Hlinecko kola 2015 pt.2

8.5.2015

Dnes by mělo být ještě lépe, zejména tepleji než den minulý, a doufám, že trošku vyschly i lesní cesty, protože mým naplánováno víc lesních úseků.

Většině výpravy se daří plnit i pokyn o brzkém odjezdu, i Jirka má pevně určené místo peněženky, kterou hledal předchozí ráno. Slunečné ráno slibuje pěkný den, nakonec i očekávaný cíl si slušné počasí zaslouží.

Nejdřív musíme překonat stoupání z Hlinska na Medkovy kopce. Je to v trase silnice č. 34 (směr Polička), naštěstí je u cesty cyklostezka a i díky svátku je mírnější provoz bez kamiónů. Za vrcholem stoupání sice stezka končí, ale díky sjezdu se moc nezdržíme a brzy máme před sebou první zastávku. Vojtěchovská rozhledna je asi 300 m mírně pod cestou, nestojí tedy na žádném vrcholu. Nakonec se nejedná o žádnou výškovou stavbu, vrchní plošina je výši asi 15 m. Kolem je louka a i z té je obstojná vyhlídka, sice mírně v oparu, ale vcelku jasně se dá rozeznat na východě Králický Sněžník, více k severu Orlické hory, které nemají výraznou vrcholovou dominantu, nicméně Deštná se dá odvodit jako ta nejvyšší táhlá vlna. Krkonoše už jsou hodně v oparu, tak spíše tušíme nějakou velkou hmotu. K severozápadu lze rozeznat nějaké město, snad Chrudim, nad zalesněnými vrcholky blízkých Železných hor vykukuje nějaká elektrárna, to budou Chvaletice.

V jižním okolí se díváme jen na blízký hřebínek okraje Žďárských vrchů, dál není nic, Vstupné 20 korun je vcelku snesitelné a škoda se nestavit.

I další cesta pokračuje svižně z kopce, díky tomu jsme rychle v Krouně, kde prvodtřídku opustíme. Projíždíme vesnicí, cesta rychle osýpá, brzy jsem v Otradově, tady odbočíme z asfaltky a s červenou turistickou značkou míříme do říčního údolí. Říčka nese jméno podle předchozí obci, tedy Krounka. Míjíme chatovou osadu a vzápětí i jakýsi chatový tábor, kde zrovna probíhají nějaké údržbové práce. Tak zdravím pracující zvoláním nazdar soudruzi (když máme ten svátek), dělníci radostně odpovídají.

Bohužel říčku musíme opustit a vydat se zas do kopce, konkrétně na Českou Rybnou. Hned na kraji máme nějakou skálu, znamení, že hlavní atrakce dne se blíží. Nejdřív ovšem zastavíme v Proseči. Městečko je vstupní branou do přírodního parku Novohradky a Krounky a skalních lokalit, které tato oblast ukrývá a jsou tady na to zvyklí. Obědváme ve velké zahradní restauraci, dorazili jsme tak akorát, ještě do poloprázdné, vzápětí se přiřítí další výpravy. Naštěstí jsou do obsluhy zamontování snad všichni rodinní příslušníci majitele. Podle času operativně stanovíme průběh dalšího postupu. Modrá turistická je uváděná jako doporučená i pro kola, ta nás vyvádí do borového lesa k rozcestí se zelenou (od Boru). Tady kola zamkneme a máme před sebou malý pěší okruh. Pár pochybovačů sice navrhovala vzít kola sebou, ovšem již první metry ve skalní rokli, kam směřuje zelená TZ je vyvádí z předchozího optimismu. V údolí sice cesta vypadá schůdněji, ale to jsme již blízko hlavního cíle. Skalní defilé ukrývá soustavu skalních chodeb a bludišť, které dostalo název Toulovcovy maštale. Jméno nesou po bájném lapkovi. Prostory maštalí nesou názvy jako v nějakém bytě (předsíň, kuchyně, ložnice, najdeme tu i zvon). Občas je tu i pěkná tlačenice. Bludiště není zas extrémně rozsáhlé, pokračujeme v malém okruhu, po červené značce, provázené dalšími, byť menšími skálami. Můžeme si představit, že se zde kdysi rovněž nacházelo nějaké moře, kde se ukládaly pískové nánosy. Dnes zde postupně vznikají nová skalní města, tady jsme ale v jiné fáze eroze, než jakou můžeme vidět např. V Českém Ráji nebo Adršpachu. Jednou tady bude něco co my nevíme.

Netradiční nealko poskytne studánka Džberka, v rozcestí pod pramenem se obracíme zpět po modré, kterou dojdeme Za Borky, kde skladujeme bicykli. Kola zůstaly na místě, tak pokračujeme, zelenou značkou, ještě pěšky ve skalní rokli, dole teče potok, do Boru bychom museli do prudkého kopce (jednou jsem tady byl sám, to jsem si vynesl kolo na zádech, ovšem lehčí favoritku). Tak zkusíme neznačenou cestičku podél potoka. Slovo podél není zcela přesné, leckdy potůček teče přímo cestou, nebo jedem brodem. Bystřina způsobí i pár veselých okamžiků (nějaké to šlápnutí, i napůl komický pád bez vážných následků).

Zatáčka nás odvede od potoka a kopeček do Boru (u Skutče). Pamatuju tady jakousi velkou výletní restauraci, dnes je tu nějak pusto, pokračujeme tedy po značení místních sdružení Toulovcových maštalí. Mají zde několik místních tras označených různobarevně a číselně. Zájemci by zde určitě našli spoustu inspirativních námětů. My už toho času zas tak nemáme,tak postupně číslo 2 a 4 nás vede do Zderaze. Hospoda Na rozcestí je stvořená pro znavené výletníky k načerpání nových sil.

Za Zderazí následuje sjezd, většina výpravy prchá dále, my s Markem zkoumáme zajímavý kostelík v Perálci a když už na nás nikdo nečeká, vyberu vlastní cestu. Všichni totiž prchali do Skutče, za Perálcem je ale nenápadná odbočka (přesněji odbočuje hlavní cesta), vedlejší cesta mírně stoupá směrem ke vsi Hluboká (včera jsme projížděli jinou). Před ní je k vidění jedna z místních rozhleden, Borůvka, patrně ta nejhezčí (železná konstrukce obklopená šikmými kládami). Bohužel je otevřená jen do 16 hodin (už se blíží pátá), ale i pohled na zajímavou stavbu za to stojí. Ostatně při letmé prohlídce okolí, že samotný rozhled nebude zas tak světový.

Oklikou se vracíme k původnímu směru, ale ještě malou odbočku zvolíme směrem k Předhradí, prudce sjedeme ke Krounce, tak brutálním výstupem k hradu Rychmburk. Opravená středověká pevnost sice není běžně přístupná, je zde sociální ústav (blázinec), ale dá se vlézt na nádvoří, klienti ústavu jsou zřejmě neškodní, protože pár jich posedává na lavičkách. Vlézt se dá do sklepení, kde je výstavka prací chovanců i malá expozice o historii hradu.

Kdyby bylo dopoledne, zřejmě bychom se zastavili na okraji Předhradí, mají tu zajímavé sousoší Kalvárie, proti slunci se mi to moc fotit nechce. Do Skutče už nemíříme, přes osadu Dolívka velím směr do Žďárce u Skutče. Už předem jsem si našel vlak do Hlinska, hlavně kvůli dívčí části výpravy, protože je tam dosti protivný kopec, nakonec znám ho ze středy. Ačkoliv telefonická konzultace prozradila, že všichni jeli vlastní silou, my s Markem si ten vlak vybereme (nějaké zpoždění jsme nabrali). Vlastně i díky tomu můžeme využít pohostinství žďáreckých hasičů a shlédnutí části zápasu českých a rakouských hokejistů.

 

9.5.2015

Dopoledne váháme s výjezdem, podle předpovědi se na Vysočinu řítí nějaká fronta, tak delší dobu sledujeme záběry s přehlídky na Rudém náměstí, na což následuje malá procházka do města, ale skutečně brzký déšť nás zažene – do hospody. Déšť sice netrval věčně, ale přeci jen nějaká doba uplynula, tak Pepa vymýšlí trasu dle doporučení majitele do Penzionu. Když jsme u Vysočiny, tak na Vysočinu, do Svratky. Opět se blížíme nenavštíveným Hamrům, silniční trasa nese hrdé označení 1, tedy prní nebo hlavní cyklotrasa v Česku (Pražská trasa), nedržíme se jen jí, nabízí se lesní cesty s naučnou stezkou, které objíždí kopce, takže do Svratky nás nečekají žádné velké svahy. Jak už to tak chodí, velká část cyklistů zůstává na náměstí (u restaurace), nikdo se nechce podívat na počátek velké moravské řeky. Tady tvoří zemskou hranici, takže jeden břeh je na Moravě druhý jsou Čechy.

Asi mimořádně je otevřeno Městské muzeum a to je naprostá bomba. Na rozdíl od věhlasnějších institucí ovšem nenabízí nějaké artefakty vzdálené minulosti, spíše pozůstatky doby relativně nedávné. V prvním patře skvěle zařízenou prodejnu snad Jednota nebo Pramen, tak 70. léta minulého století, o patro výš spíš výjevy z první republiky, policajt, trafika, krámek živnostníka či školní lavice se sl. Učitelkou. Marek potkal i nositele řádu Bílého lva. Chodby vkusně vyzdobené dobovými plakáty. Tak akorát do hospody za ostatními.

Následuje kopec (kolem hodnotného kostela s bránou). Svratku relativně znám z pracovních cest, tak si památku jen prohlížím. Před sebou máme kopec nad Chlumětínem. Jde vlastně o výběžek vrcholu zajímavě pojmenované kóty (U Oběšeného), přístroj GPS ukazuje 702 m, takže nejvyšší bod Jarní cyklovýpravy.

Kameničky jsou proslulé pobytem kulturních velikánů. Proslavil je zřejmě nejvíc malíř Antonín Slavíček díky množství pláten s krajinami plných bříz. Bílých stromů tu skutečně roste jak v Rusku.

Pamětní deska prozrazuje i působení K.V. Raise. Ještě kopec do Jeníkova a tím je velká část zájezdu hotová.

10.5.2015

Až na výjímky všichni auty, já se svezu do Moravské Třebové, protože v nedalekém Rozstání mám nějakou povinnost. Pak už po vlastní ose do Městečka Trnávka a údolím Třebůbky do Loštic. Protože tady jezdím poměrně často, tak už to ani nemá cenu popisovat jako součást cestopisu – i když z hlediska vhodnosti pro cyklistiku velmi hodnotné, vždyť se dá odbočit na Javoříčko (jeskyně) a v závěru se kochám výhledem na Bouzov. Ve Vlčicích se podívám na jízdní řád, koukám, že bych měl stihnout vlak v Moravičanech...


Pt. 1