Javornicko - Rychleby 2014 pt.2

10.5.2014

Poslední celý den, tudíž nejlepší na konec. Ráno není tak zakaboněné, jako včera nicméně mírně se ochladilo – jak nakonec meteorologové naznačili. Většina je dnes nachystaná rychleji k odjezdu, jen někteří účastníci si berou kola na auto (odpoledne dvě výletnice jedou domů, tak se k nám připojí po cestě). Vyrážíme pěkně přímo od penzionu, protože hned kolem vede nový průtah Javorníkem. Cesta je poměrně příjemná, mírně pahorkatinná, jen trošku fouká boční vítr. Jak slibuji, první zastávku učiníme kousek před Skorošicemi. Nedaleko Kaní hory najdeme opuštěný lom Vaněk. Jeden z mnoha zdejších zatopených lomů, díky kterým je proslulá celá Žulovská pahorkatina. Mám na něj takový zvláštní vztah, coby pionýři jsme jezdili do Skorošic na tábory, a sem jsme se chodili koupat. Celkem zajímavé je, že lom byl uzavřen v r. 1969 a již brzy došlo k zatopení (jezdili jsem sem tak 1973-6). Shodou okolností jsme potkali nějaké turisty – šumperáky. Podle chytré mluvící krabičky je prý Vaněk nejhezčí zatopený lom na Žulovsku – s tím bych ovšem moc nesouhlasil. Protože jen co posvačíme v hotelu Vesmír (ani jsem si nevšiml, jak se dnes hospoda v paneláku jmenuje), vydáme se za dalšími. Zde se k nám připojí kolařky s autem, které nechají na náměstí a nějakou dobu nás ještě doprovodí.

Tedy kousek do Vápenné a zde je odbočka na Vycpálek. Dobře označená dřevěnou šipkou a nedávné číslo časopisu Turista nelže, nahoru je nová asfaltka. Takže kromě nás cyklistů sem dojede i poměrně značný počet motorizovaných návštěvníků. Jezírko okrášluje daleko větší skála než pahrbky na Vaňku. Pozoruhodné je i jméno. Lom dostal název po nějakém významném odboráři, ne tedy po nějakém kapitalistovi. Vycpálek je ovšem i zajímavou geologickou lokalitou, kromě všudypřítomné žuly, zde najdeme asi 12 dalších hornin a k tomu i zajímavé minerály. Protože je okolní vrchol vyhlášen přírodní památkou, časem tu vznikne i zajímavé společenství flóry a fauny. Od lomu luční a lesní cestou do údolíčka k Černé Vodě, k dalšímu, snad nejhezčímu lomu. Rampa. Blízkost vesnice i vhodný terén z něj dělá v létě vyhledávané koupaliště. Vysoká skalní stěna se skalními římsami pak mladé muže k vyzkoušení odvahy kdo skočí z větší výšky (najdeme na skále metry, nejvyšší asi 18,5 m).

V Černé Vodě jdeme na oběd, Milan nás přemluví ať vynecháme poloprázdno u hotýlku Černá Voda, lépe prý vaří U Kaštánka. Hospoda v centru vesnice je totiž poblíž základny Rychlebských stezek. Fenomén horských cyklo singltrailů již daleko přesáhl hranice kraje a od dubna do října je tu hlavně o víkendech dosti rušno. Ne že by bylo přímo narváno, ale je tu plno. Objednává se přímo u výčepu, po té číšnice a číšníci pochutiny i tekutiny roznášejí.

Tentokrát se jim asi příliš nezadařilo, nápoje sice tak dlouho netrvaly, jídlo (hotovky) ovšem nestíhají. Když asi po ¾ hodiny někomu oznámí, že jejich porce už není, zdá se nám, že v tom mají poněkud bordel.

Abych dál nepomlouval. Zde se rozdělíme na dvě skupiny, protože tu již někteří (Pepíno) byli, vyrazí skupina odvážných na singltrail Černého potoka. To je ovšem jen taková projížďka kolem potoka v lese Bažantnice, víceméně v mírné rovině. Jede se ovšem po úzkých pěšinkách s houpačkami, aby si ti, co nechtějí šlapat do kopce vyzkoušeli jízdní techniku. Podle vyjádření účastníka této části to o všem není žádná procházka, houpačky jsou dosti prudké a hluboké, takže se musí i zabrat. Já vedu ty méně odvážné (a netrefící). Sice to kolem Černé Vody už znám, ale když jsem tu jel poprvé, hned mě chytila příjemná krajina kolem Velkého rybníka (a U dubu a Křemene). V mírně zvlněném terénu se střídají louky a remízky, tak si můžete připadat jako v parku. Velký rybník byl nedávno opraven a doplněn odpočívadly. Kolem vede značená trasa do Velké Kraše a zhruba uprostřed, Smolný vrch. Ten ovšem nesmíme vynechat, vrchol zdobí malé skalní město a v něm válcovité prohlubně – Venušiny misky Ty jsou tak proslulé, že se kopci říká podle nich, ačkoliv má tedy to první jméno. Skalní vyhlídka poskytuje výhled zhruba na jihozápad, ovšem zábradlí by potřebovalo vyspravit.

Kola nám nikdo neukradl, tak pokračujeme přes Habinu (správně Habichova chata) do Velké Kraše a ještě kousek a je tu Vidnava. Kdysi poměrně významné město (2 kostely), církevní škola, začalo upadat po oddělení Dolního Slezska, nicméně velké náměstí stále pamatuje na slavnější léta.

Návrat pohraniční cestou přes Bernartice s malou veselou příhodou. Edita: „Pepo, já jsem tam asi nechala brejle“. Pepa: „Máš je na hlavě.“ Načež upadl do kopřiv...

 

11.5.2014

Velká část odjede automobily, ale ti, co přijeli po svých asi tak i odjedou. Vymýšlíme varianty, jestli nepojedeme někam do Lipové, kdyby se hodně zkazilo počasí, ať jsme u vlaku, nakonec však zvítězí návrh na dobrodružnější variantu přes Polsko. Kdyby se to vyvedlo, je to k nám do Šumperka celkem zajímavá varianta, nemusí se přes Ramzovou nebo Červenohorské sedlo, ale méně známou variantou přes Kladské sedlo. Oproti čtvrtku ale přejíždíme vzdálenějším přechodem, nejdřív již známou trasou do Bílé Vody, k léčebně a zde cyklotrasou na Růženec. Kdysi jsem tady maloval červenou značkou přes opuštěnou vesnici U Šišky, ta jde trošku na vršku, cyklotrasa vede údolím, nicméně se nakonec taky ukáže jako velmi zajímavá. Za rozcestím zv. Hluboký důl (odbočka k Šafářově skále) totiž narážíme na jiné vcelku zajímavé skalní útvary po pravé ruce (levý břeh potůčku). Není tedy mnoho času na bližší průzkum, ale byl by to celkem pěkný turistický cíl, odhadem skalní stěny dosahují nějakých 15 i 20 metrů (pro zájemce zhruba v údolíčku mezi kótami Špičák 671 a Muflon 574).

Přechod Růženec je pojmenován po zaniklé osadě, která tu stávala (Rosenkranz), ovšem nikdy to nebyla žádná velká ves, většinou kolem 30 duší. Následuje svižný sjezd do Orłowiece a protože začíná krápat zrychlíme. Znovu tedy v Landeku, a když už máme jeden kopec za sebou, taki to musíme oslavit. Za poslední złoto na jedno, než však skončíme přižene se přeháňka. Ještěže je na náměstí to podloubí. Neprší však dlouho, ale je cítit ochlazení, tak se příliš nezdržujeme a vyrážíme do Stronie. Příště se musím lépe podívat, kde je odbočka k přehradě u Nowé Morawy, dá se tam jet přímo z města, ale protože jsem to minuli, musíme vodní dílo vlastně objet a odbočit až za (je to kousek). Asi z radosti, že vidí po létech polské koupaliště nám Tonda předvede prvotřídní lopink přes řidítka. Naštěstí se jeho slunečním brýlím, kolu a nakonec ani Tondovi nic vážného nestalo. Ačkoliv to nepřiznal, nějakou dobu se za námi i ploužil. Za městečkem Bołeslawów jsme již vlastně pod stoupáním na Kladské sedlo. U penzionu Sandra je malé lyžařské středisko (malé hlavně délkou sjezdovek, max 300m). Ovšem rekreanti se tu na výstup nenadřou, ke sjezdovkám vede nová čtyřsedačka. No jestli má 200m délky tak je to moc (pamatuju vlek).

Pak tedy ten kopec, právě tady se Tonda nějak opozdil, takže když se Zdeňkem dorazíme k přechodu, máme nejméně 5 minut náskok. O víkendech tu naštěstí bývá otevřeno, obsluha je celkem milá (mladé holky). A protože je venku přece již dost chladno, nepohrdneme česnečkou (a panáčkem). Protože jsme se víceméně dohodli, že už to nebudeme zvlášť honit, můžeme i chvíli posedět, sice nás čeká ještě 20 km, ale polovina je sjezd do Starého Města, a do Hanušovic vlastně taky údolím Krupé, ještě máme čas na krátkou návštěvu v Lidovém domě. Zdrávi dojeli.

 

Další foto:

Inovovaná galerie

Pt. 1