Pěšky z Chvalčova přes Hostýn do Chvalčova
Svatý Hostýn - jeden z vrcholů Rusavské hornatiny v pohoří Hostýnských vrchů, patrně nejvýznamnější ze všech v tomto kraji Moravy. Při našich výletech jsme jej z dálky pozorovali několikrát, ale až do tohoto výletu jsme na vrcholu Hostýnu nikdy nestanuli. Když jsme v létě pobývali v okolí Hulína a Kroměříže, tyčil se nad lány obilí, připomínající maják na pobřeží žlutého moře. Během jiného výletu po okolí Rusavy jsme se k němu přiblížili mnohem více - nejprve na nás vykoukla část baziliky, která stojí na nižším ze dvou vrcholů Hostýna, když jsme dobyli zříceninu hradu Křídlo. Holé stromy na jaře teprve začínaly pokrývat první listy a jehličnany nedokázaly zakrýt výhled na střechu církevní stavby. A když jsme se přesunuli do obce Rusava a z její horní části po modré značce překonali krátké, ale vydatné stoupání na další krásné místo jménem Skalný, ocitli jsme se v bezprostřední blízkosti legendárního Hostýna. A přesto jsme k němu opět nevydali. Svatý Hostýn tedy pro nás i nadále představoval jeden z cílů, stejně jako pro dávné poutníky, kteří sem ale přicházeli z úplně jiných důvodů.
Konečně v jeden krásný slunečný den roku 2012 padla volba na pokoření kopce, výrazně vyčnívajícího nad městem Bystřice pod Hostýnem, které jsme si prošli dopoledne a po obědě jsme již vyjeli do Chvalčova. Obcí jsme pouze projeli až na malé parkoviště, nacházející se asi 700 metrů za Chvalčovem. Silnice dále stoupá na další známá místa Hostýnských vrchů - Tesák a poté Troják, kde jsme však již byli v zimě na běžkách a o tomto výletě se můžete dočíst v jiném mém cestopisu. Naše stříbrné přibližovadlo z Francie na tomto parkovišti odpočívalo až do pozdního soumraku a než jsme se vydali nahoru, přečetli jsme si pár zajímavostí z informační tabule. Potom jsme opustili jako vzorní žáci místo zvané Chvalčov - Lesní škola a po červené značce vykročili vzhůru za poznáním.
Na Svatý Hostýn vedou v podstatě čtyři cesty. Po červené z Chvalčova jsme se vydali my, po modré přes Skalný se sem dostanete z Rusavy, po červené a modré ( ale z druhé strany ) vede cesta od hřbitova v Bystřici pod Hostýnem. Poslední možnost využívají zejména starší osoby, líní ( neplést z rybami ) či velice spěchající lidé. Opět od hřbitova v Bystřici pod Hostýnem jede nahoru autobus, pokud jej nestihnete, můžete využít služeb taxi, což bych vám nedoporučoval. Budete-li článek číst i dále, dozvíte se proč - důvodem nejsou finance.
Rozcestník nad naším odpočívajícím stříbrňákem hovořil jasně - Hostýn 2 km. O převýšení 336 výškových metrů však milosrdně pomlčel. Naše červená značka nás zavedla ihned do lesa, plného smrkových stromů a ihned začala stoupat. Lesní cesta se prakticky záhy změnila v pouhou stezku, jenž nás vedla někdy mezi menšími smrkáči, jindy podél statných urostlých stromů, které nás milostivě chránily před paprsky slunce. Několikrát jsme se zastavili a doplnili tekutiny z našeho batohu. Záhy jsme stanuli u prvního zastavení naučné stezky Příroda Hostýnských vrchů a ani nás nepřekvapilo její číslo 7. Raději bychom však byli již u jedničky. Z tabule jsme získali informace o savcích, kteří zde žijí a doufám, že i dlouho budou žít. Bohužel jsme z nich neviděli za celou cestu žádné - Zajíc polní, Daněk skvrnitý, Srnec evropský či Ježek západní na nás zřejmě zvědaví nebyli. Naštěstí jsme nepotkali ani další zdejší obyvatele - Prase divoké nebo Rys ostrovid se nám také vyhnuli. Koho jsme však potkali, byli další turisté, kteří mířili příjemnějším směrem - samozřejmě opačným než my.
Ono se řekne dva kilometry, ale pak jsou také dva kilometry, které měří mnohem více. Synek si odskočil do nízkého porostu odlovit další geokešku toho dne a my jsme na něj počkali u dalšího zastavení NS s číslem 6. Teda řeknu vám, mají tady krásné ptáky. Lesy obývá třeba Strakapoud bělohřbetý, Čápi bílý a černý, Výr a Krkavec velcí, Kos horský, Sýkora modřinka a další. Jestli jsme některého z nich viděli již nevím, ale určitě jsme některé z nich slyšeli...
Synek se neztratil a tak jsme všichni dorazili k zastavení číslo pět a na tabuli jsme si prohlédli některé z velkého množství bezobratlých živočichů zdejšího kraje. Jsou zde třeba krásní motýli Otakárek a Perleťovec, odporní pavouci Křižáci či Kudlanka s Cikádou.....
Že vám ve výčtu přírody něco chybí ? Pak jste dávali dobrý pozor ! Další zastavení NS je věnováno rostlinám, které zde v různém období roku můžete vidět. A tak na tabuli nechybí Vstavač bledý, Měsíčnice vytrvalá, Sněženka podsněžník, Prstnatec Fuchsův a bezový nebo Kosatec sibiřský. A doufám, že v přírodě v dalších letech také tato květena chybět nebude.
Přehoupli jsme se do druhé poloviny našeho výstupu a cestu nám protnula silnice, po které jezdí již zmíněné autobusy a taxíky. Soukromá auta by jste tady neměli potkat, protože na Hostýn je uplatněn zákaz vjezdu. Šest kilometrů dlouhá serpentinová silnice začíná u bystřického hřbitova, pokračuje k Černému potoku, v pravém úhlu se zatáčí k Chvalčovu, kde protíná starou cestu vedoucí k lomu. Dále se spirálovitě vine po severním, východním a jižním svahu a končí u Poutního domu. Náročná stavba trvala dva roky a byla dána do provozu 6.9.1932. A zde je vhodná příležitost vysvětlit, proč nevyužít služeb taxi. Když jsme přelezli svodidla, syn a dcera odběhli odlovit společně další kešku a tak jsme se zde chvíli zdrželi. Za těch 20 minut oběma směry několikrát projeli šílení taxikáři se svými auty velkou rychlostí. Zřejmě mají dost zákazníků, a proto serpentiny projíždí stylem, který jsme mohli vidět ve francouzských filmech s názvy TAXI 1, TAXI 2, TAXI 3, TAXI 4. Doporučuji tedy raději autobus, ale pokud vládnete svými dolními údy, zvolte určitě pěší výšlap. Poznáte krásnou přírodu, uděláte něco pro své zdraví a také pro rostliny a zvěř zdejšího kraje.
Když se k nám děti vrátili, pokračovali jsme v dalším stoupání na Hostýn. Záhy jsme stanuli u zastavení číslo tři, které se věnuje stromům a keřům. Původně zde rostly Lípy, Dub zimní a Habr obecný, ve vyšších polohách pak Buk lesní a Jedle bělokorá. Vlivem znečištění prostředí a také houbovitým onemocněním zde dnes najdete hlavně buky, smrky, borovice a modřín.
Těsně pod vrcholem našeho cíle se nachází zastavení číslo dvě, které nás informovalo o tom, že i mechy a kapradí patří k rostlinstvu Hostýnských vrchů. Jestli se zde nachází domov Křemílka s Vochomůrkou jsme se však z tabule nedozvěděli. Konečně jsme přišli k vymodlenému zastavení s jedničkou. Na tabuli jsme našli houby, které v lesích v době naší návštěvy zatím nerostly. Rychle jsme ceduli opustili, neboť nám zbývalo posledních pár metrů k dosažení Hostýna.
Horu Hostýn tvoří dva vrcholy – vyšší severní s rozhlednou a větrnou elektrárnou ( 736 m ) a západní vrchol s poutním chrámem a řeholním domem ( 718 m ). Podle archeologických nálezů se na Hostýnu nacházelo rozlehlé pravěké hradiště. Má půdorys ve tvaru nepravidelného trojúhelníku s dvěma vrcholy, mezi nimiž se nachází velké prostranství zvané amfiteátr. Hradisko je po obvodu opevněno valem Vysokým většinou kolem 4 metrů, v jihozápadní části však dosahuje výšky až 8 metrů. Zde je toto opevnění přerušeno původním hlavním vchodem, tzv. Železnou branou, kterou jsme do areálu vstoupili. Ocitli jsme se uprostřed křížové cesty, kterou zde nechal postavit slavný architekt Dušan Jurkovič. Již v roce 1904 předložil hotové plány na 13 kapliček křížové cesty nepravidelně umístěných severovýchodně od kostela po pravé straně jakoby vystupujících z lesa. Z vrcholu od chrámu osm jich klesá, XI. zastavení Ukřižování vystupuje na mohutné terase, na kterou se stoupá po řadě schodů a Křížová cesta končí u malebného hřbitůvku stávající rotundou XIV. zastavení Kladení do hrobu. Pro malířskou výzdobu vybrán Joža Úprka, který navrhl obrazy všech zastavení. Jeho obrazy prováděla firma B. Škardy z Brna novou technikou tzv. sklomalby, která byla neodzkoušená a drsným hostýnským podmínkám nevyhovovala. Proto se z Úprkových obrazů zachoval pouze a zbylé dva byly zavčas sejmuty a převezeny na Velehrad, aby se uchránily před úplným zničením. K další spolupráci byl potom vyzván Jano Köhler, který na obrazech začal pracovat v roce 1912, ale křížová cesta byla ukončena I. zastavením až v roce 1933.
Prošli jsme část Jurkovičovy křížové cesty, vystoupali schody na mohutnou terasu a pak jsme přišli ke hřbitůvku s rotundou. Hostýnský horský hřbitov navržen a postaven stavitelem Ottou Zemanem tak, aby svým slohem navazoval na architekturu Jurkovičovy křížové cesty. Je umístěn pod rozhlednou ve tvaru pětiúhelníku a ohraničen dřevěným plotem. Vstup po širokých kamenných schodech ohraničují kuželovité sloupky a ukončují masivní pilíře, do kterých je zavěšena dvojdílná kovaná brána. Uprostřed hřbitova je na mohutném podstavci ze skalních balvanů 6 metrů vysoký kříž. Hřbitov byl několikrát rozšiřován a z původních plánovaných 20 hrobů je dnes k vidění 51. Hřbitov byl církevně vysvěcen 14.9.1913.
Od hřbitova jsme se vydali na nejvyšší bod na vrcholu Hostýnu, na kterém stojí od roku 1898 kamenná rozhledna. Za její stavbou stál spolek Matice svatohostýnské, v čele s P. Cibulkou. Ve stejné době, kdy se započalo s výstavbou rozhledny pobýval v Bystřici pod Hostýnem na vojenských manévrech císař František Josef I. a tak 1. září 1897 navštívil vrchol Hostýna. Podepsal zakládající listinu rozhledny a dotkl se základního kamene, jež byl posvěcen a vsazen do zdi věže. Rozhledna na počest této události začala nést jeho jméno. Samotné otevření rozhledny 10. září 1998 už takovou slávou nebylo, v té době totiž monarchie oplakávala zesnulou choť císaře Alžbětu. V přízemí rozhledny se nachází kaple sv. Kříže. Věž rozhledny tvoří dvě válcové stavby. Součástí větší je kaple a rozhledna a je Vysoká 12 metrů. Nad střechou otevřené vyhlídkové plošiny bývala dříve štíhlá dřevěná věžička s druhým vyhlídkovým Ochozem a pozlaceným obrazem P. Marie Hostýnské. Díky této nástavbě byla celá rozhledna Vysoká 27 metrů. V roce 1915 byla z bezpečnostních důvodů snesena a k rozhlížení zbyla jen hlavní terasa zakrytá střechou. Střecha byla z věže odebrána v 60. letech a Ochoz byl opatřen okny a zakryt plochou střechou. V letech 1957 až 1971 byla stavba pro veřejnost uzavřena a na jejím vrcholu bylo zařízení pro přenos televizního signálu. Znovu byla otevřena v roce 1987 a v letech 2002 - 2003 proběhla její celková rekonstrukce. Ovšem od roku 1994 vévodí Hostýnu nová dominanta, 32 metrů Vysoká větrná elektrárna, kterou nelze pochopitelně přehlédnout. Na rozhledně jsme si koupili turistickou známku a získali razítko do památníku.
Když jsme kamennou věž opustili, scházeli asfaltovou cestou pomalu k bazilice. Nejprve jsme ale narazili na začátek staré křížové cesty, jejíž stavba byla zahájena roku 1900 a o dva roky později byla slavnostně vysvěcena. Křížovou klasicistní cestu tvoří jednoduchá kaple, I. a II. zastavení, které byly postaveny severně od Sarkandrovky a dalších osm zastavení, jenž byly situovány směrem k rozhledně. Jedná se o otevřené kamenné podstavce, ukončené křížem s obrazovými reliéfy znázorňující cestu Krista na Kalvárii. Poslední čtyři obrazy jsou umístěny v kaplích různého slohu. Dnes jsou pašijové obrazy nově překryty plastovým sklem, dříve se v zimě se zakrývaly dřevěnými okenicemi. XIV. zastavení – Kladení do hrobu – je umístěno v malé rotundě u hřbitova.
Vzápětí jsme spatřili Sarkandrovu kapli, která byla postavena roku 1658 majitelem panství Janem z Rottalu hned vedle malého kostelíku. Ten býval předchůdcem dnešní baziliky, ale nestačil přílivu poutníků. Proto byly dokonce postaveny dvě kaple po obou stranách kostelíka, ale do dnešních dnů se dochovala jen jedna.
Konečně jsme se tedy dostali k bazilice, která na nás zhlížela při našich putováních v okolí Hostýnu. Když jsme byli v informačním centru v Bystřici, paní nás upozornila, že se máme podívat za oltář. Učinili jsme tak a mohli jsme tedy vidět.....No, neprozradím co, však se jistě po přečtení článku na Hostýn jistě vydáte také a pokud jste zde již byli, neprozrazujte toto malé tajemství, které nechť je motivem pro návštěvu tohoto poutního místa.
Pravděpodobně již v pozdním středověku byla na vrcholu postavena kaple Panny Marie. Podle pověsti, která však byla poprvé zapsána až v roce 1665, se zde ve 13.století ukrývali lidé při velkém nájezdu Tatarů. Trpěli však nedostatkem vody, proto se modlili k Matce Boží a na její přímluvu zde vytryskl pramen a mohutná bouře donutila Tatary k ústupu. Archeologické nálezy však neposkytují sebemenší doklad podobné události. V roce 1567 je Hostýn poprvé zmiňován jako poutní místo. Nejvýznamnější objekt - bazilika Nanebevzetí Panny Marie - stojí na místě prastaré, mnohokrát upravované a zvětšované kaple. Její základní kámen byl posvěcen roku 1721 a byla postavena podle plánů J.Ignáce Cyraniho. Stavba dokončena až v roce 1748 a vysvěcena olomouckým biskupem Troyerem. Nařízením císaře Josefa II. chrám v roce 1787 jako přebytečný zrušen, snesena střecha s krovem a spolu s ostatními budovami odsouzen k zániku. Po mnohých prosbách bylo povoleno opravení chrámu (1841-1845) do nynější podoby a ještě úplně nedokončený posvěcen rajhradským opatem Viktorem Šlosarem. Až s příchodem jezuitů v roce 1887 nastaly důkladné opravy, včetně všech ostatních budov kolem kostela, aby se v roce 1891 mohlo přistoupit k slavnostnímu svěcení.
Vyšli jsme z útrob nádherné baziliky a radostně zamířili směrem dolů. Nejen proto, že to bylo z kopce dolů, ale hlavně proto, že pod námi se rozprostíraly dvě řady prodejních stánků. Zakotvili jsme u dvou z nich - v jednom jsme si koupili pivo, v druhém malé občerstvení jídlojídního charakteru. Poseděli jsme půl hodinky a jelikož nás už tlačil čas, vydali jsme se po schodišti k vodní kapli. Napravo od nás začínala Cesta světla, připomínající velikonoční události od Ježíšova zmrtvýchvstání až po seslání Ducha Svatého. Čtrnáct zastavení této pobožnosti bylo požehnáno arcibiskupem Janem Graubnerem v neděli 12. září 2010. Cesta vede podél starobylého valu upraveným chodníčkem od sochy Nejsvětějšího Srdce Ježíšova až po starou křížovou cestu.
My jsme však pokračovali po nekonečném schodišti k již zmíněné vodní kapli. Výstavba schodiště trvala necelý rok, otevření a slavnostní svěcení proběhlo 12.9.1910. V létě roku 2000 byla provedena generální oprava chrámového schodiště včetně nových základů pod pískovcové balustrády a současně se provedla výměna schodišťových svítidel. Na jednotlivých stupních jsou dodnes patrna jména dobrodinců, kteří se finančně podíleli na této stavbě. Celkem jsme sešlapali uvěřitelných 221 schodů, a při návratu zpět neuvěřitelných 171 zase vyšlapali. A proč jich bylo o 50 méně ? Dozvíte se již brzy....
Schodiště zatáčelo Doprava a pak jsme již uviděli zajímavou vodní kapli. Každé význačné poutní místo má kromě milostného obrazu také pramen zázračné uzdravující vody. Na Svatém Hostýnu takový pramen podle staleté tradice vytryskl při tatarském obležení v roce 1241 při záchraně obležených křesťanů. Původní kapličku kolem upraveného vodního pramene nechal postavit Jan Rottal (1658), v roce 1700 ji bystřický farář Tomáš Požárník nechal rozšířit. V roce 1748 proběhla její velká přestavba, pod kaplí vybudováno sklepení s několika výtoky vody. Kaple byla během let postupně několikrát opravována a poslední rozsáhlá rekonstrukce probíhala v letech 2003 až 2007. U vodní kaple synek odlovil další kešku. Po úspěšném nalezení jsme se velmi pomalu vydali po schodišti zpět. Klení je na zbožných místech zakázáno a tak jsme jen funěli.
Naštěstí jsme nemuseli vyjít všech 221 stupňů jinak pěkného schodiště. U rozcestníku jsme za polovinou výšlapu zabočili Doprava a po žluté značce jsme pokračovali k rozcestí Pod valy. Příjemně klesající cesta byla balzámem pro naše chodidla a po půl kilometru jsme na rozcestí došli. Směrem Doprava bychom po modré značce a dalším kilometru došli na místo zvané Pod vodní kaplí, a dále do Bystřice pod Hostýnem. My jsme sledovali modrou značku ale opačným směrem k dalšímu rozcestí Bukovina.
Nejprve jsme však narazili na studánku s příznačným názvem Pod valy. Když jsme přišli blíž, uviděli jsme malou tabulku s nápisem Čistá, nekal. Poslechli jsme, však je to už drahnou dobu, co jsme chodívali kalit. Nerozvážné činy mládí máme již za sebou a před sebou ještě pár kilometrů. Širokou lesní cestou, v zimě využívanou běžkaři, jsme po půl kilometru došli na veliké prostranství v lese. Zde se nachází další zastavení naučné stezky Hostýnských vrchů. Vpravo od nás proti slunci bylo vidět, že zemi skrápějí kapky deště, na nás jich dopadlo jen pár, že by je jednoruký spočítal na prstech.
Rychle jsme pokračovali dál po modré značce směrem na Skalný. Překonali jsme krátké stoupání a minuli odbočku na žlutou značku, která by vás dovedla na Grapy a po 4 kilometrech do obce Rusava. Stále jsme sledovali stejnou značku, a protože modrá je dobrá, tak jsme po chvilce putování lesem došli na velkou mýtinu. Po naší levé ruce se nacházela studánka, nazvaná Pod Skalným. Voda tekla i přes cestu, a tak jsme ji museli překročit, abychom vzápětí přišli k přístřešku s lavicemi. Nacházeli jsme se na velmi krásném místě na hřebenu Hostýnských vrchů s názvem Skalný.
Skalný je soustava skalních útvarů z masivního pískovce a slepence, která byla vytvořena mrazovou destrukcí vrchních částí skalního hřbetu. Na zdejších skalách stával ve středověku hrad, dokonce byl nejvýše položeným na Moravě. Hrad vznikl v 2.polovině 14.století a dlouho se o něm nevědělo. Až v 90. let 20. století lokalitu objevil a popsal badatel Dalibor Kolbinger. V písemných pramenech se lokalita neobjevuje, ale je pravděpodobné, že sloužila jako strážní bod formujícího se kunštátského dominia po polovině 14. století. I keramika nalezená na hrádku je datována do druhé poloviny 14. století s přesahem do 15. století. Vzhledem k blízké vzdálenosti k hradu Obřany ( 1,5 km ) vyvstává otázka, jaké bylo hospodářské zázemí hrádku a proč byl vlastně vystavěn. Dnes po něm nenajdete téměř žádné stopy. Pouze jižní pískovcové Bradlo nese stopy po ukotvení dřevěné věžovité stavby a tak se vraťme ke skaliskům, které se zde tyčí dodnes. Ještě na začátku 20.století byl vrch odlesněn a skaliska byla pěkně viditelná z dálky. Stávala zde v roce 1901 třeba salaš. Zde bych doporučil jít na stránky hrady.cz, kde v galerii obrázků uvidíte více. Samozřejmě jsme všechny skaliska jaksepatří prolezli, přičemž synek zde odlovil další dvě kešky. Na sklaních blocích jsme si také prohlédli tabulky, věnované vzpomínce na horolezce. Jednotlivým útvarům vévodí dvojice věží Orel a Zub ležící přímo na hřebenu Skalného. Bezprostředně pod Orlem se nachází na zdejší poměry netypická Plotna. Pod hřebenem východně od Zubu jsou další dva útvary. Na severní straně hřebene se nachází Kůň a na jižní straně Žába. Padesát metrů od rozcestí Skalný směrem na Rusavu je stěna zvaná Nevěstčí převisy a jižním směrem malá věžička Bezejmenná. Budete-li v chůzi pokračovat dále, přijdete k obrovské skále zvané Vyhlídka, což poslední skalní útvar na hřebenu směřujícímu k Rusavě.
Směrem na Rusavu pokračuje modrá značka a jak jsem napsal hned v úvodu tohoto rozsáhlého cestopisu, o něco dříve jsme sem přišli právě odtud. Cesta doslova padá až do této malebné, roztahané obce. Tentokráte jsme však pokračovali po zelené, která vede směrem na Tesák. Již od rozcestí Bukovina jsme kráčeli po široké lesní cestě, která od Skalného příjemně mířila mírně dolů. Minuli jsme několik studánek. Jedna z názvem Mojena se nachází asi 30 metrů od cesty. Slouží obyvatelům dvou lesních chat, kteří se o ní starají. Na kameni nad ní byl nápis MOJE, pak někdo připsal ještě NA, asi aby to nevypadalo tak majetnicky. Přístup k ní není nebyl nijak omezený a pod prudkým svahem nedaleko ní jsou na vrstevnici 20 m od sebe dvě staré kamenné studánky, skoro stejné. První má dřevěná dvířka, druhá má železná. O obě se opět starají majitelé blízké chaty a nesou zcela překvapivý název Dvojče I. a Dvojče II. Přes rozcestník Pod Skalným jsme kráčeli na 1 km vzdálený Klapinov.
V dálce jsme viděli mraky, doprovázené příznačným hromobitím. Ještě to by nám tak chybělo, aby náš šat ztěžkl pod tíhou kapek deště. K autu zbývalo ještě pár kilometrů, slunce se již sklánělo za obzor a zmoknout by bylo i přes příjemnou teplotu vzduchu nemilé. Přidali jsme do kroku, což děti nepřivítali s radostí. Naštěstí jsme již přišli na prostranství, zvané Klapinov. Obrovská mýtina by v některém z měst mohla tvořit přirozené centrum s náměstím a historickými domy. Kolem nás však stály pouze stromy, upadající do stínu zapadajícího slunce nad obzorem. Chvíli jsme se zastavili u naučné tabule, popisující toto zajímavé místo, takže jsme dozvěděli, že na Klapinově stávala fojtova dřevěnice, který se svým synem okolo roku 1762 v lesích pytlačil. Na Valašsku působili Portáši, které bychom za dnes mohli nazývat Městskou policií. Ti floutky chytili a uvěznili na zámku v Bystřici pod Hostýnem.
Děti si krátce odpočinuli na lavičce a pak jsme se již vydali prudce dolů doleva po červené značce. Po půl kilometru jsme přišli k Rožnovjačce, což je název studánky. Dříve u ní stávala hájenka, kterou pytláci vypálili a hajný se zachránil úkrytem ve studni. Dnes by jste v ní sotva smočili nohy, ale voda je chutná. Nejdříve ovšem doporučuji se napít, poté smočit nohy.
U Rožnovjačky se nachází odbočka ke hradu Obřany, který zde stával od poloviny 14.století pouhých 100 let. Příčiny zániku jsou nejasné, mohlo jít o požár. Hrad byl považován dlouho za nejvýše položený na území Moravy, ale tento primát ztratil ve prospěch svého blízkého souseda, výše uvedeného hradu Skalný. Dnes se dochovaly jen zbytky zdí s okrouhlou věží. Pro stavbu hradu byl vybrán úzký skalnatý hřeben a měl půdorys značně úzkého lichoběžníku o délce strany kolem 50 m a jižní strany kolem 75 m, přičemž největší šířka dosahuje na východní straně pouze 13 m. Z odbočky je to na hrad ještě 700 metrů pořádně do kopce a proto jsme se kvůli pozdnímu času a blížícímu se dešti rozhodli vydat se na něj jindy. Protože se tak již stalo, o fotky z hradu nepřijdete.
Stále jsme sestupovali po červené značce, přes hluboký příkop se mezi stromy krčila chata, z níž stoupal kouř. Při vzpomínce na pohádku o Perníkové chaloupce, potažmo jedové chýši, jsme rychle šli dál a dál, až jsme přišli k dalšímu z pramenů na naší trase. Jmenuje se Táborského a Ondrúškův a mně tedy není jasné, komu z nich vlastně patří. Asi ho mají napůl. Krátce jsme se zde zastavili, mimo jiné i proto, že synek našel další geokešku. Oblíbený pramen návštěvníků Hostýnska je na dolní hranici přírodní rezervace Obřany a původně se jmenoval Hladová studánka. Byl ale přejmenován na počest etnografa-spisovatele Františka Táborského a malíře Františka Ondrúška, kteří sem s oblibou vodili své přátele. V roce 1957 bylo upraveno okolí pramene, dnes je nad ním do kamene vsazená kovová deska s podobiznami obou umělců. Opustili jsme pramen. Široká lesní cesta však přešla v úzkou lesní pěšinu, balancující místy nad širokým příkopem, ve kterém při deštích zřejmě teče voda.
Kozlůvky, vzdálené 2 km od Klapinova, byly další místem, na které jsme během našeho putování přišli. Jindy bychom se posadili na lavičku se stříškou, ale tentokrát na to nebyl čas. Červená trasa se spojila se žlutou, která sem přibíhá od Kyčery a Tesáku. Zbýval nám poslední jeden, slovy jeden kilometr k našemu stříbrnému povozu. Kráčeli jsme podél toku Bystřička mezi stromy, kterou jsme po lávce jednou překročili. V jednom místě prudký tok zbrzdila hráz a v okolí líně se pohybující vody rostly žluté květy.
Konečně jsme přišli k autu, které zde odpočívalo, na rozdíl od nás, celý den. Naházeli jsme věci dovnitř, nastartovali a odjeli. Zde by mohl být konec. Ale ještě ne, neboť jsme se zastavili v Chvalčově u studánky Sklenářka, kde synek již za tmy odlovil poslední kešku tohoto dlouhého dne. Když se vrátil a posadil do auta, spustil se hustý déšť. Ani Steven Spielberg by závěr nenačasoval lépe.
A to byl již závěr celodenního výletu v okolí Hostýna, jenž se bude asi navěky zjevovat poutníkům při jejich putováních, stejně jako maják na pobřeží ukazuje bezpečnou cestu námořníkům při jejich návratech na pevninu...........
www.hostyn.cz
Fotogalerie
Přidat do oblibených uživatelů
Chvalčov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Pěšky z Chvalčova přes Hostýn do Chvalčova
