Dolomity Brenta, Val di Sole a velké italské dobrodružství 3 (Monte Spinale, Mt. Vigo a Pejo 3000)
Přichází další dolomití ráno, s ním pondělí 20.7.2015, a nás čekají vysoké Hory i veleslavné lyžařské a turistické středisko Madonna di Campiglio. Poškozený přívěs je naštěstí provozuschopný, takže jsme vyvezeni do výšin horského sedla s nezapamatovatelným jménem Passo Campo Carlo Magno. Odsud nás čeká sjezd do zmíněné osady ve výšce něco přes 1.500 nadmořských metrů. Madonnu di Campiglio si údajně oblíbila i rakouská císařovna Sissi, ale mě osobně tady nezaujalo snad nic. Koneckonců se víceméně jedná o dědinu tvořenou hotely a penziony, takže vezmu na milost snad jen množství okolních sjezdovek a lanovek, z nichž jedna – kabinková – nás za 6 euro (po skupinové slevě) vyveze na vrchol zvaný Monte Spinale. Tím pádem se můžeme oprávněně radovat z překonání nadmořské výšky 2.100 m. A hned na úvod mohu potěšit všechny krvelačné škodolibce; neštěstí skutečně chodí po lidech, ale ten den se pohybovalo i po horách. Nevím proč, ale potkalo zrovna moji maličkost, takže pro mě nejveselejší okamžiky dovolené definitivně skončily. Ale k tomuto momentu ještě pár minut scházelo.
Počasí nám dnes přeje trošku méně, takže vrchol Brenty (přes 3.100 m) i jejich několika nižších souputníků vidíme tak trošku v oblacích. Nespornou výhodou a potěšením je však panoramatický výhled i tabule, díky které se dozvíme, že jsme opravdu níže než „skalní expozice“ před námi … a také přítomnost šenku. V klidu podebatujeme, vyfotíme vše potřebné a vydáme se na další cestu. Bohužel se mi podaří se opozdit, a když vidím své souputníky hluboko pod sebou, nasednu na svého ocelového oře a vydám se za nimi. To, že ostatní kolo dolů potupně vedli, mi dojde pozdě. Sám jsem překvapen rychlostí, s jakou mi zadní kolo ustřelí, přední se „propadne“ do měkké vápencové šotoliny a já opustím sedlo. Počet utrpěných šrámů skromně vynechám, ale můžete mi věřit, že v té chvíli jsem byl (d)otlučen jako fasáda Národního muzea v Praze po jedné bratrské návštěvě z východu.
Následující část už je pro mě lehce rozostřena, o čemž svědčí jen čtveřice později pořízených výhledových fotografií. Pepovi a Markovi musím znovu poděkovat za včasný zásah a zajištění „tuny“ ledu, který mou hlavu opět zmenšil do běžných rozměrů. Pepa mi pak dělal doprovod až domů. Čekalo nás více než 20 km a sjezd o nějakých 700 m níže. Nějak jsme to dojeli a ještě jsem zvládl pozvat Pepu na pár piv a zajít s ním do obchodu. Pak už jsem jen spal a spal, údajně za občasného odborného dohledu. V té chvíli jsem ještě netušil, že jsem se připravil o zítřejší rafty a nejrůznější kulinářské zážitky, ale později i o salta na ledovci a skok do řeky z antického mostu. Za blbost se zkrátka platí …
Ráno vstávám jako první a hned vyrazím na obchůzku Commezzadury, abych zjistil, jak mi drží tělo. Potěšitelné je zatím snad jen to, že jsem naživu. Myšlenku na kolo velmi rychle zavrhnu a přidám se raději ke skupině turistické, kterou tvoří převážně ženy. To může znít pro někoho celkem lákavě, ale vyslechl jsem si své a mužská přítomnost byla v té chvíli více než potěšitelná. V každém případě je úterý 21.7.2015 a já už vím, že lehce zraněných je po včerejšku více. Však také Bob v mapě objevil, že včerejší nenáročná cykloturistika vedla po speciální trase „for experts“. Naším dnešním prvotním úkolem je - v rámci přesunu odpočinkového dne ze středy na úterý – výjezd lanovkou na Monte Vigo. Celou akci zpestří náš požadavek na skupinovou slevu jízdného, která je po téměř hodině kladně vyřízena a každý z nás ušetří něco přes 20,- Kč. Už v lanovce zjišťuji, že se se mnou lehce točí – když ne celý svět, tak - minimálně Val Di Sole, půlka Dolomit i Jižní Tyrolsko … a také žaludek mi lehce připomíná vyprávění o mořské nemoci. Nalodím se ale a za nedlouho už se procházím pod vrcholovou částí, tedy u stanice Solander. Odsud se beze spěchu – a za občasného pořizování skupinových fotografií – přesuneme na Orso Bruno, tedy do výšky 2.168 m, kde je přece jen o něco chladněji než v údolí. Vrchol zdobí také stejnojmenná horská chata, kde se dá pořídit i nějaký ten pohled s razítkem.
Poté se od nás oddělí cyklistická část výpravy a nás čeká návrat. A protože někteří spěchají na podvečerní rafty, musíme to vzít kvapíkem a zkratkou. Vzdáváme se salaše se sýry, sušenou šunkou a špekem (závidím cyklistům a biji se v bolavý leb) a vydáme se sjezdovkou dolů. A přiznejme si rovnou, že sestup na pár kilometrech (odhady se většinou pohybovaly od 5 do 11 km a já osobně bych se přikláněl k té vyšší hodnotě) o více než 1.400 výškových metrů žádným velkým zážitkem nebyl. Rozptýlilo snad jen setkání s horským skotem (nefialovým), bludným balvanem a krátkým haťovým chodníčkem. Část cesty jdeme i po trati pro bikery a ve chvílích, kdy jezdíme po zadku mezi kameny a kořeny, nechápeme, jak si tady může někdo užívat „projížďku na kole“. Někteří dojdou opravdu jen se sebezapřením a já děkuji všem svatým, že mám letos v Jeseníkách celkem poctivě nachozeno.
Je mi lépe, ale přesto seberu poslední zbytky zdravého rozumu a zruším svou účast na raftech. Ale velmi, opravdu velmi, nerad. Nakonec si alespoň s Bobem vyrazíme na krátkou procházku, která zahrnuje návštěvu Sparu, informačního centra (kupodivu velká spokojenost), kostelíku sv. Agáty v místní části Piano (další zajímavé středověké exteriérové fresky) a raftového centra, kde nafotíme naše udatné Noceplavce a já i stádo oslíků. Potěší konečně dobré pivo, do půllitru a za čtyřku. Díky němu zjišťuji, že je stále lépe, ale stejně jdu místo tradičního večírku raději spát a na zítřek plánuji stát se členem miniskupinky, která chce jet jen tu základní, tzv. „ojebávkovou“ trasu (jedná se o oficiální označení velitele zájezdu).
Přichází středa 22.7.2015 a nás čeká několik nej; minimálně tedy nejkrásnější údolí Val di Peio i nejvyšší nadmořská výška ve svahu vrcholu Punta Taviela. Naložíme kola i sebe a vyrazíme ke spodní stanici lanovky, nacházející se pod obcí Peio, přesněji v místě zvaném Peio Fonti. Tady se rozdělíme na tři skupiny; někteří (drtivá většina) jedou nahoru i s koly, někteří jdou rovnou na kafe (tato skupinka děvčat by se vešla akorát na stupně vítězů) a nejmenší skupinka – tedy já a Libor – si jedeme nahoru jen tak nalehko, jako páni. Nejprve nás ovšem odlehčí o 19 éček a my zalitujeme, že nám CK nevyřídila na lanovky permanentku, protože už teď bychom měli minimálně 3 eura v kapse. Pak nás trošku zklame počasí, protože slibované azúro s úžasnými výhledy se tak úplně nekoná. Přesto nasedneme do kabinky, která nás zaveze do výšky okolo dvou nadmořských kilometrů. Plácek u chaty Scolattelo je pro nás jen přestupní stanicí, pro některé také úschovnou kol. Všichni přestoupíme do lanovky zvané autobus, která údajně pojme až 100 výšekchtivých turistů najednou. Cesta je celkem zajímavá, na nosných stožárech to lehce houpe a Eva L. hlasitě zalituje, že si nevzala kinedryl. My ostatní doufáme, že její lítost bude účinná. A zanedlouho jsme na místě.
Takže poprvé ve třech tisících. Jedna moje kolegyně tady byla s touto CK (tehdy to ještě byl spíše takový pedagogický spolek) před pár lety a podle fotografií jsem čekal království věčného ledu, něco skal a krásné výhledy. Letos je ale jiná doba. I tady nahoře je tak nějak tepleji, takže ze sněhu je jen pár nevelkých fragmentů. A o co méně je zde ledu a sněhu, o to více se kolem nás povaluje neprůhledné mlhy. Pořídíme nějakou tu fotodokumentaci, Pekoš jízdou na sněhu potrestá vlka, pohrajeme si s párkem jezevčíků a chystáme se k odjezdu. I lanovkáři totiž dodržují siestu (i když se to mnohdy nezná, jsme opravdu v Itálii) a pár hodin navíc se nám tady tedy rozhodně trávit nechce. Dá se zde vyrazit i na nedlouhou túru, ale my se spokojíme s prohlídkou zříceniny někdejší horské chaty Mantova a omezených výhledů na blízkého „titána“ Monte Vioz i do údolí pod námi. A tam se také vzápětí vydáme.
Po našem odjezdu z Pejo 3000 se počasí – zcela nepřekvapivě – evidentně zlepší. Není to ovšem nadlouho a když pak s Liborem sedíme v kabince, spadne i pár kapek. Dole už nás čekají naše kávou naspeedované holky, a tak můžeme pokračovat v cestě. Naši skupinku, která svým počtem připomínala jednu slavnou Poláčkovu knihu čeká sjezd, na který jsem se těšil, protože některé úseky slibovaly možnost překonání mého letitého rychlostního rekordu. Díky pondělnímu pádu však žádné závratné hodnoty nehrozí a na kole se pohybuji – od raného dětství zřejmě poprvé – velmi obezřetně, až přehnaně opatrně (prostě místo 80 jsem měl na tachometru pořád jen něco mezi 30 – 50 km). A za chvíli jsme v městečku Cogolo.
Tady se potkáme s našimi řidiči, kteří zde mají stojku jako technický servis, něco málo nakoupíme (já jen pivo a místní jahody, která nám všem celkem dost chutnaly) a dáme krátkou pauzu. Městečko Cogolo je takovým centrem celého údolí Val di Peio a za prohlídku jistě stojí také zdejší pamětihodnosti. Ty nejbližší se vydám prozkoumat v doprovodu Evy F., která je jednou ze dvou účastnic zájezdu, se kterými se známe opravdu téměř od plenek. Pro ni je taková cesta do historie nevšedním zážitkem a myslím, že tady mohla být – a byla - celkem spokojena. Středověký kostel sv. Filipa a Jakuba byl volně přístupný a nabízel pozoruhodnou vnitřní i venkovní freskovou výzdobu z 15. až 17. stol. a za pozornost stál rovněž někdejší opevněný palác rodu Migazzi. Pak jsme se vydali dál.
Přejeli jsme na(d) pravý břeh Torrente Noce a pokračovali po cyklotrase, na které se střídal asfalt se šotolinou, až k Ossaně. Největším pozitivním zážitkem cesty bylo pro některé – bez rozdílu pohlaví – setkání s citronově žlutým Lotusem, tím nejméně příjemným návštěva restaurace u ossanského kempu. Obsluhující osoba byla opravdu strašidelná, dokonce tak, že jsem ji po objednání piv sice ostatním popsal, ale i tak se jí pak všichni strašně lekli. Navíc nám rafinovaně přinášela piva po jednom, takže jsme si tohoto „atraktivního výhledu“ užili více, než nám bylo milo i zdrávo. Objednat druhé pivo se již nikdo neodvážil, a tak jsme pokračovali dále. Čekal nás ještě pozoruhodný kostel sv. Máří Magdalény s freskovou výzdobou na ossanském „předměstí“ zvaném Cusiano, procházka po „hlavní třídě“ v Mezzaně a pak již domácí Commezzadura, kde jsme si u raftového centra dali něco k pití, ti odvážní i k jídlu. A večerní program byl tradiční. Jen jsme se u Šeráku dozvěděli, že vysokohorské etapy máme definitivně za sebou, že si dnes naši kolegové „mákli“ a některé jimi zdolané úseky byly spíše nezajištěnými kozími stezkami než standardním turistickým terénem.
Větší množství fotografií, které jsou tentokrát také více o jednotlivých účastnících zájezdu, najdete tradičně na: