Etna, rozmarná dáma Sicílie.

K našemu zajímavému seznámení s Etnou došlo ještě před přistáním v Catanii. Když se poprvé objevila pod námi, trochu to v palubním rozhlase letadla zachrčelo a v následném hlášení nám bylo sděleno, že se přistání z důvodu cvičení italské armády na letišti odkládá o deset minut. Letadlo se mírně naklonilo a po chvíli jsme Etnu viděli po druhé. Deset minut bylo za námi a let pokračoval. Při třetím obletu jsme se k hoře dostali nejblíže a po 20 minutách se podvozek letadla konečně dotknul letištní plochy.

Vydat se k vrcholu Etny začátkem dubna je zhola nemožné, ale alespoň se jí dotknout je natolik lákavé, že se rozhodujeme pro výlet autobusem, který pořádá naše cestovka. Po více jak hodině jízdy se proplétáme Catanií a za městem se nám Etna objevuje v celé kráse. Při prvním zastavení se seznamujeme s tmavým lávovým polem, na kterém sem tam rostou keře janovců. Je odtud hezký pohled na jižní svahy Etny, ale opačným směrem je vše hodně zamlžené. Autobusy již šplhají po úzké, zřejmě jednosměrné silnici vzhůru. Sněhu přibývá a v některých místech převyšuje i autobus. Konečně zastavujeme na parkovišti. Jsme přibližně ve výšce kolem 2000 m.n.m. Jsou tu doslova davy turistů, kteří míří k nedalekým, tak zvaným „ turistickým kráterům“.

Je to nečekané, ale následujeme lidského hada a obcházíme po okraji prvního kráteru. Ten další už není tolik zalidněn a je více času k pozorování. Překvapuje nás barevnost některých kamenů. Většina svahu je ještě pod sněhem a je odtud hezký pohled na okolní lávová pole. Při návratu k parkovišti se k nám dostává hladová a zřejmě i nemocná liška. Přežívá z toho, co dostane, bohužel masová turistika má hodně stinných stránek. Naše návštěva Etny je u konce. Dozvídáme se, že ještě před rozedněním vychrlila hora nějakou tu tunu popílku, který pokryl širokou oblast. A je to znát při zpáteční cestě, řidiči tvrdí, že je to horší než náledí. Při vjezdu do první vesnice je vidět jak lidé zametají jistě dosti častou nadílku. Při další zastávce na pobřeží se nám hora ještě ukázala v celé kráse a po dalších kilometrech zcela mizí v mracích.

Stáří této rozmarné dámy je přes 300 000 let. Její nadmořská výška je spíše odhad a je to něco kolem 3350 metrů. Někdy méně, někdy více. Když bychom ji měli obejít, tak na konci bude v nohách kolem 200 kilometrů a zabírá pro sebe přes 1700 km2. Do roku 1911 měla pouze jeden vrchol. Dnes má již čtyři vrcholové krátery. Někdo spočítal, že těch ostatních kráterů je kolem 250. Její sledování začíná někdy ve starověku a dá se říci, že patří k nejaktivnějším sopkám na světě a láva zní vytéká dosti často. Nejhorší to asi bylo v roce 1669, kdy láva zničila velkou část Catanie a několik vesnic v okolí. Na druhé straně na jejich svazích rostou sady pomerančovníků a citroníků a s olivami a vinnou révou se můžeme setkat ještě v 1300 m.n.m.

Proč je právě Etna tak aktivní vysvětlují mnohé vědecké kapacity, ale mně se více líbí stará řecká legenda. Když bůh Zeus bojoval z titány, tak jedním z jeho soupeřů byl stohlavý Týfón. Zeus nad ním zvítězil a dostihl jej právě na Sicílii. Tady jej zavalil Etnou, z pod které se Týfon snaží dostat opět na povrch. A tím malé povídání o krásné hoře končí.