Jak se dotknout štěstí

Někdo sbírá známky, jiný peníze, další hledá ženu na celý život anebo stav beztíže. Holt je každý z nás - člobrdů, naprosto jiný. Ačkoliv podstatná část populace podléhá zákonům stáda, najdou se v ní černé ovce, kterým se takovéto vřazení příčí natolik, že jdou raději vlastní a pro mnohé nepochopitelnou cestou.

 

Mezi takové samorosty patřím (díkybohu) i já. S otázkou doživotní družky jsem vyrovnán a baterie potřebné k chodu tělíčka si nedobíjím návštěvou hypermarketů či sledováním sportovních přenosů, ale návštěvou památek a pobytem v přírodě. Snad v mém nitru dřímá duch dávných objevitelů či hledačů, protože největší uspokojení zažívám v kopcích při hledání objektů té neživé. Nezaměřuji se na už profláknutá místa, ale za cenu občasného totálního zhuntování pátrám hlavně po těch, která nebyla - krom znalých místních domorodců - zraky širší veřejnosti dosud políbena. Ano, přiznávám, že při jejich novém objevu zažívám stav srovnatelný s orgasmem (akorát mám sucho v gatích) a domů si v paměťové kartě fotoaparátu odnáším odměnu v podobě aktů krásných či alespoň zajímavých skal.

 

Zhruba před rokem jsem na jaře podnikl další průzkumnou výpravu do podhůří Hrubého Jeseníku - na dvojhoru Maliník a Mazance, abych našel dvojí skalní výchozy, které se dle map měly nacházet na severozápadním úbočí rozložitější a vyšší z nich.

Jenže po překročení bludného kořene si bohužel (už podruhé!) nechala tulákova milovaná hora své tajemství pro sebe... a on byl nakonec rád, když se průstupem přes nepřehlednou divočinu s bujným porostem probojoval na lesní cestu, ústící do daleko „civilizovanějšího“ prostoru u Rabštejnského potoka.

Nemaje už síly průzkum znovu si zopakovat, zamířil okružní lesní silničkou alespoň pod okraj skalního města Maliníku a nafotil nejhezčí, už mu dobře známá, místa.

 

Díky pracovní vytíženosti, nedostatku času a vzdálenosti od domova se dalších případných výzkumů vzdal a odhodil rukavici s tím, ať ji zvedne někdo jiný a v terénu dozkoumá, co bylo jeho maličkosti odepřeno.

 

Leč nestalo se... a já k tomu svým rodným jazykem dodávám: „Dobře aj tak!“

 

(Myslel jsem totiž, že se na svahy dvojhory hned tak nevrátím, ale přiblížily se Velikonoce. S nimi volno a Velký pátek, slibující dle předpovědi vcelku přijatelné počasí.

Na velkém mítinku se svým svědomím jsem pak najednou zjistil, že nazpět do této oblasti prostě musím, neboť se mi tak vřezala do duše, až se díky předchozím pěti návštěvám stala mou srdeční záležitostí.)

 

Tentokrát byl čas důkladně si vše naplánovat. Rrozumně jsem zamítl pobíhání po už známých místech a soustředil se k nalezení jediného ze dvou skalních pásů.

 

Nešlo to tak rychle, jak si tulák představoval. Nejprve se na nějakou dobu „zasekl“ v údolí Oskavy, neboť mu soutěska nad Bedřichovem nabídla nečekaně chutný předkrm v podobě ledopádů. Příjemně mrazivé šimrání chlupů na zádech vyvolal i burácivý jarní tok Oskavy s množstvím lahodně řvoucích kaskád a menších vodopádků. Teprve pak pobídl kanady k ráznějšímu kroku a vyrazil lesní asfaltkou vzhůru údolím.

 

V místě, kde byla říčka překlenuta mostkem, přišel povel: „Vpravo vbok!“

 

Stoupání prudkým svahem směrem rovno hore v tulákovi roztavil část přebytečných zimních špeků, zbytek zmizel při následném výstupu.

(Před ním ale na chvilku spočinul u spodního okraje malinického skalního bludiště, k němuž zdola od Oskavy naprosto přesně dorazil.)

 

O kus dál od silničky do prudkého svahu Mazanců, pokrytého starou bučinou, stoupala na první pohled rozježděná a blátivá lesní cesta. Naštěstí byl ten marast ještě zaklet pod bod mrazu. Kličkující komunikace stoupala stále a stále vzhůru, až se konečně na dohled vrcholového porostu rozvětvila a její levá odnož mne zanedlouho přivedla ke skalnatému hřebínku. Na první pohled žádná sláva, ale doufal jsem, že od něj severním směrem spadá nějaká skalní stěna.

Nepřívětivou lesní plahočinou přiblíženo k okraji srázu... a zde byl objevitel Osudem za předchozí útrapy obdařen zaslouženou odměnou.

 

Počítal zde pouze s nalezením nevysokých skalních výchozů, leč úžlabina mezi dvěma vyššími skalisky, ke kterým dorazil, dala nahlédnout do pořádné hlubiny!

Další příjemný šok následoval po sestupu k úpatí skal: ta napravo byla „jen“ zajímavou, i když už slušně vysokou okrajovkou, ale vlevo se mi otevřel pohled na stěnu mohutného mrazového srubu!

 

Aby se ten mamut vůbec vlezl do hledáčku, sestoupeno pralesovitým terénem o nějakých deset dvacet metrů níž. Následoval ještě bombastičtější pohled: první skalní stěna totiž těsně sousedila (jak domy v obcích na Hané či moravském Slovácku) s ještě větším a o něco vyšším „drobečkem!“

Za nimi následoval podstatně delší, ale už nižší skalní pás, jehož spodní polovinu protínala dlouhá přírodní terasa. Při trošce opatrnosti po celé své délce dobře prostupná, přičemž člověk balancoval nad srázem, tvořeným spodním patrem mrazových sroubků.

 

Ten úžasný ledopád, který spatříte na obrázcích, byl už jen takovým bonusem a v pokračující skalní stěně jsem narazil i na několik ještě nedorostlých sourozenců.

 

Poté se hladké, jak ledovci ohlazené, fylonitové skalní stěny nečekaně rozvinuly do daleko rozeklanějších a naprosto neuspořádaných tvarů a tímto Královstvím divočiny jsem sestoupil až na samotný jeho konec.

 

A já, s dušičkou na bodu varu a bobtnající štěstím, zamířil hvozdem k silničce, po níž se mi šiknulo kráčet k dalšímu cíli – protějšímu skalnímu hradu Rabštejnu. Ten je nesmírně oblíben turisty i horolezci, neboť je dobře přístupný po komunikacích a navíc je louka pod zříceninou přizdobena siluetou penzionu s restaurací.

 

Tohle vše na (o nic méně atraktivních) skalách na Maliníku a Mazancích naštěstí chybí... a já doufám, že to tak zůstane i nadále.

 

Vždyť kde jinde bychom se pak my, skalní tuláci, mohli celí rozechvělí toulat lesními tišinami a skalním neznámem a nepotkávali přitom hordy uřvaných obdivovatelů?

 

A já mám důvod se na milenou dvojhoru zase někdy vrátit: mnou objevený pás mrazových srubů má totiž dle geologických map na nejsevernější odnoži Mazanců neznámého dvojníka!!