Hřebečský hřeben, Koclířov, úzkokolejka, Svitavy. 2.část.

Ráno, nad Hřebčí, cítíme běžně nevyužívané svaly. Snídáme na čerstvém vzduchu a vydáváme se zpět k parkovišti U Tety. Je dobré ušetřit 4 km pěší cesty do Koclířova. Zejména čas se bude hodit. Po klidné snídaní a příchodu na Bus zastávku ani dlouho nečekáme. Pěkně nám to vyšlo. Jinak další jede za hodinu, pak za 4 hodiny.

Předtím jsem o Koclířově vůbec neslyšel. Jsem překvapen, kolik se tu nachází památek. Stoupáme k areálu Českomoravské Fatimy. Cesta se stáčí doleva okolo kostela sv. Alfonse a Panny Marie Fatimské. Uvnitř zrovna probíhá mše svatá. V zatáčce, naproti kostelu stojí kaple Panny Marie Nazaretské. Odbočujeme cestičkou vpravo a dostáváme se k pomníku Jana Pavla II. Pár kroků od vede na východ méně upravená cesta kolem domku příležitostného občerstvení a končí u začátku křížové cesty s obrázky na stromech stoupajícího stromořadí. Sestupujeme ke kostelu, kde na jeho zadní část navazuje budova Fatimského apoštolátu. Přitom procházíme otevřenou Klášterní cukrárnou. Za ní mezi květinovou parkovou úpravou míjíme Lurdskou jeskyni podél pravostranné aleje. Na jejím konci, se otáčíme u Memoriálu Fatimy. Odtud se vracíme a před zadní stranou kostela scházíme po schodech do dolní části okrasné zahrady pod apoštolátem. Vyjímá se tu nádherné velké bílé sousoší dětí s velikým andělem. Odsud nás už cesta vyvádí nad parkoviště a odsud slézáme k centrální silnici obcí.

Na druhé straně se nachází další velký kostel sv. Jakuba Staršího a sv. Filomény. Jelikož se Koclířov nalézá v úžlabí téměř nezalesněného údolí, musíme zase se svými závažími na hřbetech, za prudkého slunce a vedra, opětovně stoupat vzhůru.

Do vnitřního areálu kostela, ohrazeného zdí s další křížovou cestou v jejich výklencích, se prochází mohutnou fortnou. Pouze pod ní je trochu stín. Obcházíme okolo kostela až k hřbitovu za ním. Po druhé straně se vracíme a venku před fortnou nás čeká co? No přece místní osvěžovna s Litovelem. Lepší než nic, v tom vedru. Shazujeme batohy a sípeme vyschlými hrdly o pivka. Když zasyčela do našich krků, výčepní zvedla obočí.

Doplnili jsme tekutiny do hrbů a popocházíme kousek k Buszastávce zpět. Museli jsme zjišťovat od jednoho domorodce, kde vlastně autobus naším směrem staví. Všechno rozkopané a na naší straně žádná cedule. Nicméně, dopadlo to dobře a jedeme zpátky k Tetě. Musíme si zopakovat cestu dolů (to je dobře) k vlakové zastávce Hřebeč-Doly. Už to tam známe. Jen už nevychází čas na nové hledání Rezavého potoka odspodu.

Tentokrát se u posledního vlaku sešlo pár lidiček. A vedro se mění na dusno, padají kapky. Přes hřeben nebylo mraky vidět a najednou jsou tu. Někde za hřebenem dokonce hřmí. My ovšem dávno máme odzkoušeno, že člověk je ve vodě nerozpustný.

Nasedáme do vláčku, opět s motorovou mašinkou. A já si prosím chtěl vyfotit parní. Zatím, co se mašinka přesunuje na opačný konec vagónků, má průvodce proslov o této lokalitě. Za deště mu naslouchá jen několik nejzvědavějších a voděodolnějších, včetně nás. Maximálně z nás voda smyje trochu prach.

Po zkrácené přednášce se ptám na tu parní mašinu. Vysvětluje nám, že v polovině trasy, u Nové Vsi u Kunčiny, se parní lokomotiva vlaku od Mladějova  přesune na konec vlaku a vrací se zpět.

Můžeme vystoupit. Náš vlak odjede, a za 20 min. nastoupíme do druhého s parní mašinou, který se bude odsud také do Mladějova vracet. Jsou to poslední vlaky. Doba na přesunování parní lokomotivy se využívá pro krátkou komentovanou procházku (viz úvod historie v I.části), k býv. dolu Hugo Karel. Důl samozřejmě je zavřený, jako všechny, ale člověk se dozví něco z historie.  Název dolu je po permoníku Hugovi. Je to záhadná postava, o které se nikde nic nedozvíte, ač je všudypřítomný. Pátrání po něm je ztráta času. Věřte mi.

Takže provedena fotodokumentace. Stály nám v přestávce modelem obě lokomotivy, parní i motorová, spolu s oběma vlaky. Původní parní, polotendrové lokomotivy, byly používány až do konce provozu. Přes zkoušky využití jiných se žádné neosvědčily. Pro některé byly kolejnice příliš nízké (kvůli jejich váze), i z jiných důvodů.

S rozkošnou parní lokomotivou je cesta v otevřeném dřevěném vagónku ještě romantičtější. Mašinka oddychuje, občas zahoukne, z komína se valí chuchvalce kouře. Trať se kroutí téměř po vrstevnici zelenou přírodou, okolo po obou stranách les. My samozřejmě nejedeme až do Mladějova, nýbrž vystoupujeme u místa našeho plánovaného bivaku. Což jsem naznačil v I. části, kdy jsme o 100m výše stoupali k Dětřichovické hájence. Kruh se pomalu uzavírá.

Z vlaku tady v lese u Vekslu vystupujeme jen my. Museli jsme to nahlásit, protože mašinka jinak zbytečně nezastavuje a nemusí se tak znovu rozjíždět. Za dvě hodinky se bude smrákat. Správný čas na pohodlné ubytování. Tak tady bude klid určitě. Široko daleko ani živáčka. Zakoušíme tu slast naprostého klidu a ticha.

Ráno se nám nechce z pelechů. Vypouštíme tedy z programu původní alternativní cíl – zbytky mladějovského slovanského hradiště z 11. stol. a bývalého hradu Hausperk z 12. stol. na kótě 591 m západně od Mladějova. Mimo náznaku valů a výhledu nic jiného tam není. Cesta do Mladějova by se sice prodloužila jen o 2km, ale o 120 m šplhání do výše. A samozřejmě o čas. Ten rád strávím ve Svitavském pivovaru u svého kmotřence Mouřenína, před 9 lety za účasti pardubické TV slavnostně pokřtěného.

Cesta vlakem do Svitav s jedním přestupem, proběhla v pohodě. Z nádraží využíváme zrovna přijíždějící Bus. Sice nás zaveze jen na autobusové nádraží, ale opět ušetříme 2 km a půlhodinku. Pivovar Na Kopečku s restaurací je totiž skoro na opačném konci města.

Venku se od té doby rozšířila zahrádka, uvnitř přibyl velký pohár a fůra diplomů z vítězných pivních klání. A ne ledajakých! Většina prvních míst z celostátních výstav, zejména v Českých Budějovicích. Máme smůlu, že zrovna dotáčí svrchně kvašené Ale. Nicméně ochutnáme i jiné vzorky. Já z povinnosti svého Mouřenína. Jiskřivě černý s bílou čepicí. Pořád je tak krásně plný, a přitom jemný, jako dřív.  I tak musí člověk krásu vnímat. A vůni. Vůni mnozí přehlíží. Je třeba ke vnímání zapojit všechny smysly.

Mám však štěstí, že ač neděle, objevuje se tu zrovna pan sládek, se kterým vzpomínáme na historii a bavíme se i o budoucnosti. Příští rok bude pivovar oslavovat 10. Výročí. Jsem zvědav, jakou lahůdku na to připraví, a staví v centru Brna další pivovar.

Už dávno jsem zjistil, že pivo je sládkův celý život, a věnuje se mu bez ohledu na volný čas. Nejhlubší vzpomínku mám na malý test, kterým nás zkoušel. V malém porcelánovém hrníčku přinesl ze zákulisí varny na dně cosi zelenožlutého, nadrobeného. Jako kůra z citronu. Hádali jsme, co to je. Vonělo to trochu jako rozemletá grapefruitová kůra. Ale nebyla to. Jednalo se o zvláštní druh chmelu, přidávaný samozřejmě do posledního chmelení jen jako ždibec. Chmel je koření piva a sládci jsou kouzelníci kořenáři. Jsou i různé druhy sladů. No, končím přednášku. Vzpomínky jsou to, co nám nikdo nesebere. Snad jen ten darebák Alzheimer.

Zpět na svitavské nádraží to bereme přes centrum. Město má pěkné historické náměstí – součást Památkové zóny. Musel jsem se samozřejmě také poklonit u nejstaršího, právovárečného domu ve městě, Domu u Mouřenína, podle kterého jsem navrhl jméno tmavému ležáku.

Po příjezdu rychlíku na nádraží, se na něj vrhá horda čekajících, jak husité na hrad nepřítele. Nikdo se kolem sebe moc nedívá a kouká urvat místo. Mezi tím my s bágly. Dopadlo to dobře. Dvě místa k sezení získáváme nadmíru dobře. Po krátké době jsme předložili jízdenky. Vše v pořádku. Až tak asi v polovině cesty zjišťujeme důvod snadného získání míst. Sedíme v I. třídě! Kvůli návalu cestujících to zřejmě bylo tolerováno.