Horské putování po Lichtenštejnsku, Rakousku a Švýcarsku v září roku 2013 – II. část

Sobotní ráno shledáváme báječnějším, než jsme večer čekali. V sedm hodin se probouzíme do krásného dne. Obloha sice není úplně jasná, ale včerejší mračna jsou pryč. A především nevyšla předpověď o dešti a také je celkem teplo na to, že jsme spinkali v nadmořské výšce 2.108 metrů. Balíme věci a oknem pozorujeme snídající turisty. My snídani odkládáme na dobu, až se potkáme se sluníčkem, jehož paprsky se nesměle ukazují na východě. Pouze si čistíme zuby a řešíme zdravotní prevenci v podobě doušku slivovice.

Další plán je jasný. Zpět k odbočce se nikomu vracet nechce a tak se v 7 hodin 45 minut vydáváme na pochod vzhůru, ke kopečku jménem Naafkopf. Samozřejmě ještě předtím si prohlížíme chatu i okolí, kde nás zaujali mimo jiné hraniční kameny (Lichtenštejnsko – Rakousko). Cesta je sice do kopce, ale technicky zvladatelná. V jednom místě potkáváme kamzíka, který bohužel leží mrtvý na cestě. Patrně spadl z nějaké skalky. I my se tam někam nahoru chystáme. Bude to zajímavé.

Před devátou hodinou se objevují konečně sluneční paprsky a tak se zastavujeme a snídáme. Posilněni se vydáváme na závěrečnou část výšlapu, která již moc dlouho netrvá. V 9 hodin 15 minut jsme na vrcholu. Hraniční kopeček jménem Naafkopf v nadmořské výšce 2.570 metrů má jednu opravdovou zajímavou zajímavost. Nachází se tady totiž Lichtenštejnsko-Rakousko-Švýcarské trojmezí. Hora tudíž patří třem státům a na stranách kamenného podstavce vrcholového dřevěného kříže je to vyznačené. Cesta od chaty nám trvala hodinu a půl a vystoupali jsme při ní 462 výškových metrů.

Já s Láďou pokukujeme po nejvyšší hoře Lichtenštejnska, která je od nás po hřebeni asi jeden kilometr. Ale tudy cesta nevede, to bychom mohli dopadnout jako ten kamzík. A tak zkoumáme mapu a promýšlíme další putování. Jelikož je brzo, tak se nám nechce vracet zpět k chatě a k autu.

Na vrchol přicházejí lidé z chaty, kteří posléze pokračují na kopeček jménem Schesaplana (2.964 m.n.m.). S Láďou si ho prohlížíme, jelikož jsme na něj v roce 1997 vystoupali.

V 10 hodin odcházíme směrem, kterým jsme vystoupali, ale po pěti minutách odbočujeme na Liechtensteiner Höhenweg, která se stáčí na jihovýchod do Rakouska. Klesáme a ztrácíme výšku, ale jiná možnost není. V sedle Barthümeljoch (2.305 m.n.m.) chvíli odpočíváme a rozhlížíme se. Poté přecházíme pro změnu na území Švýcarska, kde bychom měli strávit větší část dnešního dne. V půl dvanácté objevujeme zkratku. Červená značka není zakreslena v Láďově mapě, ale měla by nám usnadnit cestu. Avšak opět se ukazuje, že každá zkratka není nejjednodušší. Následuje totiž náročný asi půlhodinový traverz po nepříjemném suťovisku, mokré hlíně a trávě. Občasné uklouznutí a pád jsme si vyzkoušeli skoro všichni, někteří i vícekrát. Trsy trávy jsou na některých místech nahrazeny bodláky a jejich pohlazení při uklouznutí není nejpříjemnější pro naše ruce. Možná, kdybychom to obešli? Ale tak to chodí. Občas je červeně značená cesta širší, občas se zužuje a vypadá to, že brzo skončí. Za každou skalní hranou nebo zatáčkou se otevře nějaký jiný, ale vždy nádherný pohled na okolní krajinu. Kilometrážně ne dlouhý, ale terénně celkem dost náročný úsek cesty.

Důležitý moment přichází ve 12 hodin 45 minut nedaleko planiny u salaše Ijes. Po krátké poradě se rozdělujeme. Franta s Drahošem zůstávají, svačí a poté se vydávají na pochod s cílem přejít přes několik kopečků na Lichtenštejnskou stranu a někde tam vyhledat zajímavé spaní a počkat na nás. Láďa jim ukazuje cestu na mapě. Až nyní je nám jasné, že to bude složitější, než jsme si dopoledne mysleli, ale moc jiných možností není. Auto se samo neumí přemístit do Švýcarska.

S Láďou jdeme ještě asi deset minut a poté také obědváme a vyčleňujeme věci na cestu bez batohů. Moc lidí se zde nepohybuje, tudíž nepředpokládáme, že by měl někdo zájem si vypůjčit naše zavazadla a táhnout se s nimi do civilizace. Ve 13 hodin 30 minut odcházíme. Naše putování vstříc vrcholu sice začíná prudkým stoupáním, ale bez kletrů je to pohoda. Cestou necestou, bez turistických značek, podle mapy a intuice. V mapě stažené z internetu je sice vytečkovaná nějaká trasa, ale patrně to potřeba chápat jako místo, kudy lze projít. Po Ostrých hřebenech se chodit nedá. Většinou jdeme po kamenné suti, tudíž nic moc pohodlného pro nohy. Před závěrečným výstupem musíme ještě kousek sestoupit z jednoho sedla. Maličko ztrácíme výšku, ale nedá se nic dělat.

Ve 14 hodin přicházíme do sedla (2.502 m.n.m.) mezi oběma vrcholy. Na jedné straně je Hinter Grauspitz a na druhé Vorder Grauspitz. Na prvním z nich lze v nadmořské výšce 2.574 metrů spatřit velký železný kříž. Dále by tam měla být dřevěná lavice, ale na tu se my nechystáme usednout. Nás totiž zajímá ten druhý kopeček. Závěrečný výstup po hřebeni je lepší, než to původně zespoda vypadalo. Není to sice procházka po kolonádě, ale ruce jsme museli použít asi jenom dvakrát. Pozor se však musí dávat především proto, že zdejší skály jsou tvořeny převážně lámavou břidlicí. V 15 hodin 15 minut a patrně také 15 vteřin stojíme na nejvyšší hoře Lichtenštejnska. Trvalo nám to sem jednu a třičtvrtě hodiny. Vorder Grauspitz vyrostl kdysi do nadmořské výšky 2.599 metrů. Celé Lichtenštejnsko nám leží u nohou. No kníže a jeho rodina asi ne, ale každopádně v této chvíli není nikdo v Lichtenštejnském knížectví výše než my. Rozhlížíme se, viditelnost není špatná. Zajímá nás samozřejmě Hinter Grauspitz, Naafkopf či Schesaplana. Daleko na jihu vidíme nějaké vysoké zasněžené Hory. Četl jsem na internetu, že by tam mezi nimi mohl být Piz Bernina. Prohlížíme si také vlastní masiv pohoří Rätikon, do kterého Grauspitz náleží. Následuje vrcholové foto, vrcholové pivo a zápis do vrcholové knihy. Dnes je to sice již čtvrtý záznam, ale celkově je hora vzhledem k obtížnosti přístupu poměrně málo navštěvována. Svědčí o tom vrcholová kniha, která byla založená v roce 1992, ale ještě není ani z poloviny popsána.

Stojíme na kopečku, na který jsme s Láďou pokukovali 10. srpna 1997, když jsme projížděli Lichtenštejnskem, malým státečkem s vysokými kopci a nízkými daněmi. Tehdy jsme si říkali, že by určitě stálo zato se sem někdy vrátit. A ono se to podařilo. Vidět je do Rakouska, Švýcarska a možná i do Německa či Itálie tam někde vzadu. Úžasné je také to, že malé království pod námi je tak malé, že ho lze celé přehlédnou z jeho největšího kopce. Zraky své však klopíme také dolů k jezerům a okolo nich, jelikož zkoumáme, co nás dnes ještě zajímavého čeká. Z vrcholu máme před sebou téměř celou trasu jako na nějaké 3D mapě.

Po půl hodině strávené na Grauspitzu odcházíme. Sestupujeme opět do sedla a prohlížíme si, zda by bylo možno odtud vystoupat také na druhý vrchol. Myslíme, že ne, jelikož část hřebene je Ostrá jak žiletka. Nevadí, dnes máme již splněno. A především je nějak moc hodin. Při sestupu se opakuje podobný scénář jako při cestě nahoru. Pouze se snažíme najít trochu lepší cestu pro naše unavené nohy, ale taková možnost zde neexistuje. V 17 hodin přicházíme zpět k batohům.

Zde zůstáváme pouze deset minut, jelikož bychom rádi doputovali dnes večer za Frantou a Drahošem. Nejprve scházíme kousek dolů k salaši Ijes (1.934 m.n.m.) a poté opět s velkými a těžkými batohy po široké cestě (Bergwanderweg) ke dvěma skalním tunelům, které procházejí skrz konec horského hřebene. Cesta je zde široká pro automobil, takže žádný horský chodníček. Především první tunel je zajímavý. Jeho délku odhaduji na 200 metrů a uvnitř jsou dva boční větrací či osvětlovací otvory. Následují serpentiny, při nichž nehezky ztrácíme výšku. Cestu opouštíme u rozcestí (1.840 m.n.m.), což je nejnižší bod při naší dnešní cestě. Vzhůru pokračujeme po vyšlapané, ale značené pěšině a po chvíli zjišťujeme, že jsme si mohli cestu zkrátit. Ze široké cesty na tuto existuje spojnice, která však nebyla dost zřetelná.

Po chvíli se nacházíme na rozcestí u Dolního jezera (Unterst See = 1.899 m.n.m.). Na koupání a odpočinek na břehu tohoto vysokohorského plesa musíme z časových důvodů zapomenout. Pokračujeme tudíž stále po červené a záhy procházíme i nad druhým jezerem (Mittler See). Před třetím a posledním jezerem (Ober See) překonáváme opět výškovou hranici 2.000 metrů. Velitel naší úderné skupiny, Láďa udává tempo. Stanovil nám jasný úkol. Ještě za světla překonat kopeček Mazorakopf (2.452 m.n.m.) a za ním přes sedlo Guschasattel přejít zpět do Lichtenštejnska. Zde by mohla být podle něho již schůdnější cesta a tak pomocí čelovek bude pokračovat, dokud nenajdeme kluky.

Musím souhlasit, že plán je to výborný. Nic jiného mi ani nezbývá. Avšak zdejší krásná a zajímavá krajina se nám rozhodla naše plány změnit. V 19 hodin přicházíme k rozcestníku, u kterého je ještě vše jasné. Dle ukazatele i podle nízké nadmořské výšky musíme stále nahoru. Jdeme. Sluníčko pomalu zapadá do náruče hor a kraj pohlcuje šero. S čelovkami na hlavě pokračujeme do kopce, tempo pochodu klesá na polovinu, výdej energie stoupá na dvojnásobek. Únava je poznat.

Když o třičtvrtě hodiny později stojíme u dalšího rozcestníku (2.476 m.n.m.), něco se nám nelíbí. Stále nahoru směr Falknis souhlasí, ale modře značená cesta směrem dolů by tady neměla být. Místo toho jsme očekávali odbočku na Mazorakopf a do Lichtenštejnska. Krásné sny o tom, jak přejdeme do sousedního údolí, se rozplývají. Zapínáme telefony a čteme zprávu od Drahoše: „Podél Falknis neschůdné, sestoupíme na Guscha“. Pro upřesnění mu volám a dozvídám se, že šli po modré, ale je tam jištěná cesta, která by nemusela být pro nás za tmy a s batohy na zádech zrovna ideální. Doporučují nám sestoupit zpět k předešlému rozcestníku a tam přespat a ráno se uvidí. Chvíli se s Láďou radíme a ve 20 hodin 15 minut se dáváme za svitu čelovky na sestup. Je to velice zajímavé. Správný směr se obtížně hledá, častému bloudění se nevyhneme. Ale i tato hra „na schovávanou“ s červeně značenou cestou má své kouzlo. Několikrát zazní: „tudy cesta nevede, musíme zpět“. Po půl hodině přicházíme tam, kde jsme byli v 19 hodin. Fläscher Fürggli (2.248 m.n.m.). A tak si opakuji starou dobrou známou poučku, že zabloudit se při putování přeci nedá. Tam, kam člověk dojde, je vlastně cíl jeho cesty. Původní plán toulat se za svitu krásného měsíce a zářivých hvězd horami i údolími doznává změn.

Chata je sice zavřená, ale nevadí. Kousek od ní je hezký travnatý plácek. Rozkládáme zde věci, něco dobrého večeříme a zapíjíme jedním pivem. Ve 22 hodin 30 minut uleháme do spacáků. Unavené tělo povoluje, před spaním nám hlavou proletí zážitky na dnešní den. Kdepak asi jsou kluci, ve Švýcarsku nebo Lichtenštejnsku? Stýská se nám po Drahošovi a Frantovi nebo po jejich slivovici?

Ze spacáku pozoruji hvězdy na obloze, kterých však moc není. Mraky nad nimi vítězí. A přemýšlím, kde se stala chybička. U posledního rozcestníku v nadmořské výšce 2.476 metrů měla cesta pokračovat na vrchol Falknis, to souhlasí. Další cesta však měla odbočit vlevo, lehce sestoupit a poté po vrstevnici na Falknishorn a dále do Lichtenštejnska. Cesta, po které šli kluci, tam byla, ale modře značená, což znamená jištěná. Zda poté přehlédli odbočku a kudy vlastně šli, se dozvím, až se potkáme a důkladně rozebereme naše putování.

V noci mne nejprve budí vítr, který se prohání a vříská okolo Ostrých skalních výběžků. Jeho rychlost vzrůstá každou vteřinou a jeho síla naráží do mého spacáku. Nevěští to nic dobrého. Také poslední hvězdy zmizely. Patnáct minut po půlnoci začíná pršet. Budím Láďu. Chvíli čekáme, ale když déšť zesiluje, odcházíme se schovat.

Předchozí část: https://www.turistika.cz/cestopisy/horske-putovani-po-lichtenstejnsku-rakousku-a-svycarsku-v-zari-roku-2013-i-cast

Následující část: https://www.turistika.cz/cestopisy/horske-putovani-po-lichtenstejnsku-rakousku-a-svycarsku-v-zari-roku-2013-iii-cast