Dolomity Brenta, Val di Sole a velké italské dobrodružství 2 (Passo Tonale, Forte Strino, Ossana)

Jestliže první den v italských Dolomitech byl takovým malým odpoledním předkrmem, tak den následující – byť se jednalo o neděli a tedy čas odpočinku - již byl plnohodnotnou celodenní výpravou. Jen vodopády nahradilo věhlasné horské středisko, pomníky válečných hrdinů a stavby pevnostní. Výrazně přibylo výškových metrů … a naši výpravu také postihla první vážnější nehoda. Bohužel neměla být tou poslední a ve finále se naplnilo ono známé do třetice všeho zlého. Je tedy neděle 19.7.2015 a my vyrážíme autobusem k známému lyžařskému středisku Passo del Tonale. Jede nás méně než obvykle a na vině není delší oslava prvního dne v sousedním domě, ale snaha některých jednotlivců dokázat, že jsou stále ve formě. Tito borci si dají výškový kilometr na kole a dojedeme je až těsně pod vrcholem. Vzhledem k tomu, že naši skupinu zastupuje Pekoš, můžeme se my ostatní vézt jako páni.

Poměrně bezpracně se tedy dostaneme do nadmořské výšky, kterou doma neznáme, tedy přes 1.800 metrů. Světoznámé středisko nás sice trošku zaskočí poměrně rozsáhlou - a nevábnou - panelovou výstavbou (tuším, že min. v počtu 4 domů) i, několika všudypřítomnými jeřáby, ale nabídne nám současně zajímavý monumentální pomník obětí I. světové války a nádherná okolní panoramata. Chvíli provádíme kontrolu obce a protože jsme najednou s Bobem sami, zajdeme si „na mši“ do supermoderního betonového kostela sv. Bernarda a pro jistotu také na jedno studené, plechovkové. Poté již nás čeká serpentinové stoupání kolem lanovek k jakési horské salaši, která se hrdě zove hotel La Mirandola. Brzy dorazí i zbytek hochů a dívek co spolu hovoříme, a tak zde uděláme krátkou pauzu. Někteří fotí, jiní pijí vínečko (silní jednotlivci stihnou obé) a Anička se tradičně „sestří“ s místními seniorkami. A nás čeká - jako každý den - cesta zpět do Commezzadury. Jen asfaltku dnes nahradí horské lesní stezky.

Chvíli ještě mírně stoupáme a ve chvíli, kdy máme pokračovat rovně, Bob prudce odbočí doleva. Vzápětí nám sděluje, že už chybí jen několik málo výškových metrů k překonání „bájné“ dvoutisícovky“. Touto informací však zaujal jen pět zástupců mužského pohlaví, jak ostatně dokládá fotografie pořízená samospouští. Poté se vracíme k ostatním a společně nás čeká hlavně kochání, přátelská setkání s ozvoncovaným dobytkem a focení protějších – více než třítisícových - kopečků, tedy Preseny a Presanelly. Následně zajedeme do lesa a výhledy na majestátné Hory nahradí návštěvy různých staveb vojensko-fortifikačních. Jsou vlastně svědky slavných proher, protože přes vítězství vojsk Rakousko-uherského mocnářství získala Jižní Tyrolsko Itálie. Tu zřejmě nejzajímavější jsme ve sjezdovém nadšení minuli, ale i tak jsme stihli pevnost Forte Mero (měli zavřeno a my zde alespoň v klidu absolvovali občerstvovací pauzu), jakousi lesní zříceninu kasáren neboli Caserme di Strino (tam jsme byli s Bobem opět sami) a na závěr i samotnou pevnost Forte Strino. O prohlídku tamní expozice jsme projevili zájem jen velmi vlažný a spokojili se s koupí dvou pohledů.

Odsud již pokračujeme po asfaltce a téměř ihned nás čeká nemilé překvapení. Náš autobus stojí u krajnice za asistence carabinierů, z obou stran kolona aut a řidiči něco zoufale montují na přívěsu. Cyklisty nechávají projet, a tak v nejbližší dědině zasedneme k pivu a čekáme. Brzy dorazí velitel zájezdu a oznámí nám, že do přívěsu napálil motorkář (vzápětí se sice zadarmo proletěl vrtulníkem, ale moc zdravě prý nevypadal) a že máme poškozený závěs jednoho kola, naštěstí zdvojeného. Sice se musel následně trošku měnit program zájezdu, ale mladý motorkář zřejmě přežil a Evžen s Laďou přívěs opravili. To však byla v té chvíli ještě vzdálená budoucnost.

Nás zatím čekal opět sakrální závěr dne, tentokrát okořeněný blízkostí jednoho hradu. Nejprve tedy navštívíme městečko Ossana, kde vlastně začíná cyklostezka, procházející údolím Val Di Sole. Potkáme se zde i s dalšími účastníky zájezdu, ale některé z nás zaujmou nejvíce místní pamětihodnosti, zejména již zmíněný hrad a kostel. Hradní pevnost San Michele je poprvé písemně zmiňována již na konci 12. století a v jejím případě se spokojíme s pohledem venkovním. U farního kostela sv. Vigilia zajdeme i na návštěvu. Koneckonců se jedná o pozoruhodnou stavbu, jejíž většina, včetně venkovní freskové výzdoby, pochází z přelomu 15. a 16. století.

Závěr nedělního cyklistického putování nás čeká v městečku Pellizzano. Kromě osvěžení a odpočinku mnozí navštíví rovněž zdejší kostel Narození Panny Marie. Jedná se o poměrně zajímavou goticko-renesanční stavbu, kterou svými freskami v letech 1477 až 1533 vyzdobili Beschanisové, s jejichž prací se v kraji Trentino později potkáme ještě několikrát. Pozoruhodná je i vstupní část kostela. Vzhledem k celodennímu vedru je pak tradiční večerní porada u naraženého sudu celkem velmi příjemným relaxem, který ještě doplní závěrečná besídka v sousední ubikaci.

Větší množství fotografií, které jsou tentokrát také více o jednotlivých účastnících zájezdu, najdete tradičně na:

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Dolomity_Brenta_a_Val_di_Sole_na_kole%2C_2._cast_Passo_Tonale%2C_Strino%2C_Ossana%2C_Pellizzano_07_2015/