Cyklistické Dolomiti 07/15 pt.1

Když mě někdy v únoru potkala na pěší zóně jedna známá volejbalistka a zmínila se o zájezdu do italských Alp, kam sháněla účastníky bylo celkem brzy rozhodnuto, jaký že bude hlavní výletní program na nadcházející léto. Ačkoliv záměry Eviny byly relativně nízké (potřebovala zejména nějaké muže pro případné opravy kol), měla totiž prozatím přihlášené samé dívky (tedy spíše ženy).

Než ovšem uplynulo jaro, rozrostla se skupina přihlášených známých na značně početnou skupinu, takže než přišel červenec bylo jasné, že zájezd s jesenickou CK Cykloturistika Mikulenka nebude nějakým běžným zájezdem, nýbrž výjezdní akcí velké skupiny hochů a dívek, co spolu mluvíme (kamarádi z volejbalu, kol či běžek).

Zmíněná cestovka, tedy v podstatě majitel a vůdce v jedné osobě organizuje vcelku zajímavé akce s méně tradiční náplní a protože cyklistů je mezi námi víc než dost, cyklozájezd Dolomiti s podtitulem Val Di Sole – Brenta byl velice lákavý.

Než se přiblížil termín odjezdu (17. červenec 2015), bylo nutno zvýšit pracovní úsilí (týden přesčasů, nicméně vše hlavní se stihlo), při srazu i šumperského Hyperalbertu tedy snad nikdo důležitý nechybí. Než přijede autobus z Jeseníků, probíhá drobná seznamka s méně známými osobami i případné loučení s osiřelými rodinnými příslušníky (i náhodnými čumily, např p. J.D.).

Oba řidiči jsou v nakládce kol vcelku sehraní, takže předpokládáný odjezd v 19 hodin se příliš nemění. Autobus je zpola obsazen výletníky z Jeseníku, ještě nějací lidé nasednou v Brně (po zastávce na Rohlence), trasa na Mikulov je vcelku tradiční, dál k Vídni a na západ Rakouska, přejezd přes Německo k Innsbrucku absolvujeme za nočního klimbání, u Tyrolské metropole jsem již za svítání. Následuje výjezd do Brennerského průsmyku a pak už je tedy Itálie, ačkoliv Jižní Tyrolsko ještě není tak zcela italské. Brixen čili Bressanone zní našim uším značně povědomě (když tu trávil vyhnanství Karel Havlíček), i Bolzano, tedy hlavní město jižních Tyrol má k našim zemím určitý vztah, vždyť jsme kdysi byli součástí velkého mocnářství. Vlastně až další oblast Trentino je ta pravá Itálie. Před krajským městem, tedy Trentem odbočujeme z dálnice směrem k městu Cles, tam začíná ono údolí slunce (Val di Sole), které se na týden stane naším domovem.

Konečné bydliště se nazývá Commezzadura, jde vlastně o vesničku značně zaměřenou na cestovní ruch, středisková obec se ovšem nazývá DiMaro a spadá pod něj asi 5 dalších osad. Největším městečkem poblíž je ovšem (s nezvyklým názvem) Malé, kde se ještě před ubytováním autobus zastaví u diskontního supermarketu k nějakým nákupům. Nutno podotknout, že zájezd není žádná All inclusiv, strava je tedy z vlastních zásob, ovšem to zas není takový problém, v samotné Commezzaduře je celý týden (i v neděli) otevřen Spar, a kdo to v cizině trochu zná, ví, že dnes nejsou ceny potravin u nás a venku zas tak drastické.

 

18.7.2015

Jak se z vyprávění vůdce výpravy, tedy osobně p. Mikulenky, brzy zjistíme, že tuto oblast Dolomit vcelku důvěrně zná, tak vcelku (na pár vyjímek) se podvolíme jeho programu a využijeme (v různých variacích) jím navržené trasy. Dolomitti nejsou žádné mrňavé hory a ačkoliv jsme povětšinou u nás z Jeseníků zvyklí na nějaké kopečky, tady je to jiné kafe. Trasy jsou navržené povětšinou jako sjezdy (s pár výjezdy) z bočních údolí kolem centrálního údolí řeky Noce, což je tedy to Val Di Sole. Činnost řidičů byla natolik skvělá, že v místě bydlení jsme kolem desáté hodiny, tak je dost času na ubytování (apartmány pro 4-6 osob ve dvou vilkách), bydlíme společně s kamarády z voliše, sousedí s námi Marek (Markýz 63 nemůže chybět, s ním na apartmánu kámoši z kol, kterým souhrnně říkáme Pekoši).

První výlet je naplánován na dvanáctou hodinu, systém výprav je vymyšlen s podporou autobusové Dopravy. Bus nás vyveze na výchozí místo a nějakou dobu se zdrží pro případ technické pomoci.

Dopravní prostředek tedy míří kousek zupět a v Malé odbočí vzhůru podél říčky Rabbi do stejnojmenného údolí. V závěru údolí se rozkládá do třetice stejnijmenná vesnička, potažmo lázně Rabbi.

Navržený výlet směřuje výše do údolí, kam ovšem už autobus nemůže, nasedáme tedy na naše cenné stroje a v prvopočátku drtivá část všech zájezdníků vyráží vzhůru proti proudu říčky. V dalších dnech už taková mocná síla naráz nevyrazí, přece jen se lépe jezdí v menších kolektivech. Využíváme místního turistického značení, tedy trasu označenou číslem 106, která prochází kolem rekreačního centra Coler,stoupáme po levém břehu k chatě Malga Stabler, ovšem klidně by to šlo po opačném břehu, kde je evidentně lepší cesta, nakonec tudy pojedeme zpět. Pod zmíněnou chatou je ovšem už trasa na kola nepoužitelná, tak je zamykáme v lese,pokračujíc po svých. Hlavní atrakce jsou zde vodopády nazvané Cascate de Saent, v alpských měřítcích nic výjimečného, ovšem pro většinu přítomných zajímavý úkaz, některé vodopády dosahují jistě výšek v jednotkách desítek metrů a díky ledovcovým zdrojům to v nich celkem hezky hučí. Vodopády mají dva hlavní stupně (logicky dolní a horní o nějakých 200 m výše). K dolním vodopádům dorazí vcelku početná skupina, na horní nás vyleze sotva 5.

Velká část výletníků totiž spěchá do zmíněné chaty. Nutno poznamenat, že zdejší pivo bylo zřejmě to nejmizernější co jsme v Itálii ochutnali, však ho Tonda rychle vylil (nechtíc).

Po odemknutí volíme tu trasu po pravém břehu, což nám přinese příjemná sjezd, pokračujeme vesničkami nad Rabbi. Oblast není tolik zasažena turistikou, takže si můžeme zčásti představit, jak to v Dolomitech vypadalo před příchodem turistiky.

Součástí Rabbi je vesnička San Bernardo, kde mají čerstvě otevřenou Kneippovu lázeň – něco ve stylu balneoparku, který máme v Priessnitzových lázních v Jeseníku. Prostě soustava potůčků, jezírek, chodníčků s různým povrchem, kterými se návštěvník prodere, aby osvěžil své unavené končetiny. Voda je pěkně studená, kamínky občas píchají a tlačí, je tu i bahenní jezírko aj. Celá atrakce je volně přístupná (naboso) a i díky panujícímu horku značně přelidněná.

Z Rabbi nevede do údolí žádná zvláštní cyklotrasa,takže po asfalti je to dolů pěkně rychlé.

To ovšem nebrání části výpravy podlehnout neodbornému vedení, takže když přijíždím do Malé ke kostelu, dlouho za mnou není nikdo vidět, tak mám čas na prohlídku místního svatostánku gotickými fragmenty.

Do DiMara je to ještě jedna vesnice, sice s malým blouděním, ale k večeru jsme všichni na místě.

Má to svůj důležitý důvod. Večer je naražený sud českého (správněji moravského) piva a při konzumaci probíhá seznamovací beseda s programovým nástinem dalšího dne.

 

19.7.2015

Ačkoliv již zmíněný Pekoš patří v konzumaci chmelového moku k zaslouženým borcům, je jedním z těch, kteří se odváží vyrazit relativně brzy ráno k východišti dnešní výpravy vlastní silou, tedy i o nějakou hodinu dříve. Nakonec, je to mladej kluk, tak ať maká. Většina tedy volí raní nakládku kol a motorizovaný výjezd. Ostatně kamarádům z vedlejší vily se daří nasednout až těsně před odjezdem, předchozí večer jsme ještě hráli a pěli asi do jedné hodiny, ti ovšem ještě debatovali po odchodu o nějaké dvě, tři hodinky déle.

Výchozím bodem dnešní jízdy je věhlasný průsmyk a lyžařské středisko Passo Tonale. Zhruba desek kilometrů vede cesta v údolí mírným stoupáním, od vesnice Ossana začíná cesta znatelně stoupat a na nějakých dalších 12km překoná téměř 1000 m výšky, tedy přesněji do nadmořské výšky 1880 m (plus nějaké drobné). Na odpočívadle ještě před průsmykem vidíme Pekoše (a pár dalších borců), kteří tedy na vrchol dorazí téměř současně s autobusem.

Poněkud rozpačité přivítání ve věhlasném středisku nám připraví dvojice světle modrých paneláků (ještě jsou tam dva červenohnědé), poněkud hrůzostrašná architektura, připomínající krkonošský hotel Horizont v Peci.

Zajímavější je ovšem monumentální pomník 1. světové války. Historici jistě vědí, že za Velké války sváděli v Dolomitech těžké boje Italové a Rakušané a i zde probíhala fronta.

Navrhuji nějaký termín odjezdu (který nikdo nedodrží) a dáváme si rozchod, s Markem se jdme podívat na místní zánovní kostelík sv. Bernarda, zrovna se koná mše, chtěli jsme najít nějaké íčko (marně), tak se uchýlíme k místní sámošce, naštěstí tu mají vychlazené plechovky, tak si na odjezd dopřejeme jedno orosené. K odjezdu se nikdo nedostavil, tak vyrážíme sami kolem lanovek na jižních svazích a jak tak cestou fotíme, vidíme, že naši kamarádi již dokávovali a brzy se setkáme u salaše nad průsmykem. Vlastně pojedeme tak, jak jsme sem dojeli, ovšem ne po hlavní cestě, ale za využití lesních cyklotras. V prvních metrech (kilometrech) trasa mírně stoupá, pak se drží vrstevnice nad hranicí lesa, takže si můžeme užívat výhledu na skalní masivy s vrcholy Preseny či Presanely nad protějšími svahy nad údolím. Jistou atrakci je i stádo domácího skotu, volně vypuštěného do horských luk.

To se již ale blížíme k lesu, tím pádem se zrychlí pohyb, protože poněkud ubude velkolepý výhled. Nicméně se tradičně projeví nepozornost některých výletníků, kteří neposlouchali dostatečně předchozí páně Mikulenkův výklad. Míjíme totiž jedni z pevností, které tu zbyly po první světové nebo Velké válce. U Forte Mero je zřízená malá pozorovatelno, kde můžeme vidět zaměření na pevnosti na protější straně údolí. Pevnost na severní straně údolí totiž patřila Rakousku-(Uhersku) a i zde se vedly tuhé boje. Paradoxem je, že ačkoliv tyto boje vlastně vyhrála vojska Rakouska-Uherska, nakonec v mírových rozhovorech ve Versailles připadlo Jižní Tyrolsko Itálii a je tomu tak dodnes.

Zastávka se nakonec změnila v delší pobyt s malým občerstvením.

Nedaleko pevnosti můžeme najít zbytky kasáren, kde vojáci v přebývali, kupodivu na pár vyjímek se nikdo nepodívá.

Delší svižný sjezd nás svede k silnici na Tonalle a v zatáčce se skví další pevnost, Forte Strino. Zde je dokonce i k dispozici expozice, tak se alespoň vybavíme pohlednicemi.

Cestou dál jsme svědky nemilé příhody, u krajnice parkuje náš autobus a řidiči něco montují na přívěsu. V první vesnici zastavíme na pivo a brzy dorazí velitel zájezdu, cože se to stalo. Do přívěsu narazil motorkář, je poškozený závěs jednoho kola (vlek má naštěstí zdvojená kola). Určitě se bude muset mírně změnit program a vlek opravovat. Naštěstí, jak vyplynulo z šetření, nehodu způsobil motocyklista (jeli dva vedle sebe). Podle všeho byl dosti domlácený, přiletěl i vrtulník, ale naštěstí to přežil (to jsme se dozvěděli navečer, kdy řidiči byli na policii).

Po dalším sjezdu přijíždíme do zmíněné Ossany, kde se chceme podívat na hrad (zvenčí), cenný je i zdejší kostelík sv. Vigilia se středověkými freskami, ten se dá vidět i interiérově.

V Ossaně začíná cyklostezka, která prochází údolím řeky Noce v celé oblasti Val Di Sole a je takovou zdejší magistrálou. Postupně potkáváme další skupiny známých cyklistů, v Pellizzanu mají kromě gotického kostela i dobré pivo, název Marilleva 900 prozrazuje nadmořskou výšku i to, že jde o základnu lyžařského střediska, které nese obdobný název s číslovkou 1400.

Načervenalý vrchol Sasso Rosso prozrazuje, že jsme u svého cíle. První celý den v rozpálených horách zakončen opět nejdřív besedou u naraženého sudu a po té večírkem u kamarádů v druhé vile.

 

 Kompletní dvoudenní fotodokumentace google album.


Pt. 3


Pt. 2