Dolomity Brenta, Val di Sole a velké italské dobrodružství 5 (po Strada del Vino k Lago di Caldaro)

Program posledního dne našeho italsko-tyrolského pobytu bývá právem považován za takovou třešinku na dortu a odměnu za protrpěná příkoří a námahu. Plným právem, protože míříme do míst, kde téměř každé městečko či vesnička má ve svém jménu ještě přídomek sulla Strada del Vino neboli an der Weinstraße, což lze přeložit jako na vinařské stezce nebo cestě vína. Koneckonců se zde nachází i více než třítisícové městečko Termeno, které je každému hned bližší, pokud se použije jeho německý název, tedy Tramin. A tramín, ten mají mazlíčci rádi. Hned na úvod je však potřeba uvést, že jsme tento lahodný mok v jeho domovině neochutnali. Pojali jsme totiž celý den jako kochací a odpočinkový, takže jsme k Traminu prostě vůbec nestihli dojet (svůj díl viny nese ovšem i silná bouře, která nás zahnala pod stříšku autobusové zastávky a lehce provlhlé o pár desítek minut připravila) a museli jsme se spokojit s pohledem z okna našeho autobusu.

Je tedy pátek 24.7.2015 a nás čeká úklid ubikace, při kterém jsme se nijak nepředřeli, ale ušetřili jsme tím každý 5 euro. Po deváté vyjíždíme a za zády postupně necháme naši „domovskou“ Commezzaduru i údolí Val di Sole. Čeká nás údolí Adige, dálnice, její opuštění a „výkop“ v rekreační oblasti Montiggl neboli Monticolo. Ono totiž v této oblasti žije přibližně 86 % německy mluvícího obyvatelstva, a tak se nelze divit, že všude jsou německé názvy uváděny jako první. Platí to i pro tabule na začátku a konci obce i úřední hodiny na Radnici. Jen na firmách a obchodech jsou většinou jen nápisy v jazyce Nibelungů.

V každém případě je naše vylodění jakési zdlouhavé a zmatečné, takže se nakonec nerozloučíme ani s velitelstvím zájezdu a celkově se rozpadneme na různě veliké frakce. Já jsem v té nejmenší z nich, protože přede mnou jede Bob (jediný, kdo se vydal po lesní cestě a do kopce), za mnou už nikdo. Má to hned od počátku své výhody … např. tu, že zatímco ostatní se vykoupali, my jsme se přes plot jen podívali na placenou pláž u Montiggelského jezera. Kolegové ale zase pro změnu neviděli značku, která i zde nedoporučuje v žádném případě jezdit do Bruntálu. No a protože jsme už na naše spoluputující nenarazili, pojali jsme ten den jako čundr, na který jsme také vždy vyráželi ve dvou. Jenom se nám šlapalo tak nějak lehčeji …

Naším prvním cílem je městečko St. Michael neboli San Michele. Jedná se o správní centrum celé oblasti, protože zde sídlí Radnice patnáctitisícového města Eppan (Appiano), což je vlastně pouze administrativní slepenec několika městeček a vesnic. Kolem můžeme vidět i nějaké ty dvoutisícovky, ale nás teď čeká svačinka u místního Sparu. Mají zde dokonce i svého „recepčního v livreji“, který symbolizuje současnou tvář Evropy. Jedná se o zdravého mladého – a velmi silně opáleného – člověka, který jen tak postává před vstupem do obchodu a nataženou kšiltovkou naznačuje, kam bychom měli odevzdat část svých – poctivou prací vydělaných – peněž. I na místních bylo vidět, že ho zde vidí vysloveně rádi a už se nemohou dočkat příjezdu jeho početného příbuzenstva. A než se vydáme dál, navštívíme ještě krátce zdejší kostel sv. Josefa. Jedná se o součást někdejšího dominikánského kostela a sám kostel byl vybudován na konci 19. století, kdy zde nahradil malou řádovou kapli.

Potom již vyrazíme za Svatým Pavlem, což v praxi znamená vydat se směrem k Bolzanu, do nedalekého městečka St. Pauls (San Paolo). A byl to hodně dobrý nápad, včetně zastávky na hřbitově mezi oběma obcemi. Dokonce bych si dovolil prohlásit, že ten den jsme už neviděli nic, co by Pavlíka překonalo. Opravdu půvabné 2,5-tisícové městečko s křivolakými středověkými uličkami, historickými domy, nedalekým hradem a zejména monumentální „katedrálou údolí“, která je zasvěcena Obrácení sv. Pavla, a ve své podobě vkusně kloubí gotiku, renesanci i baroko. No a protože jsme v kraji vinic, tak také s mnoha vinařstvími a podniky k posezení. V jednom z nich – maskovaném ovšem jako cukrárna, i když u zákusku jsme zde opravdu nikoho neviděli – ochutnáme i my. A volíme barvu bílou …

Následně nás čeká otočka směrem jižním a tedy návrat do Svatého Michaela, pro který upřednostníme „horní“ cestu nad vinicemi. Díky tomu uvidíme St. Pauls i Bolzano pěkně pod sebou a od dvou ženščín si vyslechneme něco v jazyce našeho někdejšího velkého bratra z východu. Městečko si tentokrát celkem poctivě projdeme, ale zdržíme se jen ve stejnojmenném gotickém pohřebním kostele s fragmenty venkovní freskové výzdoby a ve školní zahradě s bustou malíře J.G. Platzera. To ovšem neznamená, že bychom nezaregistrovali několik zajímavých domů, malý ženský klášter, připomínku jedné císařské návštěvy a poutní kostel Nejsvětějšího Kříže, nacházející se na kopci Gleif nad obcí.

My pro změnu zamíříme pod obec, kde narazíme na cyklotrasu, vedenou po staré železniční trati; i ta mašinka tady je coby připomínka starých časů, kdy železnici vládla pára. Potkáme také první dešťové kapky a z dáli zazní hrom. Ještě než se vřítíme do téměř osmitisícového města Kaltern (Caldaro), řádí kolem nás nefalšovaná silná bouře. Asi to tak má být, vždyť kalt znamená studený a těch veder už máme stejně všichni plné zuby. Mírně navlhlí dorazíme po nějakém čase do Kalternu. Majitelem CK nám bylo slibováno velmi pěkné a zajímavé historické městečko … a v podstatě to tak i bylo. Památek dostatek, historické uličky, okolní Hory, tedy všechno jak má být; ale velmi rychle jsme se s Bobem shodli na tom, že Svatý Pavel byl mnohem půvabnější, a navíc tam bylo podstatně méně lidí. A kolik tady bylo Čechů. Například Libor s Lenkou, které jsme vzápětí potkali, nám prozradili, že máme jít na víno do doporučeného podniku, protože oni se tam právě "ožrali" a navíc v lokále obsluhuje Slovenka, která se nám bude určitě líbit. Tuto informaci nám na náměstí potvrdí další skupinka z našeho autobusu, jen netušili, že to byla Slovenka. A tak slíbíme, že se do tohoto podniku také vydáme (tímto musíme dotyčným poděkovat, protože jsme sami na pijatiku nějak pozapomněli a krámek s různými maso-sýrovými pochutinami jsme následně zazdili úplně).

Ještě před uvedeným setkáním s L+L jsme stihli navštívit kostel ve františkánském klášteře a náměstíčko s Červeným hradem (dnes je zde restaurace) a šestibokou kašnou s jakousi rytířskou postavou (že by Roland?). Muzeum vinařství vynecháme, ale u farního kostela Nanebevzetí Panny Marie (opravdu se nejedná o P.M. Pomocnou, pane kolego) si prostě pauzu udělat musíme. Jedná se o poměrně monumentální barokní stavbu z 18. století, kterou doplňuje samostatně stojící gotická zvonice. Prohlédneme si interiér, a poté je již nejvyšší čas vyrazit ochutnat něco ze zdejších produktů. Nedaleko kostela se totiž nachází náměstí Maria-von-Buol-Platz (tedy Piazza Maria Von Buol), které je naším dalším cílem.

Zde totiž sídlí známé vinařství Drescher Keller, které je údajně nejdéle otevřeným podnikem svého druhu v regionu. Jeho historie se začala psát snad již v roce 1594. Nás ovšem v této chvíli zajímá spíše to víno než historie. Při vstupu pozdravím rafinovaně „dobrý den“, abych věděl, na kterou z obou blondýn máme soustředit svou pozornost. A za pár desítek vteřin už ochutnáváme a bratrsky po česko-slovensku vykecáváme, např. na téma pravděpodobnosti sbalení postaršího tyrolského multimilionáře (děvče je ovšem moudré a jako ideální vidí možnost, že by milionář obulus odložil a táhl dál). Je tady zkrátka příjemně, tak se rozhodneme, že v tomto podniku svou italsko-tyrolskou anabázi zakončíme a k nedalekému stejnojmennému jezeru už se přesuneme jenom k poslednímu nalodění kol i sebe. Náladu nám trošku pokazí Tonda, který přijde oznámit ztrátu jednoho člena výpravy. Prý když se nechtělo poznat interiéry bolzanské nemocnice mně, tak to na sebe statečně vzal Standa. Horko si zkrátka vybralo svou daň, ale kapačky udělaly zázrak a mladý kolega se vracel domů s námi, dokonce na místě velitele vozidla. Bylo tomu tak jistě i proto, že po Tondově sdělení jsme si museli objednat ještě jednu decinku silného červeného vína na Standovo zdraví, což už jsme v plánu neměli …

Ve finále už jen pár fotografií města, nahlédnutí do dvou prodejen pohledů a suvenýrů a sjezd mezi vinicemi k jezeru. Zde se po dlouhé době vidíme nejen s řidiči, ale i s naší skupinou, což je důvodem k poslednímu pivu. Stihneme to těsně před zavíračkou, protože tady spolu s provozní hodinou lázeňského koupaliště končí veškerý život a kšeft od skupiny českých žíznivců nikoho nezajímá. Pijeme sice opět Forst, tedy patok, který známe z chaty Melga Stabler (viz. 1. část cestopisu), ale tady chutná tak nějak lépe. A povedenější rozlučkovou fotografii, než je ta s Pekošem, jsem si v Itálii ani přát nemohl.

A to už je opravdu konec. Naložíme kola i sebe, v nemocnici na okraji – největšího jihotyrolského – města vyzvedneme Standu a vydáme se směrem k rodné hroudě. V klidu dopíjíme zbytky, v noci projedeme hraniční alpský přejezd i téměř celé Rakousko a svítání nás zastihne až někde u Vídně. Pak už jen Mikulov, Brno (tady nás opustí vodychtiví Pepa s Martinou) a pauza na Rohlence (kde mizí i Píďové). Další cestu nám zpestří výběr financí za zkonzumovaná piva, a to ta bečková i plechovková. Hned se tvoří tabulky a já osobně se – díky více než dvoudenní poúrazové téměřabstinenci – musím smířit s tím, že mi medailové posty tentokrát těsně unikly. Zato Bob se dme pýchou nad tím, že mě o pár desetikorun předstihl. Tou dobou již postupně míjíme Vyškov, Prostějov, Olomouc i Zábřeh a za chvíli vysedáme na stejném místě, kde jsme před více než týdnem nasedali. Je sobota 25.7.2015, ale nám takříkajíc víkend končí a nastává všední den. Ještě podat ruku kamarádům, pocelovat děvčata a vydat se na tiskovou konferenci na Koupák. A pak už jen občas s někým něco prokonzultovat, vyměnit si pár fotografií a těšit se na další akce. A také napsat tuto sérii cestopisů …

Na úplný závěr musím ještě poděkovat Milanovi Mikulenkovi a jeho CK za zajímavé zážitky a upozornit, že o těch nejpozoruhodnějších památkách a městečkách navštíveného regionu jsem již na Turistiku umístil samostatné články. No a větší množství fotografií ze závěrečné etapy našeho cykloputování najdete tradičně na:

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Dolomity_a_Val_di_Sole_na_kole,_5._cast_po_Strada_del_Vino_k_Lago_di_Caldaro_07_2015