Hradec Králové - 6 dnů na přelomu roku 2023/2024: trochu z historie města, nabídka městských procházek; 1. den – příjezd, první zajímavé domy, pivovar Kubík, minipivovar Beránek a pivnice Pivovarská brána

Letos jsme se rozhodli rozloučit se se starým rokem v Hradci Králové. Je to krajské město, v jehož historickém centru je památková zóna. Zahrnuje nejstarší historické centrum i novější zástavbu, kam patří i objekty z 2. pol. 19. století.

Území města bylo osídleno již v době prehistorické. Podle archeologických nálezů se zde žilo i v době římské, bylo tu slovanské hradiště. Vždy měla tato oblast ráz obchodního střediska. V 10. století tudy vedla slovanská obchodní stezka z Krakova přes Náchod do Prahy.

Kdy přesně bylo založeno město, není známo. Zakládací listina se nedochovala. První písemná zpráva je z r. 1225. Ve 13. století se stal Hradec královským městem, ale až od 14. století byl přidán přívlastek Králové.

Ve 13. století byl postaven na kopečku nad soutokem Orlice a Labe nový gotický královský hrad, kde často přebývali králové Přemysl Otakar I., Václav I., Přemysl Otakar II. i Václav II.. Až na přelomu 13. a 14. století se začalo uvažovat o městském opevnění návrší.

Město nabývalo na významu a zvětšovalo se. Ve 14. století bylo svým významem, rozlohou a počtem obyvatel nejvýznačnějším českým městem po Praze.

Třicetiletá válka však byla pro město pohromou. Byly zničeny obytné domy, ale i umělecké a stavební památky. Předměstí byla proměněna v poušť.

Když tady bylo r. 1664 zřízeno biskupství, začalo se s novou výstavbou v barokním slohu, také podle projektu Jana Blažeje Santini Aichela. Jenže novou výstavbu přerušila válka o rakouské dědictví a válka sedmiletá. Co nebylo zničeno válkou, zničil požár r. 1762, který založili pruští vetřelci. Jejich vpád donutil Josefa II., aby zde vybudoval v letech 1766 - 1789 vojenskou pevnost. Byla podobná pevnosti v Terezíně, kterou jsme letos v létě navštívili. Tam se zachovala. Tady byla zrušena r. 1884 a z větší části zbořena. Některé účelové budovy, které byly součástí hradeb, se zachovaly do dnešních dnů.

Zbouráním pevnosti se uvolnil prostor, a proto se mohla na poč. 20. století začít rozvíjet zdejší architektura. Začaly se stavět nádherné domy, převážně od projektantů Gočára a Kotěry, příp. jejich žáků. Tím si město vysloužilo označení Salon republiky.

Dnes je to krajské a také univerzitní město. Také se však o něm tvrdí, že je to učebnice architektury pod širým nebem. Najdou se zde stavby různých slohů od gotiky až po současnost. A protože si město hodně váží turistů, tak právě pro ně (ale pochvalují si to i místní) připravilo brožury Procházky městem, kde je možno si vybrat z několika okruhů: Historické město, Salon republiky, Pevnost, Současná architektura, Po stopách hradeckých lvů (malá a velká lví stezka). Město má od r. 1362 pečeť s českým lvem a tento lev je ve městě zachycen na mnoha budovách, které je možno v rámci této procházky navštívit a bavit se tím, že se lvi budou hledat.

Pak je tu ještě celá řada doporučených procházek: po hradeckých mostech, hradeckých parcích a sadech, historických školách, hradeckých hodinách, hradeckých věží a věžičkách, hradeckých zvonicích a zvoničkách, hradeckých divadlech, kinech a kulturních sálech a hradeckých památnících z 1. světové války. Také se nechá opustit centrum města a jít se projít po Planetární a Galaktické stezce a stezkách v městských lesích: Pohádková a Vodnická stezka, naučná stezka Funkce lesa, Stezka siluet, naučná stezka Mrtvé dřevo, Rytířské hradiště, Asfaltový okruh a Hippostezka od Zděné boudy. Mají i trasy pro vozíčkáře. Teď jsem ještě objevila, že mají ještě stezku Historická proměna města a Procházku nejen po Gočárových školách. Jako zajímavost musím uvést, že nemají okruh po zdejších kostelech. Ale zrovna těch tu tolik nemají. A ty, co mají, jsou zahrnuty v těch ostatních procházkách.

My chceme projít ty základní okruhy Historické město, Salon republiky, Pevnost, Současná architektura, doplnili jsme je o návštěvu hradeckých pivovarů – mají tady čtyři. Dokonce tady mají pivotéky, které nabízejí piva i jiných minipivovarů. Také jsme se rozhodli, že naši pozornost budeme věnovat i hradeckým lvům, ale také domům, které jsou na mapy.cz označeny jako historické domy a nejsou zahrnuty do žádného okruhu.

Nejdřív musím říct, že nám to málem nevyšlo. Na Štědrý den se Ota ráno vzbudil s horečkou, že jsme měli strach, zda se vůbec uzdraví nebo zda to od něj nechytím. Jenže, jak mu to rychle nastoupilo, tak rychle se toho zbavil. Druhý den byl už bez teploty, třetí den vstal a čtvrtý den už chtěl jít na procházku. Možná to byl jen důsledek to, že v sobotu hodně promokl a prochladl.

Proto jsme šestý den mohli v pohodě odjet. Pokud v autě nespíme, rádi jedeme vlakem. A do Hradce Králové je spojení bezvadné. Nejhorší bylo ráno vstát. Večer se nám nechce jít spát a ráno vstávat. Dnes jsme museli vyskočit už v půl 7, abychom se stačili nasnídat, já dát ranní kávu, posbírat věci z lednice i z mrazáku a v 8,17 nastupovat do vlaku na zastávce, kam to máme cca 10 minut. Představa, že přijedeme a já budu muset vyrazit nakupovat do silvestrovsky přeplněných obchodů mne tedy ničila. Raději to vezeme s sebou.

Vlak jede včas. Přestupujeme v Praze. Tam máme víc jak půl hodiny času, chtěli jsme se zajít podívat do nově otevřené nádherné secesní Fantovy kavárny. Někde jsme četli, že by měla být už v prosinci otevřená. Jenže se nesmí ani do chodby, tam je natažený provaz a ještě to hlídají. Prý snad otevřou 1. 1. 2024. Chodba je nádherná, koukáme dovnitř okny z nástupiště, vypadá to pěkně. Tak snad až pojedeme zpátky se dovnitř dostaneme.

Pokračujeme vlakem Leo, přestupujeme v Pardubicích a v půl druhé vystupujeme v naší cílové stanici. Kupodivu všechny vlaky jeli na čas. Na ubytování to máme cca 2 km. To zvládneme pěšky, ať máme nějaký pohyb.

Pro tento případ jsem připravila trasu k našemu ubytování se zastávkami u objektů z různých okruhů, které se ve městě různě prolínají nebo patří mezi historické domy. Tam patří budova nádraží ve stylu moderního klasicismu s hodinovou věží, která byla postavena podle návrhu architekta Václava Rejchla a dokončena r. 1935. Byla postavena v těsné blízkosti původní první budovy nádraží. Ta byla postavena r. 1857 v bezpečné vzdálenosti od tehdejší pevnosti a r. 1893 rozšířena o druhou budovu. Po dostavění nové budovy, která má na střeše sousoší světlonošů z dílny Josefa Škody, byly ty starší zbourány – uvolnili tak místo pro další železniční koleje. Zajímavé jsou i vitráže v hale. Nad východem z nádraží vidíme jednoho ze lvů (velká lví stezka), kterých je ve městě hrozně moc.

Z nádraží vycházíme na Riegrovo náměstí (Současná architektura). Současná podoba je z doby mezi r. 2006 – 2008, kdy odtud byla vyloučena osobní doprava. Zůstala zde stanoviště MHD a byl zvětšen prostor pro parkování jízdních kol i pro pohyb lidí, na prostranství byla udělána parková úprava. Vpravo je budova pošty – nad vchodem je další lev (velká lví stezka).

Odcházíme ulicí S. K. Neumanna na náměstí 28. října (Současná architektura), které bylo upraveno v poslední době. Tady vždy bylo místo, kde se lidé vždy zdržovali. Tudy vedla cesta do Prahy, tady se konaly trhy. Místo pro ně se zachovalo, jen je nově zastřešeno. Ostatní plocha je vlastně křižovatkou pěších cest, které dominují čtyři lípy a také funkcionalistický kostel Božského srdce Páně (Salon republiky), který byl postaven v letech 1929 – 1931 jako památník padlým vojínům v 1. světové válce podle návrhu architekta Bohumila Slámy. Věž s křížem je vysoká 45 m. Kostel je celodenně otevřen, samozřejmě se jdeme dovnitř podívat. Je těsně po vánocích, takže tam je i betlém.

Břetislavovou ulicí procházíme na Gočárovu třídu, po které pokračujeme. Na křižovatce se Střeleckou ulicí je historická vila Anička. Dům navrhl r. 1909 stavitel Jaroslav Pažout pro svého bratra Jana  a jeho manželku Annu. V domě byl v každém patře jeden byt. Během stavby byl dům rozšířen ještě o byt v podkroví a byt domovníka v suterénu. Současná červenobílá fasáda původní omítce neodpovídá.

Gočárova třída vede přes Ulrichovo náměstí (Salon republiky), které architekt Josef Gočár navrhl jako nové centrum moderního Hradce Králové. Vzniklo v pol. 20. let 20. století. Náměstí dominují dvě budovy. Celý blok na jihu, 128 metrů dlouhou budovu, navrhl sám Josef Gočár jako sídlo regionálního Ředitelství státních drah. Stavěla se v letech 1928 – 1932, současně se dvěma bočními, o patro vyššími, trochu uskočenými 68 m dlouhými halami. Na jihu je spojuje další křídlo a vznikl tak vnitřní dvůr. Ve vestibulu hlavní haly je instalována velká pětidílná vitráž podle návrhu Josefa Kaplického (otce Jana Kaplického), která zobrazuje motivy železnice a dopravy. Součástí areálu je v Mánesově ulici ve stejném duchu postavena třípodlažní vila, kde byly byty vyšších úředníků. V 1. patře je s hlavní budovou propojena chodbou. Na hlavní fasádu budovy nad vchod byl r. 1933 umístěn reliéf Alegorie práce, obchodu a dopravy. Dnes je v domě Krajské ředitelství policie.

Na severní straně je další monumentální budova - Steinského palác. Tato reprezentativní budova místního továrníka Rudolfa Steinského-Sehnoutky od architekta Otakara Novotného byla postavena v letech 1928 - 9. V domě měl svůj byt, ale také sídlo firmy. Na původní fasádě zaujme figurální plastika Alegorie textilu od sochaře Karla Dvořáka. Tady sídlí Policie ČR.

Pokračujeme Gočárovou třídou. Je tady celá řada zajímavých domů, i když nejsou označené jako historické a snad ani nejsou zahrnuté v žádném ze zmiňovaných okruhů. Ještě jich pár fotím, na jednom z domů mají být ve štítu dva lvi (velká lví stezka). Nakonec jsme je našli – jsou po obou stranách zelené stříšky.

Už však spěchám. Batoh na zádech je čím dál těžší. Přecházíme Pražský most, v ulici Československé armády odbočujeme vlevo. Ve druhém bloku, v historickém Rejchlově domě je naše studio, jak to majitel nazývá. Pomocí dvou kódů jsme se bezkontaktně dostali do domu a do kaslíku, kde máme ukryté klíče, a ubytovali se. Prostředí je pěkné, stropy klenuté. Máme tady i kuchyňku, můžeme si udělat snídani, uvařit oběd. Je to blízko historického náměstí, cena 660,- Kč se mi v současné době jeví jako poměrně slušná. Utratíme vlastně jen za pivo, ale i to bude docela dost, jak Otu znám. Jsme však spokojeni. Je tu čisto, zatopit si můžeme, jak chceme, takže zima nám tu nebude.

Dlouho se tady nezdržujeme. Ve vlaku jsme se nasvačili, teď samozřejmě musíme na pivo. Hned v dalším bloku je hostinec U Kohouta. Za chvilku již sedíme v hezkém stylovém prostředí. Nabízí zde více druhů piv, Ota samozřejmě chtěl ochutnat pivo Kohout z hradeckého minipivovaru Kubík. Je to první malý pivovar ve městě. Navázal tak na zdejší pivovarnickou tradici. Pivo se ve městě vařilo již ve 13. století. V 19. století se sloučily pivovarské domy do Právovárečného měšťanského pivovaru, kde společně uvařili svoje první pivo r. 1846. Po r. 1989 dochází ke snižování odbytu a na konci 20. století pivovar svoji činnost uzavřel. Město zůstalo bez pivovaru. Proto r. 2002 rodina Kubíkova založila ve svém domku v jižní části města v ulici Profesora Smotlachy čp. 1275 pivovar Kubík. R. 2009 ho dokonce rozšířili. Vlastní hospodu nemají, ale jak jsme se zde dozvěděli, dodávají ho také do hospůdky v areálu Trhy Stromovka, kde snad mají mít toto pivo i v petkách.

Otu Kohout 10 moc nezaujala, i když špatné také nebylo. Mají tady nabídku i z jiných minipivovarů, já si dala tmavého svrchně kvašeného Christmas ALE 14 z pivovaru Kocour ve Varnsdorfu, později i Ota. Tohle pivo nezradí. Dlouho jsme se nezdrželi, vracíme se na pokoj.

 

Jen jsme se ještě podívali na sousední budovu, kde byl kavalír č. XXXIII. z konce 18. století (Pevnost). Byl součástí opevnění hlavního valu pevnosti. Tady tyto prostory plnily funkci pekárny a skladiště potravin. V patrové budově byly byty pekařů. Povrch kavalíru se využíval jako dělostřelecká postavení. Dochovaly se pouze kasematové prostory a zbytky nadzemního zdiva, které byly využity v letech 1897 - 1898 při stavbě nových Gayerových kasáren, později pojmenovaných po Janu Gayerovi, poručíkovi císařské armády Rakouska-Uherska, který r. 1916 dezertoval do československých legií. Po r. 1990 byly budovy převedeny do majetku města a využívány podnikateli i trhovci. Od roku 2022 jsou v bývalých kasárnách odborná pracoviště Muzea východních Čech a depozitáře.

Jdeme se vypakovat a udělat si něco teplého k jídlu. Až teď jsem zjistila, že pan majitel v nabídce inzeruje vybavený kuchyňský kout, jenže to tak úplně pravda není - je tu jednovařič, středně velký kastrol a velká pánev Vok. Ostatního je dost – příborů, skleniček, hrnečků. Ale na uvaření jídla to tady moc není. Budu mít co dělat tady i jídlo ohřát. Ale budu si muset poradit. Je tu ještě mikrovlnka, ale té moc nefandím.

Původně jsme mysleli, že se půjdeme trochu projít po městě, ale nějak se nám nechce. Já špatně spala, měla jsem nějakou cestovní horečku, neustále jsem balila a sledovala budík, abychom nezaspali. A Ota by to po nemoci taky přehánět neměl. Prostě po jídle odpočíváme.

V čem jsme program nezměnili, je odjezd do západní okrajové části města - do Stěžer, kde je další hradecký pivovar. Jezdí tam autobusy MHD, ale večer moc často nejezdí. Vybrali jsme takové spoje, abychom tam byli cca 1,5 hodiny. Autobus nám zastavuje před domem, což je bezvadné.

Celá tato obec byla ponořená do tmy, do noci září jen bývalá veliká sýpka. R. 1732 ji tu nechal pro místní postavit kníže Harrach. Dnes v těchto zrekonstruovaných prostorách je pivovar Beránek. Uvnitř za prosklenou stěnou je varna, uprostřed po celé délce haly jsou nádherné původní nosné krásně zdobené trámy. To je fakt krása. V patře je společenský sál pro 100 – 150 lidí.

Točí tady 4 druhy piv: světlou 11 Ovečku a 12 Berana, polotmavou 14 Černou ovci a pivo 14 Beerštajn, které dozrávalo v sudu s dubovými hranoly napuštěnými rumem. To jsem si dala já, protože mne to zajímalo a žádné svrchně kvašené pivo neměli. Ota ochutnal vše v tom pořadí, jak jsem psala, a přesně tak se stupňovalo i chuťově. To moje bylo nejlepší. Však mi také moc chutnalo, ale ta 0,4 l mi stačila. Ota si chtěl koupiti etikety, ale když zjistil, že za jednu chtějí 50,- Kč, tak se mu oči protočily a sběratelské srdce zaplakalo. Tolik za ně nedá.

Vracíme se samozřejmě opět autobusem, ale musím zmínit zvláštní, pro mne nepochopitelný přístup řidičů MHD. Při cestě tam, jsme se ptali, zda lidé starší 70 let potřebují lístek nebo jezdí zdarma. Řidič prohlásil, že si musíme koupit lístek za 15,- Kč, když nemáme jejich kartu. Když jsme jeli zpátky, dozvěděli jsme se, že budeme-li platit kartou, máme to za 8,- Kč. Takže zpátky jedeme levněji.

V autobuse jsme se domluvili, že se půjdeme večer projít po městě. Popojeli jsme proto o zastávku dál – na zastávku Zimní stadion, chceme se vrátit přes Velké náměstí. Najednou vidíme krásně osvětlenou bránu, pak schody. Vím, že tu jsou schody Bono Publico (Historické město a Současná architektura), ale toto večerní nasvícení jim dává kouzelnou nádheru.

Toto zděné schodiště bylo postaveno na místě bývalé Rybářské fortny. V době vzniku ho kryla jednoduchá dřevěná střecha. Po přestavbě v letech 1809 – 1810 bylo schodiště rozděleno na čtyři ramena a bylo zaklenuto valenou klenbou. V místě tří odpočívadel sem přicházelo světlo z boku. R. 1839 proběhla empírová přestavba, nad odpočívadly byly postaveny tambury - válcové nástavce s okny, přes které se na schodiště dostává denní světlo. Při rekonstrukci v letech 2017 - 2019 bylo schodiště nově osvětleno a co pro nás byl největší, ale příjemný šok – bylo zde zřízeno decentní hudební ozvučení. Nechá se ovládat z obou vstupních portálů. Nevíme, zda to někdo před námi pustil, nikoho jsme neviděli, ale v okamžiku, kdy jsme došli ke schodišti, začala hrát hudba. Na panelu u vstupu jsme si přečetli, že právě hraje Slovácká suita, 3. Zamilovaní od Vítězslava Nováka. To byl nádherný zážitek. Nahoře jsem zjistila, že si můžeme vybrat i jinou melodii z celkem 6 skupin nabídek. Nechali jsme si ještě zahrát úryvek z Prodané nevěsty - ještě jsme sešli o kousek níž, kde to bylo lépe slyšet. Bylo to moc hezké.

Pokračovali jsme na Velké náměstí, které bylo také pěkně nasvícené. Nejhezčí byl nasvícený kostel sv. Ducha a Bílá věž.

Trošku jsme se tu prošli, Ota odolával nástrahám zdejších hospůdek. Jenže když jsme přišli v ulici V Kopečku k restauraci Pivovarská brána, bylo po pevné vůli. Tam nabízeli piva z různých minipivovarů, že mne Ota přesvědčil, že tam musíme zajít aspoň prý na jedno.

Dal si ležák 11 Premiér z pivovaru Ovipistan z nedalekých Ledců, já si dala malou 11 Pale Lager z pivovaru Agent v Olešnici v Orlických horách – ten nám chutnal víc. Kupodivu to u jednoho skutečně zůstalo. Dokonce bez dalšího smlouvání Ota zaplatil a šli jsme domů, kde jsme si dali malou opožděnou lehkou večeři a brzy šli spát.

Nakonec jsme si ten dnešní den docela parádně užili. Byla to ochutnávka nejen piva, ale také té nádherné zdejší architektury. Zítra se vydáme po procházkovém okruhu Historické město.

Hradec Králové - 6 dnů na přelomu roku 2023/2024: trochu z historie města, nabídka městských procházek; 1. den – příjezd, první zajímavé domy, pivovar Kubík, minipivovar Beránek a pivnice Pivovarská brána na mapě