Deník z Tuniska
21. 8. 2001
Letošní rok po dlouhém uvažování a plánování naší dovolené jsme definitivně vybrali náš cíl - město Hammamet. Měli jsme vybrány dva luxusní hotely v centru města, blízko pláže s vyhovujícím komfortem.
Dnešní den jsme se zašli poptat na last minute do vysněného hotelu do cestovní kanceláře Pohoda. Po chvíli debaty se zaměstnankyní (nebo snad majitelkou) nám byl nabídnut hotel Omar Khayam blízko Hammametu, jen jiný než jsme plánovali. Ihned nám byly zamluvena místa.
Měli jsme rovnou zaplatit celou částku. Já s bratránkem jsem proto volala třetímu účastníku brašuli. Urychleně jsme začali vybírat z účtů nemalé obnosy. Do zavírací doby nám zbývala asi hodina. Ale nakonec jsme vše, sic trošku udýchaní a nervózní, zvládli. Zájezd byl potvrzen ode dne 13. 9. 2001 do 24. 9. 2001 s odletem z Brna Tuřany. Nyní už nebylo cesty zpět.
11. 9. 2001
Dva dny před odletem jsme nemohli spustit oči z televizní obrazovky. Skupina teroristů unesla čtyři letadla z Bostonu (typu Boeing 747) a napadla symboly svobody Spojených států Amerických - dvojčata World Trade Center a budovu Pentagonu. Dvě zasáhla World Trade Center, jejich zásluhou se obě budovy během pár hodin zřítily, jedno dopadlo na Pentagon a čtvrté letadlo se zřítilo bez zásahu cíle u Pittsburgu.
Celý svět byl šokován. Zemřely tisíce civilistů i cestujících letadel. Jen v Palestině se někteří z tohoto neštěstí radovali.
Proto jsme celý večer sledovali vývoj nejnovějších zpráv. Naše dovolená byla ohrožena. Letecký provoz ustal naštěstí jen do a ze Spojených států. Na ostatních trasách Doprava byla zachována, avšak za daleko přísnějších bezpečnostních kontrol.
12. 9. 2001
Po návštěvě naší cestovní kanceláře jsme se dozvěděli o neměnném programu. Všechny zájezdy mimo Izrael zůstaly beze změny. Mohli jsme tedy balit. Otázkou zůstala nejistota obou letů z Brna do Tunisu a zpět. Doufali jsme však, že teroristé na chvíli upustí od svých bezohledných krvavých akcí a šťastně se navrátíme ve zdraví do České republiky.
13. 9. 2001
K večeru jsme přijeli na Brněnské letiště. Uvítalo nás přistávající letadlo z Číny. Zajeli jsme na parkoviště, již plně obsazené. Po vstupu do haly jsme hledali zástupce své cestovní kanceláře. Přišel na čas a rozdal nám vouchery a letenky. Šli jsme odbavit svá zavazadla, jenž odjížděly na pásu mimo budovu.
Protože nám zbývalo ještě více než půlhodina času, šli jsme se podívat na náš Boeing 737-600. Z dálky jsme viděli světýlko. Přibližovalo se však velmi pomalu. Během celé půlhodinky jsme pozorovali s dalšími cestujícími přistávací manévry. Pilot hladce dosedl na přistávací dráhu, již zkontrolovanou policií. Všude zářila červená a modrá světla, vyznačující runway a dodávající letišti zvláštní kouzlo.
Po zhlédnutí přistání našeho letadla jsme prošli pasovou kontrolou, posilnili se dobrou whisky a za pár minut už svítila cedule k nástupu. Šla jsem první a mířila po schodech do letadla. Uvítaly nás usměvavé letušky v černo fialových uniformách. Hledali jsme svá sedadla podle palubního lístku, usedli a zapnuli si pásy. Po uložení příručních zavazadel letušky pustily televizi. Promítli nám program o bezpečnostních předpisech a použití ochranných vest, mapu trasy se současnou pozicí letadla a film o Tunisku.
Čekali jsme na následky startu. Jen lehce jsme pocítili tlak v žaludku a už se ocitli v několika kilometrech. Během chvilky jsme se vznášeli nad Vídní, nad Alpami a přes moře nad Itálií. Letušky nám nabízely občerstvení a večeři. Podávalo se kuřecí maso s kari rýží, čokoládový dezert, dvě bulky s máslem a v neposlední řadě čaj nebo káva. Ovšem museli jsme luštit z francouzštiny, kde máme smetanu, cukr, pepř a sůl.
Cesta ubíhala neuvěřitelně rychle. Sotva jsme stačili navštívit WC, už se objevil pokyn k připoutání se. Mířili jsme na Tunis. Po chvíli letadlo hladce dosedlo na místní letiště.
Před letadlem čekal autobus, jenž nás zavezl na letištní odbavení. Dlouho jsme vybírali jednu z mnoha přepážek, kde jsme odevzdali lístek týkající se našich osobních dat.
O kousek dál jsme hledali na běžícím pásu svá zavazadla. Chvíli jsme byli zmateni, neboť jsme nevěděli, jestli nejdeme už pozdě. Přesto se objevily. Šli jsme dlouhou chodbou, kde stálo mnoho místních mužů s cedulkami s názvy hotelů nebo cestovních kanceláří. Našli jsme svou Sunny-days. Odevzdali jsme voucher na transfer. Milý průvodce Ali nás nasměroval na delegáta před vchodem u letiště. Tam jsme se dozvěděli další cestu k našemu autobusu Emira Travel Service. Sdělili jsme jméno hotelu a usedli do pohodlného klimatizovaného autobusu. Průvodce Ali dorazil, až jsme všichni byli na svých místech.
Jeli jsme hodinu směrem Hammamet po kvalitní dvouproudové silnici. Všude jezdila auta s SPZ-kami s arabskými znaky. Záře světel zdobila okolní krajinu plnou menších bílých domků. Po chvíli autobus zastavil, aby řidič zaplatil mýtné.
Ali nám během jízdy podal nezbytné informace v češtině o Tunisku a postupně jmenoval názvy hotelů, u nichž lidé vystupovali. Náš hotel se nacházel na konci trasy. Opustili jsme již prázdný autobus a vyplnili v recepci další formulář. Výměnou za něj jsme obdrželi klíč od pokoje, kam nás poslíček vedl. Poznali jsme, že v dlouhé chodbě bloudí. Nechal nás chvíli stát a šel hledat pokoj. Šťastně se vrátil a dovedl do správného pokoje 2403.
Bylo půl druhé ráno. Vybalili jsme si nezbytné věci, posilnili slivovicí a ulehli pod tenké přikrývky. Byla mi zima a brzy jsem ji vyměnila za teplejší deku. Nechali jsme si zdát první Tuniské sny.
14. 9. 2001 - pátek
Ráno jsme vstali kolem osmé hodiny. Šli jsme rovnou na snídani do hotelové restaurace. Chvilku jsme nevěděli kam, ale pohotový recepční nám ukázal cestu. U vchodu nás uvítal vrátný a jako každý Tunisan se mile usmíval. Byl nám přidělen stůl číslo 57. Než jsme si naložili croissanty s máslem a marmeládou, sedli si na naše místa Francouzi. Posunuli jsme se kousek dál. Šli jsme si pro kávu. Nádoby nebyly ještě označeny. Všimla jsem si, kde si přede mnou nalévali jiní hosté kávu. Ještě zbývaly dvě nádoby. V jedné byla vařící voda na čaj a v druhé horké mléko. Zkusila jsem jednu z nich. Smůla. Zředila jsem si kávu. Na druhý pokus konečně jsem si dala do kávy mléko. Ještě jsme si zašli na džus a posnídali jsme.
S plným žaludkem jsme se šli podívat na moře. Pláže byly písčité se slunečníky z rákosí. Moře bylo nádherně modré a občas připlula vlnka. Šli jsme po břehu a nechali si vlnami omývat nohy. Všiml si nás Alibaba. Ihned poznal, že jsme zde první den. Po sdělení naší národnosti vychvaloval Českou republiku se slovy: "Ček kamarád, no kapitalist." Podali jsme si ruce a představili se křestními jmény. Vložil nám ihned do rukou plyšové velbloudy a uvázal na hlavu arabské šátky. "Present", neustále říkal. Mě nazval Fátimou. Přesto, že to byl present, brzy chtěl nějaké peníze. Marně jsme mu ukazovali prázdné kapsy. Nebylo lehké se ho zbavit. Přece jen mu nakonec došlo, že s námi nic nepořídí a sbalil presenty.
Vrátili jsme se na pokoj pro plavky. Pláž se mezitím z poloviny zaplnila. Vybrali jsme si jeden slunečník. Voda se zdála studená. Museli jsme se osmělit vlnami osvěžovačkami. Mořská voda byla nepříjemně slaná - přesolená - a pálila nás v očích i nose. Pohupování se na vlnách vše aspoň vynahradilo.
V jedenáct hodin přišla do hotelové haly delegátka Michaela. Seznámila nás s tuniskými zvyky, nezbytnými pravidly a už nám nabízela výlety po Tunisku. Buď dva dny po jižním Tunisku s noclehem v poušti (110 TND = tuniských dinárů, 1 TND = 30 Kč) nebo plavbu na korábu (35 TND), popřípadě návštěvu Kartága, Sidi Bou Said a Bourgibovy třídy a muzea Bardo v Tunisu (45 TND). Nás zaujal zájezd do Kartága a okolí, neboť dvoudenní výlet byl pro nás příliš drahý a o mořskou nemoc jsme příliš nestáli.
Po informační schůzce jsme šli do směnárny vyměnit německé marky na dináry. Dostali jsme papírové 10 TND-ky. Když jsme šli do vedlejšího obchůdku koupit pitnou vodu, prodavač neměl na vrácení. Pro místní obyvatele to byla zřejmě vysoká částka.
Odpoledne jsme znovu vyrazili k moři. Foukal silný vítr a byly velké vlny. Snažili jsme se plavat. Vlny však vrážely do lidí, a kdo nenadskočil, skončil pod vodou. Vyčerpáním jsem po chvíli dokázala nastavit bok nebo záda, a i přesto jsem některé mohutné nárazy neustála. Nic naplat. Šli jsme k hotelovému bazénu. Sladká voda byla vítanou změnou.
Po šesté hodině jsme šli na večeři. Naložili jsme si pořádnou porci rýže a dobře vyhlížejícího krocana. Dobře vypadající saláty jsme si také naložili. Jídlo bylo kořeněné, chutné a méně slané. Krocan měl více kostí než masa. Šli jsme proto pro další chod. Navštívili jsme kuchaře připravujícího jídlo před hosty. Vařil boloňské špagety. Vystáli jsme frontu, nechali si naložit nemalou porci a degustovali. Teprve nyní jsme se cítili nasyceni. Číšník ještě přinesl každému sklenku červeného vína. Bylo trpčí, ale skvělé. Ještě jsme šli do fronty na zákusky a zmrzlinu. Zbývající večer venku pršelo a my odešli na pokoj.
15. 9. 2001 - sobota
Na snídani jsme šli se zpožděním. Na šest hodin nikdo z nás nebyl ochoten vstávat. Opět byl výběr z croissantů, tří druhů marmelád, buchet, másla, leča, salámu a dvou druhů sýrů. Jediné jídlo nás dost zarazilo. Bílá (nejspíše mléčná) polívka s plavajícími kousky párku. Nikdo neměl odvahu ji okusit. Já jsem zůstala u croissantů s meruňkovou marmeládou a brašule s bratránkem zkusili bagetu se sýrem a salámem.
Po snídani jsme šli opět k moři. Tento den bylo moře klidné, i když vanul silnější vítr. Našli jsme si volný slunečník. Počasí bylo nádherné, nebe bez mráčků. U pobřeží turisté zkoušeli místní atrakce. Jízdu na banánu, let padákem za motorovým člunem, jízdu na vodních lyžích a vodní šlapadla.
Neustále kolem nás chodili mladí Tunisané a nabízeli francouzské noviny, cigarety Malboro a suvenýry. Nejvytrvalejší se nám zdál prodavač ovoce. První den poznal, že jsme Češi a každé odpoledne na nás volal: "Dobrý den, banana, trauben, dobrý." Méně vytrvalejší častý host byl prodejce jízdy na koni či velbloudech. I jeho jsme vehementně odmítali s úsměvem.
Po třetí hodině jsme si šli koupit tři litry pitné vody. Potom jsme vyšli na obhlídku okolí našeho hotelu. Zaujaly nás totiž místní Hory. Šli jsme směrem k nim. Cestou jsme míjeli vlakové nádraží, které bylo zdobeno místní bohatou malbou. Vlak přijel po chvíli. Byl žluté barvy s červenohnědými pásy. Zdálo se, že kvalita Dopravy odpovídá českým železnicím. Poblíž nádraží jsme pozorovali manželský pár pasoucí stádo ovcí zhruba o deseti kusech.
Cesta náhle skončila. Okolo byly jen sady menších olivových stromů na vyprahlé hnědočervené půdě. Pěšinky v sadu byly vyšlapány nebo vyježděny auty. Mířili jsme dále k horám. Všimly si nás čtyři malé děti, vozící se na táčkách. Jedno z dětí k nám šlo a mluvilo francouzsky. Zeptala jsem se ho, zda umí anglicky. Když nereagovalo, odpověděla jsem francouzsky "Nerozumím" a ono odešlo. Protože jsme nevěděli, jestli jsme na soukromém pozemku nebo ne, urychleně jsme pořídili několik fotografií a sad opustili. Kopce zůstaly námi nezdolány.
Vrátili jsme se na hlavní cestu a šli podél moře. Silnici zdobily po obou stranách restaurace, hotely a drobné obchůdky. Nás zaujala německá restaurace s denním menu: kafe, koláč a zmrzlina za 1,5 TND. Ušli jsme ještě pár metrů a došli k místnímu trhu (súku). Upoutal nás zvláštní světlehnědý minerál. Podle tvaru jsme usoudili, že se jedná o pouštní růži a o kousek dál jsme se o tom přesvědčili. Cena se pohybovala podle velikosti od 1 do 2 TND. Prohlídli jsme si zbytek súku. Ozdobou byla keramika, koberce, bubínky a tepané talíře. Všechno ruční pěkná práce s barevnými motivy.
Otočili jsme se k německé restauraci. Servírka neuměla anglicky a my si pomáhali němčinou. Objednali jsem si denní menu a poseděli v příjemné palmové zahradě. K tomu hrála německá rádiová stanice.
Po večeři jsme si všimli začínajícího zábavného programu venku před hotelem. Právě se prodávaly lístky na bingo za 1 TND. Bratránek se nechal zlákat a koupil si jeden tiket. Hrozili jsme se překladu číslovek. Avšak moderátor Rami uváděl číslovky ve francouzštině, angličtině, němčině, italštině, češtině a arabštině. Mohli jsme bezpečně škrtat správná čísla. Bingo jsme však nevyhráli.
Po skončení losování začala kabaret show. Na známé anglické písně improvizovali animátoři z play-backu tanec a zpěv, oděni a nalíčeni jako transvestité. U diváku to vzbudilo úsměv. Bratránek měl po ruce fotoaparát a všechny účinkující zachytil. Ať je nač vzpomínat. V té době chudák netušil, že fotky v noci nepůjdou vyvolat.
Následovala ještě diskotéka. Oděným jen v kraťasích, nám byla zima. Šli jsme se zahřát na parket. Začaly převažovat arabské písně a napodobování vlnění nám moc nešlo. Raději jsme šli na pokoj.
16. 9. 2001 - neděle
Den jsme trávili opět u moře. Přes veškeré snahy ukrýt se před sluncem, odcházela jsem s četnými popáleninami jako špekáček. Bratránek s brašulí na tom byli lépe. Měli přeci jen hnědší základ z opalování v Česku. Strávili jsme i nějaký čas u bazénu, kde vyhrávala arabská hudba.
Večer jsme šli hrát bingo. Výhru si odnesla jedna z mnoha důchodkyň. Jakmile bylo dosoutěženo, animátoři nastoupili s danse clubem. Na místní hudbu "Opa, Opa" předtančovali na pódiu a stařenky a sem tam nějaký stařeček se snažili je napodobovat. Samozřejmě zaujali i mladší publikum, které se přidávalo. Já s bratránkem jsme byli jedni z nich a už jsme tančili arabský tanec.
Další na řadě byl kouzelník. Pod záminkou hroutícího se stolu přivábil na pódium mladého muže. Přizval si také francouzskou slečnu a začal své kousky. Do židle pouštěl elektřinu a Francouzska na ni odmítala sedět. Vyměnila si místo s kolegou. I on po chvíli měl stejné potíže.
Maskotem veškeré zábavy byl animátor Mimir (zvaný Mimi), černé pleti liliput. Když se čekalo na nějaký program, popadl nejblíže sedící dámu k tanci bez ohledu na její věk a udržoval zábavu. Mimir šel zkontrolovat kouzelníkovi židli. Ale i on dostal zásah elektrickým proudem a už poskakoval na pódiu. Publikum se vesele bavilo. Po magic show jsme se přesunuli do hotelové místnosti, kde probíhala karaoke show. Rozdali nám bloky. I mně se jeden ocitl v ruce. Raději jsem jej poslala dále. Soutěžící zpívali francouzsky. A protože jsme tomu nerozuměli, odešli jsme a nevěděli, jak to probíhalo dál.
17. 9. 2001 - pondělí
Po několika dnech u moře jsme se rozhodli pro změnu. Po snídani jsme nastoupili do jednoho taxíku před hotelem a jeli jsme do Mediny (centra) Hammametu. Řidič předjížděl ostatní auta, vjížděl do druhých pruhů a ignoroval i přikázaný směr jízdy. Neustále při svém řidičském umění troubil. Provoz byl hustý, ale auta se vesele předháněly jedno přes druhé za sboru klaksonů.
Taxikáři jsme zaplatili 3 TND a po pár metrech chůze jsme stáli u hradeb města a súku. Zamířili jsme do jeho uliček, kde nás prodejci tahali za ruce a vyzývali k návštěvě jejich fabrik (obchodů). Po sdělení: "Ne, děkuju." Hbitě reagovali "Čeko ahoj, kukaj." Nebo "Čeko podívat, zadarmo." Už jsme byli natlačeni do první fabriky, kde nám prodejce ukazoval kousek po kousku a chválil ruční výrobu. Když nám nabídl kafe, urychleně jsme prchali ven. Říkal sice: "Present, gratis.", ale jistě by po vypití nápoje přispěchal s účtenkou s nemalou částkou.
U další fabriky u dvou bratrů jsme byli opět zatáhnuti dovnitř. S díky jsme odmítali vše nabízené. Brašuli za mne nabízeli 200 velbloudů. K mé úlevě obchod neuzavřel. Raději jsem ještě namítla, že ani za stádo koní. Fabriku jsme nenápadně opustili.
Už jsme se nenechali nikde vtáhnout. Šli jsme si prohlídnout hlavní třídu. Míjeli jsme desítky studentů v modrých uniformách. Byli to žáci první hotelové školy pro číšníky a servírky. Odhadovali jsme jejich věk. Nejspíše něco mezi základní a střední školou nebo obojí. Obchůdky byly všude podobné.
Vrátili jsme se k hradbám. Mladý Hammameťan nám vložil do rukou květy jasmínu a chtěl za present zaplatit. Řekli jsme mu, že dináry nemáme. Bratránek měl jen pár drobných marek v ledvince. Po dohadování a šmátrání v ledvince náhle sebral hrst marek. "Za všechny dohromady." Odpověděl. Nám se to vůbec nelíbilo. Vrátili jsme mu květy a na třikrát ho nutili vrátit po částech bratránkovy marky z jeho dlaně.
Raději jsme se zašli podívat na vyhlídkovou věž na hradby. Vstupné činilo 1,5 TND. 500 millimů nám automaticky ztrhli k ceně. Udělali jsme několik nádherných fotografií města. Za fotografování se sice platil 1 TND, ale když nám to ztrhnuli u vstupného, tajně jsme fotoaparáty propašovali.
Před hradbami stál růžový vyhlídkový vláček. Průvodční nás lákal za 2,5 TND na osobu. Česky jsme ho zdvořile odmítli.
Zašli jsme si na kafe a kolu do menší restaurace. Na jedné židli si podřimovala městská kočka. Vrchní ji vyplašil, aby nám uvolnila místo. Kola stála 1 TND, kafe 0,650 TND. Číšník nám z 10 TND vrátil jen 4 TND. Opět nechtěné spropitné. Alespoň něco nám vrátil. Mohlo by se stát, že by si ponechal celý obnos. Přesto jsme však trvali na svém.
Protože nám zbylo hodně volného času, rozhodli jsme se pro jízdu vláčkem. Průvodčí nás už z dálky česky zdravil, zřejmě si dobře pamatoval lidi. Přes půl hodiny se vláček ještě zaplňoval, a potom se rozjel mezi ostatní auta. Vesele s nimi troubil o závod. Cestou jsme potkávali menší motorky, které prudce vybíraly zatáčky. Okolo cest polehávali zedníci a jiní pracanti. Měli nejspíše polední přestávku. Objeli jsme hlavní třídu Hammametu, hotelovou čtvrť a palmové i jasmínové zahrady. Na zpáteční cestě jsme pozorovali stále odpočívající zedníky.
Do hotelu jsme se vrátili taxíkem. Šli jsme se vykoupat do bazénu. První den, co jsme získali volná lehátka. Střídavě jsme si šli zaplavat i do moře.
Mimi nás přemlouval na volejbal. Odmítli jsme ho, ale v 17.00 jsme si zacvičili aerobik. Zpočátku to šlo hladce, ale jakmile se cvičily sestavy, ztráceli jsme se trochu. Aerobik nád nadchl, že jsme si dali předsevzetí o každodenní účasti.
Večer se konal contact ball. Šli jsme se podívat, oč se jednalo. Po bingu jsme si zatančili club danse. Contact ball mohl začít. Nahnali nás k pódiu, kde se soutěžilo. První soutěž se nám líbila. Byla podobná kloboukovému valašskému tanci. Animátoři mezi nás rozdali tři klobouky. Soutěžící při hudbě klobouk pokládali na hlavy dalším, a když hudba přestala hrát a zůstal mu na hlavě, vypadl ze hry. Marně jsme se klobouků snažili zbavit naháněním ostatních, vypadli jsme mezi prvními. Vítěz vyhrál let s padákem nebo jízdu na banánu.
Druhá soutěž nevzbudila takové nadšení. Bratránek s brašulí s ostatními muži se postavili do kruhu. Měli za úkol přivést partnerku nebo jinou dívku. Já netušíc jsem šla také soutěžit. Potom chlapi natáhli ruce a dívky jim měly skákat do náruče. Já se svou váhou jsem to neriskovala a chlapi měli co dělat, aby nás uzvedli. Potom byl vyřazen jeden muž, a která dívka nenašla protějšek, vypadla. Ta měla tu čest vybrat jednoho, jenž opustil soutěž s ní. Po sedmi kolech jsem vypadla, po mně bratránek a nakonec i brašule. Měli jsme však radost. Soutěž vyhrála Češka. Vybrala si let s padákem a svého přítele nechala jet na banánu.
18. 9. 2001 - úterý
Celý den bylo zamračeno. Přesunuli jsme se přesto k bazénu, kde jsme trávili teplý den. V 11.00 hod jsme šli na vodní aerobik. Zbylo nám místo jen v hluboké vodě. Buď jsem neustále plavala nebo jsem skončila pod vodou. Naštěstí nás nahnali ke kraji bazénu, kde se už cvičilo mnohem lépe. S bratránkem jsem utvořila dvojici. Jeden si lehl na záda a druhý s nim plul po bazénu. Vozili jsme se na koníčka a po té jsme si to vyměnili. Zakončení patřilo písni Ramzamzam, při které jsme stříkali vodou okolo. Tempo se neustále zrychlovalo, a kdo byl trochu suchý, dostal pořádnou sprchu.
Večer se konal kabaret. Toto, hlavní komik a ředitel hotelu tančili a zpívali namalovaní. Nejvíce úspěchu měla scénka Trois bébés (tři mimina). Po té bylo volné pokračování po roce, kde hrál Mimir mladší dítě a Mohamed jeho brášku. Jejich matku hrál Toto, měl blond paruku a pěknou zástěru. Mimir začal křičet. Toto přiběhl s jídlem a pitím, jakmile Mimir zakňučel. Když Toto odešel, vypil a snědl nejen svoje jídlo, ale i Mohamedovo. Ještě to vysypal a rozlil na zem a přivolal Tota. Toto byl naštvaný, co Mohamed vyváděl a už na něj křičel: "Position." Mohamed musel na čtyři a už dostával bambusovou tyčí po zadku. Tato scéna se několikrát opakovala. Mimir se jen pořád posmíval. Večer, když šli spát, nechal Toto u postele láhev vody, aby mimina neměla žízeň. Tentokrát si přišel na své Mohamed. Vylil vodu Mimirovi do plenek a zavolal Tota. Mimir marně utíkal, Toto ho lapil za plenky a řval na něj: "Position." A už na měl lámal bambusovou tyč. Aplaus byl veliký. Diváci se popadali smíchy za břicho.
19. 9. 2001 - středa
Tento den jsme se nechali vzbudit recepcí po telefonu v půl šesté ráno. Chtěli jsme vidět východ slunce, na který jsme marně stávali dva dny předtím. Východ měl být v 5.53, ale ani náznak slunce. Otočili jsme se směrem k hotelu. Něco mě přimělo se ohlédnout. Právě v čas. Slunce vycházelo. Červený kousek slunce po kousku šplhal nad hladinu oceánu. Ke konci vypadalo, jakoby bylo spojeno ještě s jedním.
7.15 hod už jsme stáli před hotelem a čekali na autobus. Rozhodli jsme se pro výlet do Tunisu, Kartága a Sidi Bou Said. Pozdravila jsem řidiče Šumiho "Bonjour". Odpověděl mi s úsměvem. Cestou do Tunisu nám průvodce Semir vyprávěl o vzniku samostatného demokratického státu Tuniska (1956), prvním a druhém prezidentovi, o zdravotnictví, školství i platech. Průměrný plat v Tunisku činí 250 - 300 TND, což po zaplacení nájmu a nezbytných výdajů činí pro rodinu 10 TND na den. Proto musí v Tunisku pracovat i ženy, aby se rodina uživila.
První zastávka byla ve vesnici Sidi Bou Said. Malebné bílé domy zdobily modrá okna a bílé malované dveře. Turisté zaplnili ulici vesničky a po krajích prodávali trhovci své zboží. Navštívili jsme muzeum (typický vesnický domek) s voskovými figurínami obyvatel. Po té zavítali do zahrady na kopci vesnice, kde byl výhled na pobřeží, prezidentský palác a budovu z filmu Angelika a Sultán. Vraceli jsem se k autobusu a stánkaři nás opět tahali za ruce, aby prodali své zboží.
Dále jsme pokračovali do Kartága. Za fotografování opět chtěli 1 TND. Tentokrát jsme i my zaplatili. Prohlídli a vyfotografovali jsme si zříceniny Antoniových lázní. V blízkosti byla bílá zeď, kterou strážili vojáci. Nesmělo se směrem k ní fotit. Patřila totiž k prezidentskému paláci.
Na oběd jsme se zastavili v restauraci v Tunisu. První chod vajíčka v bramborové omeletě, druhý kari rýže s krocaním steakem, třetí kousek melounu. Měla jsem výhled do chodby s kuchyní. Číšníci zde pobíhali i s deseti talíři na rukou a hlasitě se pořád dohadovali. Měli zrovna polední špičku a tři zájezdy v restauraci. Pití jsme v ceně neměli, každý si ho platil zvlášť.
Ještě jsme navštívili "Tuniský Václavák" Bourgibovu třídu, kde nám ponechali zbytečně mnoho volného času. Konečně se jelo do hotelu. Výlet byl namáhavější než celodenní koupání v moři.
Večer se konala Miss Funny. Účinkující nominované byly Libanonka Eitaf, Češka Markéta, Alžířanka, Tunisanka, Francouzska a v neposlední řadě Češka Tonička (paní okolo 50 let). Tonička vzbudila okamžitý aplaus a to i díky početné účasti nás Čechů v publiku. Mohutně jsme Toničku povzbuzovali ve všech disciplínách a ještě více pro ni hlasovali. Toto toho dne konečně moderoval trochu více česky.
Tonička se stala vítězkou a obdržela CD s hity Hotelu Yadis Omar Khayam.
21. 9. 2001 - pátek
Po čtvrtečním odpočívání, vodním aerobiku a aerobiku, taneční soutěži jsme se v pátek odhodlali utratit dináry za několik suvenýrů.
Před hotelem jsme nastoupili do jednoho ze tří taxíků a jeli na súk do Nabeulu. Taxikář si účtoval 4 TND a zastavil přímo na zaplněné ulici. Všude postávali trhovci a nabízeli svá umělecká díla. Lidé, kteří zde procházeli, vesele smlouvali ceny.
Ani my se nenechali zahanbit. Všude jsme cenu srazili alespoň o polovinu. Nakoupili jsme měděný tepaný talíř za 7 TND, 2 porcelánové misky 5 TND, štíra v rámečku za 12 TND, 2 kusy nefalšovaných a těžce usmlouvaných plyšových velbloudů za 30 TND, CD s názvem Vzpomínky na Tunisko 8 TND a středně velký bubínek alias vázu za 3 TND.
Spokojeni a unaveni jsme nasedli do taxíku a cesta do hotelu nás tentokrát stála 3 TND.
Večer se konala soutěž muži versus ženy, kde každý mohutně povzbuzoval své pohlaví. Vše zábavně komentoval Toto. Družstva ze všech možných národností nejprve měly za úkol posbírat co nejvíce bot. Urychleně vyběhla do publika a diváci ochotně vyzouvali boty. Netušili, že toho budou později litovat. Animátoři při sčítání počtu kusů házeli veškeré boty na jednu hromadu a pořádně je promíchali. Publikum potom muselo dlouho hledat správné páry.
Další soutěží bylo vytvoření mumie pomocí toaletního papíru. Dívky byly přec jenom zručnější a soutěž vyhrály.
Nechyběl ani tanec - francouzský kankán. Ženy předvedly skvělé vystoupení. Mužům to tak nešlo, ale publikum ohromili. Ke konci tance si sundali kalhoty a otočili na diváky holé zadky. Ozval se mohutný potlesk. Dívky marně protestovaly. Nakonec přeci jen dosáhly anulování soutěže a tančila se píseň Ramzamzam.
Toto po dlouhém dohadování o skóre s diváky rozhodl o nerozhodném stavu a všichni byli spokojeni.
22. 9. 2001 - sobota
Každodenní program, zábava u bazénu nám zaplňovala konečně slunný den. Zacvičili jsme si, zatančili Opa, Opa a už tu byl večer.
Na programu po bingu byl kabaret. Zpočátku vystoupení bylo shodné jako minulou sobotu. Novou scénku hrál Mimir alias pradlenka a jejího nápadníka Walid. Walid marně klečel na kolenech před pradlenkou. Plavovláska Mimi ho několikrát přetáhla po hlavě mokrou hadrou. Walid ji však stále nedal pokoj. Tak mu pradlenka strčila hlavu do škopku s vodou i prádlem a utopila ho.
Další výbornou scénku "Love birds" hrál Rami alias ptačí sameček. Čekal na domluveném místě samičku. Herci měli v puse pouťová pískátka. Rami neustále přecházel z místa na místo, díval se na hodinky a smutně hvízdal. I když se chvílemi neudržel a s vytasenými zuby se smál.
Po pár minutách se konečně z druhé strany venkovní terasy ozval Toto alias samička. Měl blond vlasy, halenku a sukni. Nastal velmi veselý pískavý duet. Dívaci se z plna hrdla smáli.
Ptáčkové si domlouvali, kam půjdou na rande. Rami nejdříve navrhoval večeři. Toto zapískal, že jíst nebude, neboť by přibral. Pít nebude, byl by opilý. Spát s Ramim nepůjde, byl by těhotný a narostlo by mu břicho a už by neshodil. Vše dotvářel skvělými posunky a hvízdáním.
Když se Ramimu podařilo Tota přemluvit, šel mezi diváky k jedné paní. Toto se začal s mohutným pískotem roštilovat. Přemlouval Ramiho, aby se vrátil k němu. Hrozil a útočil na paní se svou kabelkou, ať nechá Ramiho na pokoji. Pak se k Ramimu vrátil, přijal od něho papírovou bankovku a jako zamilovaný páreček odhopsali z jeviště.
Druhá veselá scéna, kterou hrál opět Toto, byla ukázka policistů různých národností. Předváděl policistu z Anglie, Francie, Itálie, USA a Tuniska. Anglického zahrál normálně, francouzského popíjejícího víno až opilého, italského nadávajícího, amerického tančícícho jako Jacksona a tuniského řídícího se podle Alláha, načež zakončil vystoupení tuniským tancem.
Skvělý večer jsme zakončili tancem Opa, Opa.
23. 9. 2001 - neděle
V něděli bylo nádherné počasí a my ho využili odpočíváním u bazénu, koupáním v moři, aerobiky a club dansem.
Večer po bingu se konala Fakír show. Tři mladí muži přinesli na koberci rozbité sklo. Měli nachystány další sklenice, jež rozbili a přidali k ostatním před zraky diváků. Aby toho všeho nebylo málo, měli dvě desky plné natlučených hřebíků jeden vedle druhého. Nechyběly meče Ostré jako břitva.
Z publika vybrali deset dívek. Představení začalo kousky na střepech. Chodili po nich, lehali na ně a přitom po sobě nechali přecházet dívky. Jeden si vzal na záda čtyři dívky a procházel se po střepech bez jediného zaváhání.
Fakír si lehl na záda na sklo, na břicho položil desku s hřebíky a už mu pomocníci postavili na desku dívku. Libanonka Eitaf zřejmě už nesnesla jednotlivé kousky a urychleně opustila pódium. Fakíři si ještě poleželi na Ostrých hrotech mečů se zátěží dívek. Podívaná opravdu brala dech a zableskl se nejeden fotoaparát.
Večer jsem ukončili oblíbeným tance Opa, Opa a šli na kutě.
24. 9. 2001 - pondělí
Poslední den naší dovolené jsme opět začali dietní snídaní, neboť tuniský průjem dál proháněl naše střeva. Ani slivovice nebyla dostatečnou záchranou.
Malá změna na nás byla patrná. Každý měl na tváři posmutnělý výraz, neboť musel dnešním dnem opustit krásné, kouzelné, veselé a nezapomenutelné místo v Tunisku.
Naposled jsme si zaplavali ve slaných vlnách oceánu a odsolili se v bazénu. Chvíli jsme se vyhřívali v obzvláště teplých slunečních paprscích.
V jedenáct hodin, místo oblíbeného vodního aerobiku, jsem se vypravili do hotelového pokoje se osprchovat. Sbalili jsem si poslední věci a opouštěli útulný pokoj. Přišla se s námi rozloučit věčně usměvaná pokojská zvaná "Hello", jenž nás pozdravila obvyklým pozdravem.
Vycházeli jsme z pokoje a ihned zjišťovali, zda není poblíž portýr. Nechtěli jsme mu zaplatit 4 TND za odnesení zavazadla do hotelové haly, neboť nám už moc TND nezbývalo. Jakmile jsme ho spatřili, přidali jsme na kroku a během chvíle stáli u recepce. Portýr stihl jen vyzvednout klíč od pokoje.
V hale jsme si objednali chlazenou kolu, a potom se vypravili do místního súku utratit poslední dináry. Brašule si koupil nádherný koberec s mešitou za 12 TND, bratránek tričko s velbloudy za 5 TND a já bubínek za 1 TND.
Opět jsme se usadili v hotelové hale a ještě koupili další kolu. Během čekání jsem hrála s bratránkem piškvorky, čímž nám uběhl čas.
Ve čtyři hodiny stála u hotelu delegátka s řidičem Šumim, známým z Kartága. Pozdravila jsem ho opět francouzsky a on s úsměvem odpověděl. Po cestě za zvuků tuniské hudby jsme sledovali mizející malebnou tuniskou krajinu s bílými domky a olivovými sady. Na letiště nás nasměrovali k našemu letadlu a rozloučili se s námi oblíbení průvodci.
Půl hodiny jsme čekali na náš Boeing 737-600 a nastoupili na palubu se slovy "Bonsoir". Mile nás na oplátku přivítaly dvě letušky a šikovný steward. Tentokrát jsme všichni seděli v uličce a neviděli žádná města.
Na večeři nám servírovali hovězí maso s pikantními těstovinami, bramborovým salátem s olivami, kapari a kořením, dvěma bulkami s máslem a kávovým moučníkem.
Pití jsem si objednala u stewarda se slovy: "S´il vous plait.", což opět vytvořilo úsměv na jeho tváři. Ještě jsme si dali kávu a za chvíli jsme přistáli v Brně Tuřany.
Rozloučili jsme se s posádkou. Exotická dovolená zůstává stále v našich vzpomínkách se všemi zážitky i krásami.
Jací se nám zdáli Tunisané?
Tunisané byli milí usměvaví lidé, různé barvy pleti. Muži si většinou prozpěvovali nebo se usmívali. Během dne mnoho z nich odpočívalo podél cest nebo posedávalo v plných kavárnách u mátového čaje. Starší z nich měli dlouhé pláště a typické červené čepice.
Ženy jsme nikde posedávat ani postávat neviděli. Spousta jich s kabelkama pospíchala, asi do zaměstnání.
Studenti či žáci chodí v modrých uniformách (zřejmě studenti číšnických škol). Sem tam se mihla i dívka v růžové uniformě (patrně studentka jiného oboru). Dívky chodily po dvojicích a chlapci taktéž a s úsměem čile hovořili a gestikulovali.
Hotelový personál, mimo recepční, neuměl anglicky. Hovořil francouzsky, německy a popřípadě španělsky či italsky.
Pokojské chodily uklízet po osmé hodině a končily kolem 3 - 4 hodiny odpoledne. Na starosti je měla jedna nadřízená, která s nimi hlasitě rozmlouvala.
Číšníci měli černé kalhoty s barevnými košilemi s motivy palem, které večer vyměnili za bílou barvu a k tomu černou vestu. Servírky nosily černou sukni s bílou halenkou.
Animátoři chodili v kraťasech s bílým tričkem zdobeným modrým písmem s názvem hotelu a jménem animátora. Ti se celou dobu starali o dobrou náladu hostů a bohatý program. Někteří z nich uměli i pár slov česky.
Řidiči na silnicích se chovali odlišně oproti evropským zvyklostem. Jezdili si kam chtěli i na červenou, do protisměru, neustále se předjížděli, vecpali se náhle do jiného pruhu a na to zpět a při tom všem zmatku si mohutně nadávali nebo se naopak zdravili a usmívali na sebe.
Běžným dopravním prostředkem byla auta s arabskými SPZ-kami a motocykly. Do provozu se běžně zapojovaly žluté taxíky a autobusy s turisty. Sem tam se přidalo i nákladní auto vezoucí koberce, ovce, ovoce nebo dřevo.
Denně jsme na mostech nad silnicí pozorovali ženy na oslících nebo rodinky jedoucí na vozech taženými vyzáblými koníky. V tom všem zmatku a troubení a předjíždění jsme nikdy neviděli jedinou nehodu. Jen většina aut měla poškrábané nebo potlučené dveře. Policie veškeré dopravní přestupky jakoby neviděla. Klidně jsme před ní předjížděli na červenou.
Obchodníci byli neúnavní a vtíraví. Nejprve se ptali na národnost, a potom (když uměli pár českých slov nebo jsme sdělili, že umíme anglicky) nás zvali do obchůdků. V horším případě nás vtáhli dovnitř. Mohutně vychvalovali vše se slovy "Zadarmo", "Present". Samozřejmě, že vše chtěli zaplatit. Nebo se nám aspoň snažili podívat do ledvinek nebo kapes.
Milými společníky Tunisanů byly všudypřítomné kočky. Potkávali jsme je ve dne v noci, ve městech i u hotelu. Psy bylo možno vidět jen na okrajích vesnic blízko smetišť. Výjimkou byl snad jen ředitel našeho hotelu, kterého věrně doprovázel německý ovčák.
Přesto všechno byli Tunisané moc milí, usměvaví, objímali se a pusinkovali na líčka na potkání. A kdybychom uměli francouzsky, jistě bychom mezi nimi nebo ostatními hosty získali pár přátel.
Fotogalerie
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Hammamet
Půjčovna aut
Příspěvky z okolí Deník z Tuniska
