Jak jsem opět (asi) nenašel jednu malou jeskyni nedaleko Kotelnice.

     Poslední dobou mě přestávají napadat výlety, které by byly dostatečně zajímavé, aby mě „donutily“ vyrazit ven. Některými cestami do, nebo spíš „pod“ Moravský kras jsem totiž nasadil laťku hodně vysoko. V souvislosti s těmito nevšedními zážitky je těžké vymyslet něco, co by jim bylo schopno konkurovat.

     Vydal jsem se tedy do míst, kde už jsem byl vícekrát, ale „objevné výpravy“ příliš úspěšné nebyly. Na druhou stranu to naprostý „propadák“ nebyl a něco málo jsem viděl – úplné zklamání to tedy nikdy nebylo. Minimálně se jedná o krásnou krajinu s nevšedními výhledy a to ve všech ročních obdobích. To nejzajímavější jsem „objevil“ už při prvním výletu před mnoha léty. Jednalo se o menší skalní útvary, spíš jen větší balvany, které jsem znal jen z léta notně pohlcené nižším i vyšším porostem. Nad nimi les, jemuž v té době vládl kůrovec a byl to dosti smutný pohled.

     Jsem zvědav jak se situace změnila a zda nebudu mít nyní více štěstí. Inu o cíli výletu je rozhodnuto, taktéž i proto, že před pár měsíci mi na to nevyšel čas…

     https://www.turistika.cz/mista/vyprava-za-jednou-knizkou-o-beskydskych-durach-a-do-tesinskych-beskyd-dokonceni/detail

     https://www.turistika.cz/mista/vyprava-za-jednou-zajimavou-knizkou-o-beskydskych-durach-a-do-tesinskych-beskyd-cast-prvni/detail

      Nyní mě Jezevčí díra nezajímala a od vlakového nádraží v Jablunkově jsem se vydal přes Radvanov, Glembiec a kolem Groníčka serpentinami na stejnojmenné sedlo. V oblasti Glembiec je u potůčku studánka, přesněji se dřevěným žlábkem trocha vody z potoka odvádí. Ideální místo na zchlazení v horkých letních dnech. Pod tímto lesem nedaleko chatové osady je i krásný výhled severozápadním směrem do údolí. V lese již sníh není a tak se mi jde dobře. Po chvíli stoupání modrou turistickou trasou se za vrcholem Lysé hory s nadmořskou výškou 544 metrů dostávám na širokou lesní cestu. Po ní pokračuji nahoru a stále se držím turistické trasy. V některých místech jsou dobře vidět hluboká údolí s potůčky. Po zhruba půl kilometrů se dostávám do ostré pravotočivé zatáčky, kde bych mohl pokračovat po hřebeni nevýraznou lesní cestou až k samotě Radvanov. Tam ale nemířím a tak pokračuji o mnoho desítek výškových metrů níž po pohodlné cestě. Zde se již v některých sluncem méně osvětlených místech drží sníh a někde i led. Bude stačit možná už jen půl hodiny chůze a sníh bude všude. Po dalším kilometru se dostávám do oblasti se jménem Radvanov. Jen oko znalce tohoto místa poznává mezi stromy a protisvitu slunce z velké dálky nenápadné siluety malé skalky a okolního nevýrazného suťového pole. Právě tam se nachází místo důvěrně známé trempům a jeskyňářům. Místo, které není ani při bližším pohledu nikterak zvlášť mohutné. Pro spoustu lidí včetně mě ovšem může skrývat spoustu tajemných a těžko představitelných míst. Asi se nejedná o místo nikterak prostorné a mnoho dobrodruhů by se zde asi nevešlo. Pokud odvážlivec alespoň nahlédne do užšího temného vstupu může před sebou zahlédnout patrně se zužující neprůleznou větev. Naopak nalevo, pokud se protáhne pod nepříjemným zaklíněným balvanem, jehož sesunutí jen o několik centimetrů by mohlo znamenat trvalé uvěznění nešťastníka, protože zpět by se již asi proplazit nemusel. Velice depresivní místo. Pokud někdo toto riziko přijme, tak se mu otevře chodba, která se zatáčí doprava. Pak zbývá ještě třetí cesta a vyžaduje asi nejvíce odvahy – tedy hned za vchodem je vertikála (propast), která padá kdo ví kam. Podle mapek by hloubka této vertikály měla být minimálně dva metry a dále spadat níž do místa jež je asi v dvojnásobné hloubce oproti výšce skalky nad zemí. Odtud může ještě sestupovat níž až do celkové největší dosud objevené hloubky 11 metrů. Na opačnou stranu vede k pověstnému, hrůzu nahánějícímu zaklíněnému balvanu, který prý každým okamžikem hrozí zřícením a znemožněním postupu nebo nedejbože v horším případě návratu na povrch. Balvan se nemůže tedy jmenovat jinak než „Damoklův meč“.

      Protože jdu sám a období, kdy mnohdy měla zvědavost mnohem víc navrch než zdravý rozum, již v určitém pohledu naštěstí skončilo, tak mě již myšlenky „jak to asi vypadá dále“ netrápí. Do té doby než se k místu dostanu. Pak ovšem přijde ke slovu druhý a velmi účinný obranný mechanismus, který se jmenuje STRACH. Pokud bych to nechtěl říct tak přímočaře, tak bych jej označil „ŠESTÝ SMYSL“.

      Nyní k ní do prudkého svahu nestoupám, ale pomalu jdu po lesní cestě stále nahoru k serpentinám, které mě dovedou až do sedla Groníček. Zatím se mi jde ve vyšlapaných stopách dobře, ale jsem zvědav až z nich sejdu. Kupodivu stopy nekončí na tomto výrazném rozcestí, kde bych se mohl dostat po modré na vrchol Krkavice na hranici nebo po červené pod Konihlavu nebo opačným směrem obejít zkoumaný prostor nad Bahenec. Někteří těmto místům také říkají Baginěc a podle něj je i menší několikametrová jeskyně pojmenovaná. Podle mapky by neměla být příliš hluboká, maximálně několik metrů. Celková délka je uváděná asi 15 metrů. Vzhledem k tomu, že již při několika předešlých snahách o nalezení, jsem nic, co by mělo alespoň trochu výraznější „jícen“ neobjevil, tak si mnoho nadějí nedávám.

     Ale co kdyby?

     V oblasti se nachází několik míst, kde bych tuto rozsedlinovou pseudokrasovou jeskyni nebo alespoň menší rozsedlinu očekával. Teď jde „JEN“ o to si to ověřit…. :-)

      Nejprve se musím k oblasti, kterou budu prohledávat, přiblížit. Je několik možných přístupů, ale já si vybírám mou nejoblíbenější cestu přes potůček Kotelnice. Divoká příroda mi připomíná nejkrásnější úsek ze sedla Kněhyně do údolí Čeladenky po červené turistické trase. Tento úsek je výrazně kratší, méně strmý, ale určitě také krásný. Nyní byl návrat zpestřen i několika kmeny padlých stromů. Překvapuje mě kvalita sněhu, který je velice dobře zmrzlý – lepší podmínky bych si ani nemohl přát. Venku je vcelku teplo – něco kolem nuly. Silně promrzlý led se propadá jen velmi výjimečně, například v blízkosti kmenů stromů. Postup, který by jindy mohl být velice úmorný je teď pohodový.

      Nejprve si ale sednu na pařez prohlížím si protější severozápadní svah nad hlubokým údolím potoku Kotelnice, zda neuvidím něco, čemu jeskyňáři říkají „mastný flek“. Jedná se o území, které je o něco teplejší než to okolní. Nejpodstatnější je však to, že může občas naznačovat možné podzemní prostory, které v létě do sebe vtahují teplý vzduch a v zimě pomalu zase stoupá menšími či většími průchody uložený teplý vzduch ven. Čím větší je očekávaný podzemní prostor – jeho objem, tím může být tento efekt výraznější. Někde jsou taková pole asi jen „falešným poplachem“, ale někdy se může jednat o „trefu do černého“, proto se rozhlížím jak jen mohu. Naproti ve vrcholové části lesa poznávám chatu pod níž (severněji do údolí Kotelnice) jsem objevil mezi menšími kameny pár dutin, ale nic výrazného. O něco dál napravo, tedy západním směrem a níž snad vidím náznak několikametrového mrazového srubu, jež jsem se snažil také prohledávat, ale stále bez úspěchu. Jediné zajímavější místo místo jsem viděl mírně zešikma doleva pod tímto skalním útvarem. Jednalo se o jakousi hromádku kamení na niž nic nerostlo a moc se mi nezdálo, že by byla přírodního původu. A hlavně nejrozsáhlejší a nejvýraznější část se suťovým polem a skalkami je beznadějně skryto v hlubokém lese.

     V plánu mám, že projdu tuto horní část, budu se co nejlépe kolem sebe rozhlížet a snad něco uvidím. Pořádně promrzlý sníh hraje do mých karet. Po půl až třičtvrtěhodině se dostávám k prvnímu místu, které si chci zapsat do GPS-ky jako zajímavý balvan. Když se dívám do mapky, tak vidím, že jsem jen pár desítek metrů od skalek, jejichž souřadnice jsem si uložil před mnoha lety. Mezi stromy prosvítá zasněžený palouček. Pomalu začínám tušit, jaké to asi bude místo a po chvíli vidím, že jsem se nemýlil. Jsem před těmi největšími skalkami, které jsem v této menší oblasti severozápadního svahu hřebene Baginěc viděl. Jedná se o malé skalky jejichž výška dosahuje jen pár metrů. Ve sněhu zase vypadají jinak a řekl bych, že výrazněji než v létě, skryté v bujném porostu. Tak mohutném, že i borůvčí dosahovalo možná trojnásobné výšky než jinde. Zkrátka a jednoduše, nikdy jsem nevěděl kam došlápnu a jestli pode mnou není třeba půl metru nebo i metr nejistého prostoru. Na pevném sněhu byla situace o něco lepší, ale zase o to lépe boty klouzaly. Postupuji jen kousek jihozápadním směrem a dostávám se pod krásný převis, kde bych se třikrát pohodlně vešel. Dávám si na pár minut pauzu, ale po chvíli pokračuji dále. Balvan jež vytváří tento přírodní převis bych mohl pohodlně obejít, ale to se mi nezdá sportovně fér, protože po své levici vidím příkrý svah u skalky, který se mi jeví mnohem zajímavější vystoupat.

     Další a podstatnější důvod je ten, že možná jen půl metru, možná metr před sebou vidím mezi pískovcovými bloky jakousi „podezřelou“ dutinu. Pokud by se předpoklad splnil, tak by to mohl být krásný vstup do jeskyně a v tomto ohledu i velmi reálná naděj, že mnohokrát hledanou beskydskou jeskyni najdu. Sníh je tak zmrzlý, že si botou musím vysekávat stup. Tak zmrzlý, že se mi daří udělat jen velmi „mělký“. Zaberu trochu, zaberu trochu víc, snad už se dostávám nahoru, ale najednou provizorní stup nevydrží a jsem znovu na místě, odkud jsem se pokoušel dostat výš. Nějaké vhodné místo na další oporu zde již není, ale potupně obcházet se mi místo nechce. Levou nohu přesunu asi ještě o půl metru doleva a jen lehce se ji snažím zatěžovat. Většinu síly dávám do rukou a jimi se také kolem kmínku mladšího smrku dostávám nahoru. Z boku otvor do země vypadá velice nadějně, ale když se přiblížím, tak zjišťuji, že moc hluboký není, jedná se jen o jakýsi předěl mezi skalkami se zaklíněným balvanem. Škoda…

     Pokračuji dál a zkoumám území, které si myslím, že jsem ještě neprohledával, ale s odstupem času, si tím nejsem až tak jistý. Po chvíli o něco výš (východním směrem) nacházím pod menším pískovcovým blokem první dutinu, která by mohla být nadějná. Pár metrů pode mnou je vrcholová část dalšího „balvanu“. Když si posvítím baterkou dále, tak bych při prvním odhadu čekal hloubku minimálně metr do míst, která vidím a zalamují se dolů – vše může být ještě hlubší. Otvor je tak malý, že by se jím protáhl jen malý permoník. Koukám kolem sebe a přemýšlím jestli bych nemohl nahlédnout jinde větším vstupem. Zjišťuji, že v okolí se nachází více podobných vstupů, některé i větší, ale žádný průlezný. Uvidím v létě až sníh nebude – bod v mapě mám.

      Na druhou stranu mi v hlavě vrtá jiná myšlenka. Před x-lety jsem zde viděl „balvan“ pod který jsem dokázal nahlédnout, ale nikde se nedalo vlézt. Pak jsem jej už nikdy nenašel a dosud bych tvrdil, že se nacházel spíš ve spodní části oblasti určené turistickou trasou a méně výraznou cestou od potoku Kotelnice. Možná, co teď považuji za velmi nadějné místo, je „jen“ tento kámen a pak by to bylo zklamání. Nevadí, uvidím až roztaje sníh...