Toulovcovy Maštale, Přírodní rezervace

Kam a jak jedeme?

Toulovcovy maštale, včetně toho modrého lesního ovoce. Jen je k tomu třeba ještě správnou roční dobu, a ne víkend. Povolal jsem tedy do služby kamaráda, aby mi nebylo smutno samotnému.

V pískovcové Přírodní rezervaci Maštalích jsem už byl hodněkrát. Matematicky poděleno snad každý čtvrtý rok v průměru. Přesto se tam rád vracím. Mám tolik skupin přátel a blízkých příbuzných, co se navzájem neznají, takže jsem je do těchto skal postupně různě vodil. Není to z mého domova až tak daleko, všem se tady líbilo. Borůvky to při správném načasování zpestřovaly. Proto předpokládám, že vyšší procento turistů už tu bylo. Nicméně, třeba se najde někdo mladší, co tu ještě nebyl, počte si a pokochá přírodou na fotografiích.

Nerad uvádím v cestopisech základní data, a tady už by stejně žádného čtenáře nezajímalo, kdo ty krásné divoké skály založil a v jakém slohu, kdo tu žil, kolik je tu stromů a skal, potoků a studánek. Jen v krátkosti uvedu, že tu určitě někdy pobývali nějací tehdejší místní nepřizpůsobiví, či lapkové. Neboť mimo této lokality se v širším okolí na polích a lukách moc skrýší nenajde.

Centrem tohoto skalního města je obec Bor u Skutče. Do místních skal se lze ponořit i přímo v ní. Poprvé jsem parkoval u Budislavi. Jednou v Jarošově, možná dvakrát ve Vranici u Hospody Na verandě u Toulovce. To se ale neosvědčilo, protože po pivě se nedá hned odjet. Ale zase je tam, či bylo, malé parkoviště.

 

Za čím jedeme?

Od jisté doby startuji přímo z Boru, kde se dá mimo sezonu v nouzi i dobře položit karimatka se spacákem vedle auta, což jsem kdysi též jednou vyzkoušel. Tišší jak v paneláku usínání nebylo kvůli blízkým psům, co mi to záviděli. Má to ovšem výhodu, že hospoda je na opačném konci Maštalí a při zvolení trasy jak jsme šli dnes, člověk pivo lehce zpáteční cestou odpaří.

Dnes také odstavujeme vozidlo v Boru u Skutče. Tentokrát se zprvu vydáváme červenou TZ po polní cestě. Volíme tento směr, abychom si pak mohli zpáteční, delší částí okruhu spálit to pivo, které si plánujeme dát v hospůdce Na Verandě u Toulovce, jak jsem uvedl výše.

Po 200m TZ odbočí doprava a následně pak v polovině prudkého klesání zatáčí doleva. Podcházíme vrstevnicí pod Dudychovou skálou a stejnojmennou polojeskyní. Značkaři i v těchto místech šetřili červenou barvou, a tak se dostáváme předčasně na dno údolíčka k Voletínskému potoku. Víme, že je to víceméně jedno. Nahoře u červené už moc skal není, tak tam zpátky šplhat nebudeme. Červená se stejně po chvíli objeví i tady dole.

U Mojžíšova pramene už ji opětovně vidíme. Nevím, co to s kamarádem je, že se vrhá ke studánce a hltá vodu z hrníčku, až to v něm žbluňká. Kroutím hlavou věda, že voda není dobrá na pití, ani na umývání, ani není dobrá v botách. Stejně budeme za chvíli u hospody.

Před Vranicí míjíme skautský tábor Tiché údolí. No nevím. V plné sezoně tu asi moc klidu nebude, když frekventovaná turistická cesta vede těsně okolo. Ale tábor tu pamatuji odjakživa.

No a vzápětí koukáme přes řídký laťkový plot a zavřenou branku na nepřístupně se tvářící vstup do výčepu U Toulovce. Otevírají až za 40 minut. Rozhodujeme se zatím využít času, něco shltnout a jít se mrknou do blízké chaty Polany, jestli tam něco nečepují. Houf cyklistů, zklamaných zavřenou Verandou, se sem přemístil také. Nevíme proč, protože tu nic nemají, pouze nějakou vodu a kávu. Jen smutný oslík za plotem čeká na pamlsek.

 Když otáčíme, správce se do našich zad rozmyslel, že má Braník. Odmítáme a jdeme si sednout za roh ke stolu, kde vytahujeme svou krmi. Vzápětí k nám správce přichvátá opětovně se dvěma orosenými lahvemi Braníka. My snahu oceňujeme, ale počkáme si na čepovanou Poličku u Toulovce.

Po nasycení se vracíme k Verandě. Stále je zavřeno. Přitom nás irituje na zahrádce sedící dvojice. V tom horku si chladí hrdla dvěma orosenými. Hostinský jim otevřel, natočil piva a odešel údajně spravit čerpadlo do Polany s tím, že přijde hned. Po půlhodince čekání mi dochází trpělivost a zvedám se zjistit, zda se ještě dnes vrátí zpět. Sotva se zvednu, hostinský se objevuje na cestě. Když se po chvíli otočím, vidím zase jen jeho záda. Vrací se zpátky do Polany. Něco zapomněl. No, snad už to má hotové a vrátí se brzy k pípě.

 Po další půlhodině nevydržím, opět se zvedám a jdu. Potkávám se s ním na půli cesty. Na štěstí mám v hrbu vždy trochu vody a nejsem na sucho nějak háklivý. Všichni okolo, co mně znají, mi vyhrožují, že jsem permanentně dehydratovaný, počkej, až ti odejdou ledviny. Vždy jen opáčím, že fungují a nevím, jestli vůbec nějaké mám.

Od malička piju méně než moje okolí. Velká výhoda dobrého hospodaření mého těla s vodou byla na vojně. Všichni okolo se potili a výsledek byl 90% nohou v půllitrech spolubojovníků s plísní. Já nic. Takže, nebudu napínat. Známé dobré 11° Poličky jsme se dočkali. Krásně orosené. Ani se nám po něm nechtělo do toho pařáku vstávat.

Nemůžeme tady zůstat do večera. Vyrážíme navzdory vedru po červené dál. Kousek za dvěma vranickými domky se noříme do lesa, překračujeme bezejmenný potok a pokračujeme žlutou. Míjíme Voletínskou studánku a prohlížíme si skalní útvary. Po levici vidíme za stromy na druhém břehu nejprve skalní útvar Velryba, o kousek dál za rozcestím Kostelíček a Pancéřovou loď, a pokračujeme k Městským Maštalím. Šplháme na Hrad, vypínající se ve výšce 478m. Vyhlídka žádná, ale cestou nádherné pletence borovicových kořenů. No nefoťte to. Všude plno rozmanitých skal mezi stromy.

Za útvarem Pod deštníkem, a skálou u cesty se vzorem „Rybí kost“ neodoláme borůvkové plantáži. Tady už není ani živáčka, a docela se to mezi listy modrá. Paseme se, až jsme celí fialoví. Rozjedli jsme se a pořídíme tedy nějaké i domů. Na knedlíky a koláčky. Jenže v igelitových sáčcích od svačiny to proklatě pomalu přibývá. Co chvíli rovnáme záda. Až se to už nedá vydržet, vzdáváme boj s páteří a vracíme se na křižovatku U Kostelíčka.

Ze žluté odbočujeme červenou k uzavření našeho okruhu. Okolo dalších bizarních skal stoupáme na mírnou plošinu s velkými pařezovými samorosty. V centrem místní skalní skupiny překvapí Oslí chodba. Za Hrnčířovou skálou zatáčíme do nitra místního klenotu – Bludiště Toulovcových Maštalí. Z jakéhosi náměstíčka mezi skalami se stezka kroutí úzkými skalními štěrbinami nahoru a dolů. Sotva se člověk z nich vynoří, už zase klesá mezi další skaliska. Posléze se stejně zase vynořujeme na onom skalním náměstíčku.

Nakonec se z Maštalí musí prudce klesnout k Novohradce, aby se vzápětí zase o 35 m šplhalo nahoru na hřeben Borky. Je to jako na houpačce. A zase 45 m dolů okolními skalami s Tribunou, k Voletínskému potoku. Závěr tvoří drápání prudkým svahem k poslednímu skalnímu útvaru Petrovně. Z kamenné plošiny lze mezi borovicemi zahlédnout zpátky Toulovcovy i Městské Maštale, neboť je svými 525 m jednou z nejvyšších bodů skalního města. Nahoře zjišťujeme, že zelená je tu celkem třikrát. Jednu jsme zahlédli krátce po startu hned za posledním domkem ještě na červené, po jedné jsme omylem postupovali z červené, na kterou neměli barvu, a potřetí po jiné stoupáme do Boru.

Pro ty, kterým je uvedený okruh málo a mají ještě čas na další procházku. Lze doporučit pokračování červenou TZ do druhé části Přírodní rezervace Maštale na západní straně Boru u Skutče k dalším skalním útvarům Kolumbovu vejci a Kříži, projít žlebem mezi skalami ke Kazatelně a Kupadlům. Další skály jsou ještě za silnicí (Zajíc, Betlémská jeskyně a Betlém) a jiné bezejmenné. Poznamenávám, že naší dnešní trasou jsme prošli jen asi polovinu této části Maštalí.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Výhodné stravování lze použít v Hospodě Na Verandě u Toulovce na okraji Vranice.
Další možnosti jsou i v Budislavi či Nových Hradech.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Samozřejmě nejhezčí je celé skalní město v Přírodní rezervaci. 
Maštale jsou pohodlnou záležitostí na jednodenní výlet. Ovšem není problém ho prodloužit za pomoci Toulovcova šenku, pokud se nikam nespěchá a je dobrá společnost. Nebo nedobrovolného zabloudění, což se mi jednou také povedlo za přispění nepřesného značení. Lokalita zase není až tak veliká, aby to dopadlo fatálně. A cest ve skalách je tolik, že málokomu se povede napoprvé všechny projít. Milovníci koupání si mohou popojet na blízké koupaliště Rudná s malým kempem.

Ostatní informace

Žádné vstupné jako v Adršpachu, Prachovských skalách, nebo Hřensku. Prostě na Moravě je to méně zalidněné a zdarma. Takže Moraváci, nejdříve navštivte tohle krásné, romantické skalní město s roklemi a potůčky a teprve pak jeďte do Čech. Zejména, máte-li děti. Ty se tady vyřádí, zejména ve skalním labyrintu Bludiště, o prázdninách nacpou borůvkami, a pak nezlobí.