když jsme se všichni dost nabažili východu slunka, většina z nás se přesunula na druhou stranu, abychom se podívali na západní stranu, kde z inverze vystupovala například hora Hradištany, druhý nejvyšší vrchol Českého středohoří a další kopečky tohoto krásného pohoří. Následně, když jsem se pokochal i touto stranou, jsem se s Rinou vydal na zpáteční cestu, která byla o dost dobrodružnější, než předtím při výstupu nahoru. Na zledovatělých pěšinkách a listí jsem se několikrát sklouzl, ale nic se mi naštěstí nestalo. Ještě, že jsem neviděl pohled Riny. Pohled na paníčka, jak zvláštně ,,tancuje“ při sestupu dolů, byl asi komický. Níže, kde už sníh a led nebyly, byl sestup už hračka. Ve výšce přibližně 600 metrů jsme se s Rinou opět ponořili do mlhy. Alespoň, že tráva a stromy byly krásně ojíněné.

Po tom, co jsme dorazili k autu, jsme se s Rinou přesunuli zpět na Hrušovku. Plán, vidět naposledy v roce 2016 vycházet slunko, vyšel opravdu parádně. Pořádně jsme se prošli, z čehož měla samozřejmě Rina velkou radost a to ji nějaký východ slunka nechal celkem chladným, bez ohledu, že byl poslední v roce 2016.

Přeji vám, přátelé, do nového roku 2017 mnoho štěstí, zdraví, úspěchů nejen turistických a ať vás potkávají jen samé radostné zážitky.